15. den – pátek 29. března

Podél Pacifiku

… My jsme si během naší zhruba dvouhodinové procházky (obr. 161 až 164) vyzkoušeli jeden z těch místních placených výtahů (a v kabince jsme byli s nějakými Ukrajinkami) i spoustu nejrůznějších schodišť (některá dokonce ani nebyla barevná). Za pozornost také stály dráty elektrického vedení, které vypadaly jako náhodná změť drátů a nejspíš takhle nějak vypadá elektrikářova noční můra. A všude po ulicích polehávají spousty psů, samozřejmě. Na silnicích jezdilo množství aut s pohonem všech kol, například Subaru a podobné značky. Jinak klasická nadvláda sedanů jako Toyota Yaris (oblíbený vůz zdejších taxikářů), Nissan Tiida nebo Chevrolet Sail. Nápad dát si někde v hospůdce pivo sice byl, ale nakonec to nějak nedopadlo. Takže jsme skončili v jednom supermarketu, kde jsme si kromě piva koupili i něco na zítra na cestu.

O půl osmé jsme šli na večeři, před odchodem jsme ještě stihli společné foto, byť už jen ve stínu (obr. 165). Tentokrát ale Evita nevybrala dobrou restauraci. Bylo to sice kousek, dole na rohu Plaza Aníbal Pinto, vlastně hned vedle našeho zde parkujícího autobusu, ale to je asi jediné pozitivum. Číšníkům dlouho trvalo, než nám aspoň přinesli jídelní lístky. Při objednávání jídel nás číšník nejdříve upozornil, že nemají žádnou z příloh z brambor. Z pěti druhů ryb neměli přesně tu, co jsem si vybral. Takže jsem zkusil jakési congrio, co nikomu nic neříkalo, až později jsem zjistil, že se jedná o druh mořského úhoře. K tomu salát, jakkoli mezi býložravce normálně nepatřím. Pavel Šnajdr zase objednal lahev vína. Po drahné chvíli se číšník vrátil, že si pár lidí jako přílohu objednalo rýži, a tu už také nemají. Nejpozději touto dobou bych se na ně vykašlal a odešel, ale byli jsme tu holt společně. Byla tu puštěná televize s nějakými zprávami. Z podtitulků dole jsme pochopili, že Santiago bylo ucpané desítkami tisíc aut, která mířila ve svátek z města. Takže asi zítra dojedeme do pustého města duchů. Také tam psali něco o více jak sto tisíci turistů mířících do Viňa del Mar. Ty už jsme možná potkali. Během večeře také bylo definitivně domluveno, že zítra z Valparaísa odjedeme ve 12 hodin a zastávku na zabalení kol uděláme někde cestou do Santiaga. Časem se před námi objevila lahev bílého vína Marques de Casa Concha Chardonnay. Pak i večeře. Jídlo nebylo špatné, víno nám chutnalo. Při placení jsme ovšem zjistili, že se jednalo o lahev dvakrát dražší než ta, kterou Pavel objednal. Takže si to shrňme: měl jsem rybu, kterou jsem původně nechtěl, s přílohou, kterou bych si k ní nevybral, a víno, které bylo dvakrát dražší, než jsme si objednali. Sem tedy určitě víckrát nepůjdu!

16. den – sobota 30. března

Valparaíso – Santiago

Snídaně v hostelu je zhruba na stejně vysoké úrovni jako ubytování, takže nestojí za moc. Pak jdeme na další skoro dvouhodinovou procházku městem, jen to tentokrát vezmeme nejdříve dolů k oceánu a začneme od přístavu (obr. 166 až 170). Cestou kolem našeho autobusu jsme si s pobavením všimli, že i ten místní sprejeři přes noc trochu vylepšili a o žádné umění se tentokrát nejednalo. Na pobřeží byly všude cedule, že se jedná o zónu nebezpečí cunami. Směrem do města byly šipky, kterým směrem před cunami zdrhat. Kupodivu to vždycky bylo do kopce. Působilo to na mě lehce humorně, ale poslední velké zemětřesení tu bylo o půl čtvrté ráno 27. února 2010, což není tak dávno. O půl hodiny později tehdy dorazila vlna cunami. Měřila sice jenom 1,29 metru, ale stejně za ní zůstala pěkná spoušť. Takže pro místní to možná taková sranda není, obzvlášť pokud bydlí v těch pár ulicích hned dole u pobřeží…