5. den – úterý 19. března

Sjezdová disciplína

Jediný den dovolené, kdy jsme si museli přivstat. Předchozí odpoledne se řešilo, jestli si nakoupíme s sebou něco k snídani nebo nám na hotelu budou schopni připravit snídaňové balíčky na cestu. Cé bylo správně, v hotelu byli schopni připravit brzkou snídani. Po ní jsme narovnali kola do autobusu a utěsnili je svými kufry. Vzhůru na palubu, vyrážíme. Podle řidičů nás čekal přesun asi šest hodin dlouhý. Córdobě se naštěstí vyhneme po obchvatu. Prostě asi 500 km jízdy autobusem. Pak teprve sedneme na kola a dojedeme si k dalšímu hotelu. Cestou byly asi dvě zastávky u benzinových pump, na záchod i zakoupení něčeho malého k jídlu a pití. Před Córdobou jsme zažili i jediný déšť za celou dovolenou, ovšem uvnitř jedoucího autobusu nám nijak nevadil. Obchvat Córdoby řidiči netrefili, takže jsme si mohli prohlédnout i druhé největší argentinské město (1,3 miliónu obyvatel), jak se z něj snažili řidiči vymotat, některá místa jsme viděli i dvakrát. Nakonec jsme opravdu začali supět do hor (nesou jednoduchý název Sierras Grandes a jsou součástí pohoří Sierras de Córdoba, tedy „vysoké hory“ a „hory provincie Córdoba“; Argentinci musejí být úplně bez fantazie). Pohled na hodinky už nás tou dobou velice zneklidňoval, za šest hodin by to možná stihli jiní řidiči autobusů, ale Pat a Mat v tom našem byli jiná liga (oba byli šedesátníci, jeden 61, druhý 64 let, jeden šedovlasý, druhý plešatý a jmenovali se Thomas a Rubén, co patří ke kterému, je mi srdečně jedno). Takže možnost dát si kromě sjezdu ještě výlet do přírodního parku Quebrada del Condorito, kde kondoři vychovávají svá mláďata, se stala minulostí.

Podle původních Petrových plánů jsme si měli na kolech přejet celé pohoří, jenže to bychom museli vyjíždět autobusem ráno z Córdoby, ne z Rosaria. Těžko říci, proč nám to ti Argentinci všechno přeorali. Takhle zastavujeme zhruba v 16:10 před chatou označenou El Condor, což jsem blíže nezkoumal. Venku je zatažená obloha a fouká studený vítr. Většina lidí má dlouhé kalhoty a bundy. Jsme v nadmořské výšce 2128 metrů nad mořem. Snažíme se zbytečně nezdržovat a i naše Bé skupina (obr. 42) vyráží během čtvrthodiny. Ještě jsem se stihl nechat vyfotit jako kondor (obr. 41), protože mi bylo jasné, že ty živé buď neuvidím, nebo aspoň nevyfotím. Silnice ještě chvíli střídavě stoupá a klesá: 2146 m – 2129 m – 2168 m – 2141 m – 2228 m – 2138 m – 2158 m. Při sjezdu z nejvyššího bodu naší trasy jedeme úplně rovně a před sebou vidíme další stoupání, takže to výjimečně také nechávám trochu rozjet, až na 58 km/h. Pak už houpání víceméně (pár drobných vlnek se ještě najde) končí a už pojedeme pouze s kopce dolů (obr. 43 až 45). Jedeme nejdříve západním směrem, pak k jihu, k severu a nakonec zase na západ.

Zatáčky nejsou prudké a moje rychlost většinou oscilovala někde mezi 35 a 45 km/h. Párkrát nás předjížděli motorkáři a tleskali nám. Jistě, mysleli si, že jsme to vyjeli i nahoru, čemuž by pohled na hodinky nasvědčoval. Při jedné krátké zastávce mi Honza spravil přehazovačku. Zabralo mu to několik vteřin. Sklon byl víceméně pořád zhruba stejný a vydržel nám až do 53,5. km, kdy jsme byli zhruba v 900 metrech nad mořem. Tam byla křižovatka, kde stačilo odbočit doprava a už jsme byli v městečku Mina Clavero. Dojezd byl opět trochu zvlněný a za mostem přes řeku Mina Clavero (ach, ta fantazie!) byl dokonce krátký výjezd, kdy se poprvé a naposledy za tuto etapu dalo postavit do pedálů a trochu protáhnout ztuhlé nohy. Naším cílem v tomto městečku byla Hostería La Posada na adrese Sarmiento 1394. Dorazili jsme tam v 19 hodin, za sebou jsme měli 56,4 km ujetých za hodinu a 55 minut, zanedbatelné stoupání a přes 1300 metrů sjezdu. Cílová nadmořská výška činila 906 metrů. Třetí cyklisticky odpočinkový den.

Ve třílůžkovém pokoji (obr. 46) jsem bydlel s Járou a Martinem. V osm hodin jsme vedeni Evitou vyrazili do tohoto devítitisícového městečka ležícího v údolí Traslasierra na večeři. Výběr nebyl velký, takže jsme si dali bife de lomo (lomo = hřbet) s hranolky. Byl to tenký plátek zřejmě roštěné opečený a připlácnutý plátkem sýra a šunky. K tomu jsme si s Pavlem Šnajdrem napůl koupili lahev červeného vína Los Haroldos Malbec z Mendozy. Víno jsem vybíral já a chutnalo mi. Po večeři jsme si dali ještě krátkou večerní procházku městečkem a pak se vrátili do našeho ubytovacího zařízení a šli spát.

6. den – středa 20. března

Údolí Traslasierra

Ráno se po snídani dozvídáme, že pojedeme celý den k jihu, což je směr, který máme natrénovaný z evropské i africké části projektu. Pojedeme údolím na západní straně Sierras de Córdoba, takže hory budeme mít celý den po levici. Naším cílem má být hotel Altos del Rincón ve městě Merlo na adrese Avenida de Los Césares 2977. Autobus bude parkovat zhruba v půlce cesty někde u obce Pueblito. Vyrážíme asi ve čtvrt na deset a klidně jedeme stejnou cestou jako včera, tedy v protisměru jednosměrky. Po chvíli zastavujeme a je pauza na ranní kávičku. Pro jednou mne to snad nezabije, tak si ji dávám také. Pauza u kavárny nám zabrala asi 40 minut a pokračujeme po desáté hodině.

Silnice směrem k jihu lehce klesá, ale spíš v takových vlnkách. Projedeme městečko Nono a po chvíli jsme v nadmořské výšce 852 metrů. Odtud už to začne jít převážně do kopce, což jsme v uplynulých třech etapách skoro nepoznali. Jak už to tak v údolích pod horami bývá, občas si kousek sjedeme, abychom si ho mohli potom vyšlápnout znovu. Projedeme obce Las Rabonas a Los Hornillos, kde se ocitáme v nadmořské výšce 1042 metrů. Silnice se tu stáčí k západu, snad aby vytvořila uctivý oblouk kolem hory Champaquí, která nad námi dosahuje výšky 2790 metrů. Tehdy jsme samozřejmě netušili, že jsme dosáhli nejvyššího bodu této etapy, stejně jako jsme netušili, že teď pojedeme skoro pořád s kopce, až k bodu nejnižšímu.

Krátce před polednem se rozhlížíme po městečku Las Rosas a vybíráme jakýsi otevřený podnik, kde si můžeme dát něco k pití a obsluhující paní nám je schopná připravit i sendviče. A protože se jí někdo jen tak z principu zeptal na Wi-Fi, vede mne to k další odbočce. Wi-Fi zdarma je prakticky všude (tento skrovný podnik v malém městečku pod horami nevyjímaje). Evita nám většinou nechávala u recepce papír se základními instrukcemi (kdo bydlí na kterém pokoji, v kolik se půjde na večeři, v kolik se podává snídaně a jaké je heslo místní Wi-Fi sítě), jednou jsme v nějaké vesnici jeli kolem kostela a parčík v jeho sousedství byl označen jako zóna s Wi-Fi zdarma. Trochu horší to bylo jen v Andách, jinam klidně tablety s sebou. Odpoledne budete moci skypovat s domovem a nebudete se muset bavit s těmi exoty kolem. :-/

Zastávka v Las Rosas trvala skoro hodinu. Také jsme tam prohodili pár anglických slov s jedním Argentincem, se kterým jsme se už od rána střídavě předjížděli. Byl na cestě z Córdoby do Mendozy, ale na rozdíl od nás jel natěžko, s kompletní bagáží včetně stanu vzadu na nosiči. Na mapkách jsme sice měli oranžově vyznačenou jakousi zkratku do Pueblita, ale odbočku jsme zřejmě přehlédli, takže jsme prostě odbočili zpátky k jihu až v Las Tapias, měli jsme to asi o pět kilometrů delší. A tady jsme pro změnu byli v nadmořské výšce 625 metrů. Autobus stál kousek za Pueblitem, takže další zastávka je v nadmořské výšce 835 metrů, za sebou máme 47,5 km. Asi po 25 minutách pokračujeme: následuje sjezd do 747 metrů a okamžitý výjezd zpět do 836 metrů. Tam dělá naše cesta takový zobáček směrem do hor, takže jakmile jsme to stočili zase od nich, začalo nám to znovu klesat.

Někde mezi obcemi Luyaba a La Paz jsme opět v pouhých 657 metrech nad mořem a pro změnu začínáme stoupat (obr. 47 a 48). Po dalším krátkém sjezdu (obr. 49) děláme další zastávku v 709 metrech na náměstí v La Paz. Je půl čtvrté odpoledne a Merlo už je na našich mapkách sousední město. V krámku na náměstí kupuji kromě pití i nanuka, hory nehory, je další horký den. Pokračujeme v 16:05 a vyjedeme až do nadmořské výšky 857 metrů, což je zhruba na hranici mezi provinciemi Córdoba a San Luis. Kousek před Merlem přejíždíme nějaký potok v nadmořské výšce 794 metrů. O kousek dál jsem se posadil do podivné společnosti (obr. 50). Samotné Merlo je podhorské městečko (asi 17 tisíc obyvatel), kde je rovina téměř neznámý pojem. V centru nám výška ještě naposledy i klesá (z 864 do 848 metrů), pak vyjedeme správným směrem k našemu hotelu a začne teprve pořádný kopec. U hotelu v nadmořské výšce 1031 metrů jsme v 17:41, za sebou máme 95,6 km, jeli jsme to 4 hodiny a 36 minut. Označil bych to za zatím nejrozmanitější etapu, ale vzhledem ke dvěma dnům naprosté roviny a jednomu sjezdu, by to bylo směšné…