12. den – úterý 26. března

Pod nejvyšší horu Ameriky

… Nahoře se zdržíme asi hodinu (15:25 – 16:25). Argentinci tu pro turisty vybudovali takový krátký pěší okruh, kterému dominuje vyhlídka na nejvyšší horu celého kontinentu. Aconcagua (obr. 111 až 113) je hora s nadmořskou výškou vrcholu blížící se sedmi tisícům metrům. Přesné údaje se liší zdroj od zdroje. Na ceduli přímo na vyhlídce stálo 6962 metrů, anglická wikipedie udává 6960,8 metru, česká wikipedie 6959 metrů, takže už by se mohli dohodnout. Já hlasuji pro 6960 metrů, což zmiňuje třeba průvodce po Argentině z nakladatelství National Geographic. Název je pošpanělštěnou verzí původního Anco-cahuac, což v jazyce Inků znamená „Bílá stráž“. Hora každopádně působila dojmem, že bychom si na ni mohli před večeří vyběhnout, což s realitou zcela určitě nic společného nemá. Vzdálenosti v horách se prostě špatně odhadují. Ostatně horolezci tvrdí, že se výstup na tuto horu klimaticky podobá výstupu na himálajské osmitisícovky, protože na vrcholu často vane velmi silný studený vítr, jehož rychlost občas dosahuje až 200 km/h. Naše kolečko kolem pár jezírek / lagun (obr. 114) jsme tedy pojali jako aklimatizační zastávku, ze které si sjedeme o kus níž, kde bydlíme.

Při sjezdu z vrcholu jsem i já pociťoval silný boční vítr, takže jsem kolo nenechal rozjet a jel jsem zhruba dvacítkou. O něco rychleji jsem sjížděl až po silnici zpět do Puente del Inca. To je vesnice se zhruba 130 obyvateli. Dříve zde bývaly termální lázně, do kterých hosté jezdili téměř výhradně železnicí. Termální lázně dnes najdete v Cacheutě, do které ovšem z Mendozy musíte jet po silnici 82 a ne po naší sedmičce. Z nádraží v Puente del Inca je v současnosti muzeum horolezectví. Turisticky nejzajímavějším objektem je ovšem původní hotel z roku 1925 (obr. 115 a 117), který je opuštěný od roku 1965 (a přitom vypadá, že je pustý přinejmenším století). Stejně tak nedaleký kostelík (obr. 116) působí jako kulisa z nějakého westernu. Bohužel tam stály cedule zakazující k těmto objektům vstup, a my je poslechli. Od starého hotelu stojícího pod přirozeným přírodním kamenným mostem přes řeku Vacas (ostatně puente = most) už míříme přes tržiště pro turisty z řady zde zastavujících autobusů k naší hosteríi, kde naše cyklistická cesta končí. Je 16:50, jsme v nadmořské výšce 2734 metrů, za sebou máme 83,3 km a zabralo nám to 4 hodiny a 33 minut jízdy.

Místa pro kola je tu málo, tak to svoje vynáším po schodech o patro výš. Bydlím opět na velitelském pokoji s Petrem, mechanikem Honzou a Evitou. Skončím na palandě pod Petrem, což nebyla dobrá volba, vzhledem k malému prostoru mezi nimi (obr. 118). Hotel se zřejmě moc neudržuje, třeba ve sprše se dá objevit výstavka plísní. Něco k pití se dá koupit v turistických obchůdcích kousek od hotelu. Když se jdu znovu podívat k mostu a starému hotelu, jsou už ve stínu a nic není vidět. Takže aspoň okouknu tržiště, i když prodejci své stánky už postupně sklízejí. Zaujme mě pár blbostí zkamenělých ve zdejší vodě, od tenisek až po turistický batoh, který by mi ukrojil zhruba polovinu z váhového limitu do letadla. Už před několika dny se mechanikovi nelíbilo mé přední kolo (to byla asi naše etapa do Mendozy), takže mu ho před zítřejším sjezdem radši přinesu, aby se na něj podíval. Neměl jsem utažený ten půjčený přední rychloupínák. Nějak jsem předpokládal, že jeho povolení signalizuje otevření páčky směrem dolů, ale ta byla stále ve své původní horní poloze. Takže opraveno to bylo za pár vteřin a já zjistil, že jsem ještě větší technický antitalent, než jsem si o sobě kdy myslel. Honza mě poslal, ať si jdu dát panáka, což jsem uposlechl. On se zatím dál věnoval Meridě Petra Virta, který měl problém s přední kotoučovou brzdou. To opět skončilo tím, že brzda vytekla. Jenže kotoučová brzda značky Magura měla na nádržkách s olejem malé orezlé hvězdičky, přes které se Honza nedostal. Takže jsem se pro jistotu podíval na své kolo. Mám sice brzdy značky Hayes, ale na nádržkách jsem také zpozoroval malé hvězdičky známé pod označením torx. Tudíž je mi jasné, že si pro jistotu do příště musím opatřit odpovídající nářadí, kdybych podobný problém řešil také. Večeřeli jsme přímo v hotelu a dostali jsme zase kousek nějaké krávy se zeleninou, k tomu jsme si s Pavlem Šnajdrem napůl dali lahev červeného Malbecu z Mendozy. Mechanik Honza nás na chvíli vytáhl ven dělat kýčovité záběry hor v zapadajícím slunci, nad kterými visel měsíc v úplňku (obr. 119). Po večeři jsme ještě dostali zmrzlinu. Pak se dalo ještě na mnoho způsobů spekulovat o zítřku, načež se šlo spát.

13. den – středa 27. března

Královská etapa

V noci jsem se občas chtěl otočit, přitom se trochu nadzvedl… a praštil se do hlavy o horní palandu. Dvakrát pořádně. Petr ráno říkal, že jsem ho jednou málem nadzvedl, podruhé byl zrovna na záchodě. Každopádně jsme si dali poslední malou argentinskou snídani a dořešili praktické aspekty naší nejdelší trasy, která měla končit ve městě Los Andes v Hosteríi Rucahue na adrese General Del Canto 98. V Puente del Inca jsme byli ujištěni, že přejezd And na kolech je možný. Kdo se na to necítí, prostě nahoře před tunelem naloží kolo do autobusu a bude pokračovat na kole až v Chile. Já jsem před dovolenou o své schopnosti přejet Andy na kole vážně pochyboval, ale tady mne to přešlo a byl jsem si jistý, že pojedu vrchem po svých. Výškově to vypadá, že máme vystoupat kilometr a pak sjet tři (děsila mě spíš ta druhá část). Takže, hurá na to (obr. 120)…