Hlavní stránka

Slarque – Jižní Amerika 2013

131. Cristo Redentor a já 132. Já pod lživou cedulí 133. Tudy pojedeme dolů 134. Na argentinsko-chilském hraničním přechodu 135. Hotelový pokoj v Los Andes

136. Kopec v údolí Aconcaguy 1 137. Údolí Aconcaguy 138. Koupající se kůň 139. Kopec v údolí Aconcaguy 2 140. Postel v hotelu v Quillotě

13. den – středa 27. března

Královská etapa

… Takže ještě fotka se sochou (obr. 131) a cedulí tvrdící, že jsme ve 4000 metrech nad mořem (obr. 132), se kterou se někteří z nás odmítali fotit, a jedeme do Chile. Tímto směrem jsme vyráželi zhruba ve čtvrt na dvě. Hned jak jsem viděl serpentiny pod sebou (obr. 133), dostal jsem strašnou chuť naložit kolo do autobusu a nechat se svézt dolů. Jenže taková možnost se nenabízela, takže vzhůru dolů. Nemám rád sjezdy a o sjezdech mimo asfalt to platí ještě víc. Když tak ještě na horském kole, ale co nadělám, že? Před spoustou rozbitých zatáček jsem prostě z kola slezl, převedl ho zatáčkou a za ní pokračoval. Běžně si dělávám srandu, že jsem s kopce pomalejší než do kopce, tady jsem se tomu zřejmě blížil nejvíc. Sklon hor je totiž na chilské straně strmější, takže i těch serpentin je víc a jejich zatáčky jsou utaženější. Tahle varianta mé cyklistické noční můry skončila ve výšce 3185 metrů, kdy jsme za sebou měli 32,3 km. Bylo 14:10. Myslel jsem, že nejhorší už mám za sebou.

Teď jsme nejen najeli na asfalt, ale dokonce na vedlejší silnici vedoucí souběžně s hlavní silnicí číslo 60, jak bylo od tunelu chilsky značené přímé pokračování argentinské sedmičky. Povrch se razantně změnil k lepšímu, ale sklon zůstal stejný, takže jsme stále svištěli s kopce. To skončilo v nadmořské výšce 2950 metrů na 37. kilometru. Bylo 14:20 a právě jsme dorazili k hraničnímu přechodu. Táhly se tu dlouhé šňůry osobních aut. My jsme zamířili prostředkem k našemu autobusu. Ale byli jsme odesláni k automobilistům, abychom si v boudě u cesty vyzvedli jakési dva formuláře a vyplnili je zdejším byrokratům. Takže jsme prokličkovali mezi auty rovnou k jedné budce, nechali si rozdat oboje formuláře (menší z nich měl tři průpisy, každý v jiné barvě) a ten zdejší chlapík nám k nim ochotně i půjčil propisky. Pak jsme zase předjeli skoro všechna auta a byli jsme už kousek od výstupního argentinského kontrolního stanoviště (obr. 134), když nás někdo přišel odvolat, že máme jít zpátky k našemu autobusu. Tam jsme tedy zaparkovali kola a začali dle pokynů různých úředníků cirkulovat mezi různými přepážkami. Evitě nebylo dobře, ale bez ní bychom tam byli asi ještě dnes. Směnárenská budka hlásala kurzy pár hlavních měn, ale nikdo v ní nebyl. Při prohlídce našeho autobusu už dvojice psů odhalila, že se někdo z nás pokoušel do Chile propašovat pár kusů ovoce a někdo jiný dokonce i šišku suchého salámu. Naštěstí to nakonec jen zabavili a nebyla z toho žádná mastná pokuta. Ale když jsme viděli, jak vypadají prohlídky zavazadel Argentinců, tak jsme museli uznat, že na nás jako zahraniční turisty byli ještě celkem hodní. Rozhodně to vypovídalo o argentinsko-chilském přátelství lépe a pravdivěji než nějaká socha. Když už se naše pohraniční anabáze chýlila k úspěšnému konci, dorazil mechanik Honza se zbývající skupinkou naší výpravy a zadřel Evitu a autobus na další dobu. Bylo to o chvíli. Kdyby už byl náš autobus pryč, mohli to klidně projít mezi těmi auty, jak se to málem povedlo nám. Dva průpisy barevných formulářů nám zbyly, pasy naštěstí také. Od autobusu stojícího už za celním prostorem vyrážíme i s těmi, kdo se neúčastnili cyklistického přejezdu And, v 16:18.

Idyla sjezdu vydržela asi dva a čtvrt kilometru. To jsme byli ve 2820 metrech. Před námi zase stála přes oba pruhy ucpaná silnice plná aut. Zase jsme je předjeli / podjeli / prokličkovali mezi nimi až dopředu a zjistili jsme, že jsme na horním konci silničních stavebních prací. Nějak se nám povedlo hlídkující ženskou ostrahu přesvědčit, že na sebe dáme pozor, a mohli jsme pokračovat v trochu pomalejším sjezdu po silnici plné různých stavebních strojů. Jenže pak jsme staveništěm projeli a dojeli předtím puštěnou kolonu aut. Část jsme jich úspěšně předjeli / podjeli / prokličkovali mezi nimi, ale pak přišla dlouhá série serpentin, ve kterých se kamióny jen tak tak nezlomily. Většina lidí na horských kolech prostě seskočila do štěrku podél silnice a zmizela někde vepředu. My, co jsme tam zbyli, jsme si ty serpentiny vychutnali rychlostí málokdy překračující desítku, takže jsem byl vlastně ještě pomalejší, než nahoře v tom terénním sjezdu, kde jsem ji překračoval často. Už jsme za sebou měli přes 51 km a byli ve výšce 2200 metrů, když serpentiny skončily, silnice se narovnala, kamióny se rozjely a my naštěstí také. Byli jsme kousek pod horami, zhruba v půlce naší etapy, a už bylo 17:10. A všem nám bylo jasné, že budeme v cíli podstatně dříve než náš autobus.

Některé náklaďáky se sice rozjely, ale spousta jich cestou s kopce brzdila. Takže jsme je museli předjíždět. Když jsme si všímali, že některé kamióny předjíždějí klidně své pomalejší kolegy přes dvě žluté plné čáry, došlo nám, že vlastně nikdo nemá důvod jet proti nám v protisměru, a začali jsme to dělat také. Jelikož na silnici byly občas i tunely, tak si mezi svá nová cyklistická čísla mohu připsat i předjíždění jedoucích kamiónů přes dvě žluté čáry v tunelu. To už jsme za sebou měli skoro 64 km a byli jsme už jen 1560 metrů nad mořem, když jsme narazili na odstavné parkoviště, odkud proti nám nahoru nikoho nepouštěli. Takže jsme tuto část sjezdu měli silnici opravdu jen pro sebe. Ale i tak jsem měl maximální rychlost 54 km/h, víc jsem to prostě nepouštěl. Silnice tu vedla podél řeky Río Blanco, která pramení kousek nad místem, kde jsme na našem andském sjezdu dosáhli asfaltu, tedy ještě nad hraničním přechodem. Ve výšce 1430 metrů má řeka soutok s Río Juncal a od tohoto místa až k moři už nese název Aconcagua. Název je známý, ale poněkud překvapuje, že ani jeden z toků tvořících tuto řeku nepramení nikde poblíž stejnojmenné hory. Někteří naši cyklisté to s kopce rozjeli tempem, které jsem nechtěl zkoušet stíhat. Ostatním jsem zase ujel já, takže jsem nakonec osaměl. Silnice na jednom místě překvapivě zase o 45 metrů vystoupala, ale jinak to bylo pořád dolů, jen sklon se postupem kilometrů čím dál tím víc zmírňoval.

Na silnici už nebylo vidět žádné jezdící vraky, zato tu jezdila spousta červených pick-upů převážně japonských značek. Stále po silnici číslo 60 jsem projel Los Chaletes a někdy ve tři čtvrtě na sedm jsem byl na začátku Los Andes. Dokonce jsem si i všiml, že jsem na ulici General Del Canto, kde měl být náš hotel. Na tachometru jsem měl ujetou rovnou stovku. Jenže ulice se změnila v Avenidu Argentina a hotel nikde. Tak jsem se pár lidí zeptal, ale Hostería Rucahue nikomu z nich nic neříkala. Až málem v centru jsem viděl šipku s nápisem Hotel Rucahue a vydal jsem se tedy tímto směrem zpět. Už jsem ani nečekal další podobnou šipku, když mě o osm ulic dál další z nich poslala doprava. O další dvě šipky později jsem dorazil k cíli. Bylo 19:25, za sebou jsem měl 105,6 km, zabralo mi to 6 hodin a 43 minut, nadmořská výška klesla na pouhých 833 metrů.

Jen pár lidí má nějaké chilské peníze, ale naštěstí jsme v civilizaci. V hotelu je poprvé za naši jihoamerickou cestu anglicky hovořící recepční a není problém platit kartou. Piva si tedy bereme na číslo našeho pokoje, platit budeme všechno až po večeři. Bydlím opět na velitelském pokoji s Petrem, mechanikem Honzou a Evitou. Pokoj je dvoupatrový, takže Evitě necháváme přízemí a my tři budeme o patro výš. Jak piva docházejí, mění se jejich značky (a cena, oboje k horšímu). Asi hodinu po mém příjezdu se objevila i Evita a šoféři, nikoli však autobus. Tentokrát se vymlouvají na nízko zavěšené dráty a nechali autobus stát na hlavní ulici (již zmíněná Avenida Argentina). Připadá nám to jako hodně blbý vtip. Radí jim hotelový recepční, ale ti dva kreténi to stejně nedají. Až když Petr začal shánět nějaký taxík nebo pick-up, aby nám dovezl zavazadla, zase se rozhoupali a odešli. Večeře začala po deváté večer. Jako předkrm bylo rajče plněné tuňákem a pak byl nějaký hovězí plátek s rýží. Skoro suchou, ale nevadilo to. Mezi hlavním chodem a dezertem jsem si konečně mohl dojít pro zavazadla, protože ti dva exoti už konečně dojeli s autobusem před hotel. Dezert by na všechny nevyšel, takže pro pár zbylých strávníků přinesli zmrzlinu. Tudíž jsem jednu z nich rovnou popadl a už si ani nevzpomínám, o co jsem to přišel. Zdálo se mi, že i v této zemi mají velmi teplo. Pak už jsem se mohl vysprchovat, převléknout do čistého a o moc víc jsem toho nestihl. Platba kartou proběhla bez problému a v Paříži koupená balantýnka definitivně vyschla.

14. den – čtvrtek 28. března

Chilským vnitrozemím

Snídaně se podává o patro níže než předchozího večera večeře, ale je prakticky stejná, jako její argentinské předchůdkyně. Naším dnešním cílem bude Hotel Palmeras ležící na adrese Carrera 383 ve městě Quillota. Jelikož se nějak pokusíme vyhýbat zdejším dálnicím (a z map není tak úplně jasné, co vlastně jsou a co nejsou dálnice), má náš autobus stát někde mezi obcemi Chagres a Catemu. Mechanik Honza z tabletu vyčetl, že má být 32°C, takže se oblékáme letně. Od hotelu vyrážíme krátce před desátou po ulici Esmeralda. Za chvilku zastavujeme před směnárnou, kde vyměňuji všechny zbylé argentinské pesa a přidávám sto amerických dolarů. Během chvilky jsem v balíku. Po chvíli matematiky docházíme k tomu, že kurz je 1 Kč = 23,50 chilských pesos, ale počítáme 25, to je pak snadnější. Stovka jsou čtyři koruny, to se dá lehce zvládat bez kalkulačky. Bankovky vypadají už jako u nás, možná i lépe. To je další podstatná změna k lepšímu, protože těch argentinských hadrů se člověk občas bál dotknout. Jednak z hygienických důvodů a také proto, aby se při následujícím doteku už definitivně nerozpadly. Asi jsme opravdu přejeli do civilizovanější země.

Los Andes má asi 60 tisíc obyvatel, takže z něj nakonec nevypadneme nejideálnějším směrem. To by byla ulice San Rafael, od které už jsme v jednom místě byli pouze o ulici vedle, ale po bitvě je každý generálem, že? Ulice Esmeralda nás vyvedla trochu jižněji a my si udělali takový dlouhý oblouk, ale nakonec jsme po 15,5 km byli zpět na silnici číslo 60, která z hor pokračuje dále k oceánu. Cestou mě ovšem v jedné kaluži (naprosto netuším, kde se tam mohlo vzít na silnici tolik vody) předjel jakýsi dobrák a kompletně mě osprchoval od přilby až po nohy. Počasí zrovna na žádné teplo nevypadalo, takže nedík. Většinu cesty jsme jeli po cyklostezce vytvořené tak, že byl pruh asfaltu oddělený od vozovky obrubníkem. Na silnici 60 už byla cyklostezka / chodník čím dál horší, až jsme hned u dalšího více jak šedesátitisícového města San Felipe radši zůstali na vozovce. Za ním už se cyklostezka vůbec nekonala. Silnice 60 tu naštěstí nešla přes město, ale pouze tečovala jeho jižní okraj, takže domy jsme měli pouze po pravé ruce.

Sklon silnice byl prakticky po celý den lehce s kopce, vítr jako obvykle vál od oceánu, takže subjektivně jsme si prakticky celý den mysleli, že jedeme po rovině. Ten den jsme také měli kopie pro naše potřeby až příliš podrobných Honzových map. Je na nich spousta obcí, které v reálu snad ani neexistují a některé existující zase chybí. Nicméně jsme se po silnici číslo 60 dostali zhruba ve čtvrt na jednu k Chagres (415 metrů nad mořem), pod kterým po pár kilometrech dotyčná silnice ústí u města Llay-Llay do dálnice číslo 5. To je navzdory číslu nejhlavnější dálniční tah v celé zemi, úsek známé Panamericany od hranic s Bolívií až k městu Puerto Montt ležícímu přes tisíc kilometrů jižněji od Santiaga. Dálnice číslo 5 tu dělá takový dlouhý oblouk, když se vyhýbá národnímu parku La Campana, proto tedy zrovna tady nevede ze severu na jih, ale z východu na západ. Na konci Chagres parkoval náš autobus. Jelikož máme 16°C (meteorologové se zatím sekli jen o půlku) a nebe je stále nevlídně zatažené, někteří z nás se přioblékají.

Mezi Chagres a Catemu autobus stát nemohl, protože tyto dvě obce spojuje pouze jeden most přes řeku Aconcaguu. Takže jsme z té jižnější vesnice přejeli na sever do městečka Catemu s asi 12 tisíci obyvatel a začínali se rozhlížet po nějaké restauraci. Viděli jsme pár jídelen, které nevypadaly nijak lákavě. Nakonec jsme skončili před jednou ještě zastrčenější, kde se nám ihned začala věnovat postarší rázná majitelka. Bylo tři čtvrtě na jednu, za sebou jsme měli 46 km, akční babča vyhodila jakési plus mínus vrstevnice, spojila nám stolky na zahrádce před svým podnikem a začala nám nabízet něco k jídlu. Většina byla pro kus kuřete s rýží, ale díky jazykové bariéře babča začala nosit nějaké místní polévky. Ty sice obsahovaly více masa i zeleniny, než v Čechách hlavní jídla, ale nějak jsme jí vysvětlili, že chceme to druhé. Polévky už na stole zůstaly, někdo je s chutí zkusil, my ostatní jsme měli za chvilku kuře. K pití místní pivo Cristal, opět v litrových lahvích (jen ten včerejší hotel tedy měl lahve podměrečné). Někdo si ještě dává kafíčko, obsluha se s námi fotí, tyhle venkovské zážitky jsou přece jen takové pestřejší. Od jídelny vyrážíme na další cestu zhruba ve 14:10. Venku se zatím slunce prodralo mračny a začíná se naplňovat dnešní předpověď počasí. Ještěže jsem se u autobusu zbytečně neoblékal.

Za Catemu je rozhodně nejkrásnější část této etapy. Silnice kličkuje při úpatí kopců porostlých kaktusy, které máme po pravé ruce (obr. 136), po levé je široké údolí s již pomalou a mělkou řekou Aconcaguou (obr. 137), ve kterém se procházejí koně (obr. 138) či krávy. Také sklon se tu častěji mění, takže si i trochu protáhneme nohy (obr. 139). Idyla skončila v 15:25, kdy jsme za sebou měli 65,5 km a byli jsme v nadmořské výšce 295 metrů. Tady převládl pocit, že bychom měli jet na druhou stranu dálnice číslo 5 a snažit se dostat někam k jihu, kde leží náš dnešní cíl. Z pohledu zpět to byla chyba, mohli jsme ještě asi 10 km v pohodě jet po této málo frekventované silnici a pak zahnout na jih přímo do Calery de Tango. Ale měli jsme holt ty zbytečně podrobné mapy, takže jsme dálnici podjeli dříve a na její jižní straně asfalt skončil a dál jsme kodrcali po prašné hrbolaté cestě vedoucí v těsném sousedství dálnice.

První odbočku směrem k jihu jsme využili k vypadnutí někam jinam. Končila na místní skládce, takže zpět k dálnici a pokračujeme dál. Když jsme za sebou měli 75,5 km, nespokojenost větší části naší skupinky s povrchem cesty kulminovala, takže to vzali k severu přes obec Hijuelas na silnici, kterou jsme před deseti kilometry neuváženě opustili. Mně už to přišlo jako vyložená blbost a naštěstí jsem nebyl sám. Zůstali jsme jako tříčlenná skupinka pouze s mechanikem Honzou a Pavlem Pospíšilem. O pár set metrů později jsme opět najeli na asfalt a ještě chvíli pokračovali souběžně s dálnicí. Pak už jsme odbočili k jihu po cyklostezce podél silnice číslo 60 (už zase). Cyklostezka nás ovšem hned na začátku města Calera de Tango (asi 18 tisíc obyvatel) vykopla po sjezdu z mostu dolů. V ten moment jsme viděli zbytek naší předchozí skupiny mastit si to k jihu přímo po silnici číslo 60. Za sebou jsme měli 79,5 km.

My jsme tedy jeli spodem a projeli centrem Calery de Tango, odkud jsme pokračovali dále k jihu po silnici o kousek západněji souběžné s hlavní silnicí číslo 60. Jakkoli se mapy tváří, že mezi Calerou de Tango a Quillotou je pusté území s ještě jednou obcí na prostředku, prakticky jsme na severu vjeli do Calery de Tango a neustále se pohybovali po městských ulicích až k našemu hotelu. Kde končilo jedno město, začínalo a končilo druhé a začínalo třetí, jsme se nijak nedozvěděli. Jako obvykle byla nejhorší městská hromadná doprava. Autobus nás prostě předjel tak, že nám málem škrtal o řídítka, před námi to přirazil k chodníku, zastavil, na vteřinu otevřel dveře a v momentě, kdy jsme ho začínali předjíždět, zase vystřelil od chodníku dopředu. Tady MHD evidentně s důchodci nepočítá. Někde se dalo jet po chodníku, někde byl tvrdší písek jako krajnice, ale na spoustě úseků nebylo nic.

Už jsme za sebou měli 87 km a provoz nám přišel na budku, takže jsme potřebovali trochu orazit. V 17:10 tedy zastavujeme na náměstí ve městě La Cruz (necelých 13 tisíc obyvatel), což v ten moment sice ani jeden z nás tří nevěděl, ale opíráme kola v parku a vyrážíme do obchodu pro pivo. Lahev se mi zdá nějaká větší, a také je. Obal hlásí, že flaška obsahuje 1,2 litru! Takže ve třech vypijeme dvě a pokračujeme ve tři čtvrtě na šest. Silnice se v Quillotě (asi 76 tisíc obyvatel) mění v ulici jménem 21 de Mayo. Po chvíli z ní uhýbáme o jednu ulici západněji, kde je přece jen o poznání mírnější provoz. Pak kupodivu napoprvé trefíme doprava odbočující ulici Concepción, ze které o čtyři bloky dále odbočuje ulice Carrera. Před hotelem jsme v 18:12, máme ujeto 94,6 km, zabralo nám to 4 hodiny a 40 minut jízdy a nadmořská výška nám klesla na pouhých 120 metrů.

Ve třílůžkovém pokoji opět bydlím s naším vedením, tedy s Petrem a Honzou. Opět jen tak tak, že se do pokoje vejdeme (obr. 140). Evita odpoledne zařizovala ohledně večeře víc věcí a na velitelském pokoji jsem tedy přišel o jakékoli večerní překvapení. Na večeři jsme vyráželi o půl osmé výjimečně všichni a šli jsme jen kousek na roh ulice Concepción, kde pro nás po zabušení na dveře otevřeli. Svého osobního sommeliera Pavla Šnajdra jsem poslal vybrat víno (vybral červené León de Tarapaca Cabernet Sauvignon) a k jídlu jsem si nakonec dal zase nějaký ten plátek hovězího se salátem. Jako několik dalších jsem si předtím vybral vepřová žebírka, ale měli jen jednu porci, takže jsme ji nechali našemu oslavenci. Jára totiž měl (kupodivu stejně jako loni touto dobou v Namibii ;-) narozeniny. A ne jen tak ledajaké, ono mu totiž právě bylo 60! Navíc většina z nás ostatních už mohla slavit ujetou jihoamerickou tisícovku. Takže obsluha po večeři pro mnohé překvapivě přinesla dva dorty, protože jeden by byl pro 18 lidí málo. Jára nakonec dal kus dortu i našim řidičům, protože dort se přece jen lépe krájí na deset kousků než na devět, a s řidiči nás bylo dvacet. Obsluha nám ještě na závěr chtěla předvést nějaké místní tance, ale nepovedlo se jim zprovoznit vlastní audiosystém, tak jsme se vrátili do hotelu o kulturní zážitek chudší.