9. den – sobota 23. března

S policií v patách

… Kola jsme zamkli na hotelovém dvorku / parkovišti. Aspoň jsem použil zámek. Bydlel jsem v pětilůžkovém velitelském apartmánu s Petrem, mechanikem Honzou a Evitou (obr. 71). Na večeři jsme šli na jakousi městskou tržnici, kde byla i spousta stánků s (na Argentinu) rychlým občerstvením. Dal jsem si špíz s hranolky, k němu lahvičku červeného vína (měli takové ty porce pro jednoho s objemem 375 ml) a půllitrovu vodu. Ta byla natolik vychlazená, že mě po napití málem okamžitě začalo bolet v krku. Takže vodě už se budu v restauracích vyhýbat. Po večeři jsme ještě trochu courali městem, až jsme skončili s Petrem, mechanikem Honzou a Pavlem Pospíšilem někde na půllitrové plechovce piva. Pak už zpátky do hotelu a konec.

10. den – neděle 24. března

Mendoza, kraj vína

Ráno se po snídani během brífinku dozvídáme, jak se to má se zdejšími vyhlášenými vinařskými závody. Je jich tu celá řada, které by podle mapky z městských informací měly otevírat pro turisty. Jenže v neděli z nich fungují asi jenom dva, které podle této okopírované mapky ani nemusíme najít. Pak už půjde o to trefit na jižním okraji města odbočku na západ a nakonec najet na silnici číslo 7 směrem na Potrerillos. Cíl naší etapy je někde nad ním ve vesnici El Salto a jmenuje se El Cortijo del Torreón. Dopoledne se na dvorku za hotelem vyměňují duše. Jde o kola, která stála celou noc vedle sebe, takže padá podezření, že tu v noci řádil nějaký místní blb. Na cestu vyrážíme v deset hodin.

Jižní směr byl jasný a tak jsme vyrazili přímo k jihu hned od hotelu, který stál na rohu Avenidy Godoy Cruz a ulice 9 de Julio (tedy 9. července). Tou jsme vyrazili a jeli, dokud nám neskončila. Pak jsme pokračovali kousek vedle Avenidou San Martín. Její název se později drobně změnil na Avenidu San Martín Sur (tedy „jih“). Ta (tak trochu svému názvu navzdory) směřovala k západnímu okraji města a vyvedla nás na silnici číslo 82. Od rána jsme pozvolna stoupali. Teď jsme byli na 16. kilometru, dostali jsme se do výšky 975 metrů, bylo krátce po jedenácté (obr. 72) a jeli jsme zkusit zajet kousek směrem do města k těm zdejším vinařům. Kromě toho, že se podíváme o padesát výškových metrů níž, nám to nepřinese žádný výsledek. Zavřená brána je zavřená brána. Takže zpátky na silnici číslo 82 a pokračujeme po ní dále na jihozápad.

Pak ji zase opustíme kvůli druhému vinařskému pokusu. Na místo dorážíme asi pět minut po poledni. Za sebou máme 26,5 km a jsme ve výšce 1005 metrů. Tady nesouhlasí ani název na naší mapce s viditelnou skutečností (obr. 73). Prý to bývalý majitel prodal a nový majitel prohlídky pro turisty nevede. Tato zastávka se protáhla na čtvrthodinu, když si před naším odjezdem odsud František všiml, že nemá přední rychloupínák. Zřejmě ho urazil už při té své včerejší nehodě a evidentně se dá jezdit i bez něj. Tak mu tam Honza dal náhradní a vyrazili jsme po vlastních stopách zpátky.

Pak jsme jeli pro změnu trochu na východ, do města Luján de Cuyo (asi 105 tisíc obyvatel), které tvoří jižní konec metropolitní oblasti Mendozy. Sjížděli jsme s kopce a rozhlíželi se po něčem, kde by se dalo zastavit na lehký oběd. Uspěli jsme, až když jsme dosáhli centrální ze severu k jihu vedoucí ulice San Martín (už zase, Mendoza jich má také povícero). Hned za rohem na malém náměstíčku jsme zasedli k venkovním stolečkům, ze kterých jsme vytvořili jeden dlouhý. Bylo asi tři čtvrtě na jednu, byli jsme ve výšce 945 metrů a za sebou jsme měli 33 km. K jídlu se nabízelo lomo, hamburger nebo pizza. Většina z nás zkusila lomo a k němu samozřejmě pivo. Obsluhující paní nám přišla něco říci, tak jsme jí to odkývali. Nejpravděpodobnější obsah jejího sdělení spočíval v tom, že něčeho na lomo nemá tolik, kolik si to objednalo lidí, a dá nám místo toho něco jiného. Není problém. Lomo je něco jako hamburger, jen je to ve dvakrát až třikrát delší housce a místo mletého masa je tam prostě tenký plátek opečeného hovězího, opět se sýrem a plátkem šunky. Sice jsem to měl v nestandardní housce, ale chutnalo mi to až do doby, kdy došlo na placení. V okamžiku, kdy jsem zjistil, že to stojí stejně jako leckterá večeře, mé nadšení značně pokleslo. Ale předem se nikdo nezeptal.

Krátce po čtvrt na tři pokračujeme k jihu. Ještě chvilku jedeme s kopce, až přejedeme řeku Mendoza (931 m) a začínáme opět stoupat. Při první příležitosti odbočujeme doprava a vydáváme se na západ. Řeku už jsme přejeli a teď čím později najedeme na silnici číslo 7, tím lépe pro nás. Před námi se tyčí vysoké komíny jakýchsi továren, projíždíme stavbou jedné z křižovatek a o fabriku později nás objížďka před dalšími stavebními pracemi hodlá poslat přímou cestou na silnici 7. Jenže se jako cyklisté jen tak snadno nevzdáme, objedeme stavební mechanismy po jejich hliněné cestě vedle silnice a pak prostě hodíme kola o schod výš a jedeme si po parádní betonové cyklostezce, na které je kromě nás nulový provoz (obr. 74). Na jejím konci jsou dvě vlny hlíny a bordelu (obr. 75), přes které kolo převádím. Jenže na prostoru mezi nimi stihl František ulomit přehazovačku. Je čtvrt na čtyři, jsme 1130 metrů nad mořem a za sebou máme 50,5 km. Honza si s tím chvíli hrál (obr. 76) a zkrátil Františkovi řetěz, aby si mohl zbytek dne dojet na stálý převod. Pět minut před čtvrtou pokračujeme v jízdě a po pár stech metrech najíždíme na silnici číslo 7, která vede až k chilské hranici.

Silnice se postupně dlouhým obloukem stáčela k severu a vytrvale stoupala. Vrcholu stoupání jsem dosáhl v 17:07 na 67. kilometru ve výšce 1595 m, odkud následoval sjezd k přehradě Potrerillos. Sjezd nabízel několik krásných výhledů (obr. 77) na zhruba 12 km dlouhou a 3 km širokou přehradu, ke které jsme sjížděli. Zastavujeme u benzinové pumpy na okraji Potrerillos ve výšce 1390 metrů, kde došlo na další pivní pauzu. Cesta dál do stejnojmenné obce se rozdvojovala, tak jsme zkusili její rameno vzdálenější od přehrady. Vystoupali jsme jím do 1443 metrů a zase sjeli ještě blíže k vodě (1386 metrů). Cesty se spojily, začínáme stoupat směrem na El Salto.

Po naší levici máme nějakou horskou řeku. Mezi ní a silnicí je dlouhý kempovací prostor, kde je spousta lidí (přestože mnozí už odjíždějí). A také tu po nás šli tři nepřátelsky vypadající psi. Ještě jsem neměl problém zrychlit a ujet jim. Po chvíli podjíždíme most, kousek nad námi pokračuje dál k severu silnice číslo 7. Na zbytek naší skupinky pro jistotu čekám ještě před další křižovatkou, ale ano, musíme dál rovně. Kousek nad křižovatkou přišla ojedinělá serpentina, ale silnice stoupá spíš mírnými zákruty stále k západu. Do kopce většinou ostatním ujíždím. Z názvu cílového ubytování mi v hlavě zbylo jen slovo Torreón a podle mapky u té křižovatky předpoklad, že to bude vpravo od silnice. Pořád stoupám. Už dávno je mi jasné, že jsem to přejel. Takže jsem jel dál. Až když mě vítala další obec (1878 metrů nad mořem), jsem to otočil. Ke svému vlastnímu překvapení jsem naše žádným názvem neoznačené ubytování přejel jen asi o 1600 metrů, to jsem si myslel, že už jsem mimo o pár kilometrů dříve. Končím tedy v 19:20 ve výšce 1787 m, za sebou mám 89,7 km a zabralo mi to 5 hodin a 24 minut.

Ubytovací komplex tvoří převážně dřevěné chaloupky, ale já končím ve velitelské chatě, která je zděná (obr. 78). Bydlím s Petrem a oběma Honzy. Chatu dělal nějaký kutil. Každý kousek je jiný. Uprostřed je kuchyňka, kde je cítit plyn. Voda tu není pitná (což se dozvídám stejně pozdě, už jsem měl jednu sklenici v sobě), ale na každé chatce je pětilitrovka pitné vody, třeba abychom si ráno mohli uvařit čaj / kávu k snídani. V kuchyňce na noc ustájíme kola. Koupelny jsou tu dvě, na každé straně jedna, v obou je záchod, na jedné straně sprcha, na druhé straně umyvadlo. Mechanik se věnuje Františkovu kolu a montuje mu náhradní přehazovačku, kterou s sebou radši vzal, protože měl o nás informace od Karla z naší africké výpravy. K večeři nám paní domácí napekla spoustu masa, tentokrát nejen hovězího. Cena byla paušální a pak sněz, co zvládneš. K masu bylo i nějaké pečivo a spousta zeleniny. Pak se ještě chvíli debatuje v naší chatě, až to zalomím a usnu.

11. den – pondělí 25. března

Okrajem And na sever

Ráno opět nemělo cenu nikam pospíchat. Pár minut po osmé nás sice vzbudilo klepání na dveře (Petr na sebe něco hodil a došel otevřít naší snídani), ale prý kvůli tomu nemělo cenu vstávat, takže jsem v tom pelechu ještě chvíli zůstal. Rychlovarná konvice kupodivu nekamarádila se všemi zásuvkami, takže jsme místo v kuchyňce vařili za rohem na podlaze. Převařená voda snad bude pitná i z vodovodu. Musíme něco našetřit do lahví na cestu. Potěšil mě rozmanitý výběr různých druhů čaje. Mechanikovi se přišel předvést další problém. Martinovo kolo sice není staré ani rok, ale po chvíli hraní mu přední kotoučová brzda vytekla. Druhého Honzu chytil houser, když šel se svým kufrem do autobusu. Začíná to vesele.

Naším cílem je městečko Uspallata, kde máme spát v kasárnách. Označení našeho ubytování dostal Petr jako GAM 8 a mělo ležet na silnici, jejíž číslo na žádné mapě města nefigurovalo. Předpokládali jsme, že to bude na křižovatce doprava. Nakonec jsme vyrazili asi deset minut po desáté. Samozřejmě se začínalo sjezdem toho, co jsme si předchozího večera vyšlapali. Byla tu možnost zarazit ho někde po šesti a půl kilometrech, vynést kolo po schodech nahoru na most a být hned na silnici číslo 7 bez nutnosti sjíždět až skoro k hladině přehrady. Jenže Martin potřeboval zkusit sehnat injekční stříkačku a minerální olej pro možnost opravy kotoučové brzdy, zatímco my ostatní jsme měli na benzínové pumpě, kde už jsme se stavovali předchozího dne, až do Uspallaty zřejmě poslední šanci koupit si něco k jídlu na cestu, když snídaně opět skoro jakoby nebyla.

Ukázalo se, že v Potrerillos je dokonce otevřený obchod. Martin se dozvěděl, že kousek za rohem má ordinaci veterinářka. Dana zjistila, že má opět prázdné přední kolo, jako včera večer. Takže Martin s Pavlem Šnajdrem jeli za veterinářkou, Tonda šel vyměňovat duši (ukázalo se, že včera zapomněli v plášti jeden trn) a já u silnice hlídal, kdyby jeli Petr s mechanikem Honzou. Ti to ovšem nejspíš vzali mostní zkratkou, takže k benzínce dorazí z opačné strany (což jsme si za chvíli ověřili). Martin měl injekční stříkačku i s umělohmotnou hadičkou, takže teď už jen nějaký olej. Konec našeho sjezdu k přehradě (1380 m – obr. 79) přišel po 8,5 km a já si myslel, že jsme za celý den nejníže, a už budeme pouze stoupat. U pumpy žádné oleje neměli, takže jsme jen nakoupili nějaké sendviče a po zhruba desetiminutové přestávce pokračujeme v jízdě.

Když jsme najeli na silnici číslo 7, byli jsme ve 1455 metrech a překvapivě jsme začali klesat. Dno tohoto sjezdu přišlo na 16. kilometru, kde jsme se ocitli ve výšce 1375 metrů, což už opravdu bude pro tento den nejníže. Byli jsme kousek severně od horního konce přehradní nádrže. Navzdory mým očekáváním silnice stoupala jen velmi pozvolna a neochotně. A samozřejmě jsme si každou chvíli zase kousek sjeli. Většinu cesty jsme měli po levé straně skály a po pravé údolí s řekou a železnicí (obr. 80)...