12. den – úterý 26. března

Pod nejvyšší horu Ameriky

… Práce na silnici zatím vypadají jako u nás. U silnice spousta značek (obr. 101), v reálu nikde ani noha. Asi varují desítky kilometrů předem. Po levé straně od silnice je koryto řeky Vacas (obr. 102), které bude silnici provázet po celý den. Totéž platí o kolejích neprovozované železniční dráhy. Na 37. kilometru potkáváme náš autobus (obr. 103) a dáváme si skoro dvacetiminutovou přestávku. Jediným místem na naší trase je víska Punta de Vacas (obr. 104 a 105) s asi padesátkou obyvatel, kde se možnosti občerstvení rovnají nule. Projížděli jsme tudy asi ve tři čtvrtě na jednu, takže by to býval ideální obědový čas.

V úsecích s prudším stoupáním naštěstí přibýval jeden pruh (obr. 106 a 107 pořízené na hranici takového úseku, první je pohled vpřed a druhý zpět), takže se nám mohly vyhýbat i kamióny, pokud je zrovna nepředjížděli rychlejší kolegové. Osobních aut jsme se tolik bát nemuseli, přece jen tu ještě byla krajnice. Občas se opět objevovaly krátké tunely, před kterými jsme radši zastavovali a dávali přednost všem kamiónům v dohledu. Rozhodně bylo lepší mít tunel jen pro sebe. Když jsme za sebou měli 66,3 km, překvapivě se po pravé straně objevil hotel (obr. 108 a 109), parkoviště a otevřená restaurace. Je pár minut před půl druhou, jsme ve výšce 2595 metrů a jdeme na lehký oběd. Restaurace nabízela asi nejzabržděnější obsluhu za celou naši cestu, ale naštěstí se tam vyskytovala i jedna mladá dívka, která ovládala angličtinu. Takže jsem si objednal špagety s kečupem a sýrem (v nabídce bylo ještě pár dalších podobně složitých jídel) a k tomu vytáhl z lednice flašku piva. Žádný kulinářský zázrak, ale hladový cyklista se spokojí i s málem.

Ve čtvrt na tři pokračujeme ve stoupání. Ukázalo se, že k našemu ubytování to nemáme ani dvacet minut jízdy. Takže máme ujeto 72,8 km a jsme ve výšce zhruba 2730 metrů. Někteří se lehce převlékají, někdo mění cyklistické boty za turistické, já zůstávám, jak jsem byl. Asi po čtvrthodině pokračujeme v jízdě. Před námi jsou zřejmě ty dávno avizované práce na silnici, ale jako cyklisté to bereme tím uzavřeným pruhem, který máme tedy jen pro sebe. Po třech a půl kilometrech odbočujeme ze silnice a za zatáčkou si kupujeme po deseti pesech vstupenky do národního parku Aconcagua. Původně jsme mysleli, že odsud (2860 m. n. m.) už budeme muset jít pěšky, ale kdepak, čeká nás nejprudší stoupání dne, ale stále můžeme jet na kolech až do 2976 metrů. Na ceduli před námi je napsána výška 2950 metrů (obr. 110), takže plus mínus to nějak tak bude…