1. den – pátek 15. března

Odlet

Do Prahy jsme s tátou vyrazili asi o půl jedenácté dopoledne. V poledne jsme měli sraz s bráchou na Černém Mostě. Takže jsem mu zavolal, před který obchod jsme se trefili, a chvíli jsme počkali, až se svým Audi A6 Avant dorazí. Pak jsem jen přihodil kufr ke kolu, které už bylo od pondělí v krabici u bratra, a vyrazili jsme k pražskému letišti, jehož název odmítám používat. Sraz na letišti byl ve 13 hodin, což jsem bez problémů stihl a za chvíli byl náš cyklistický hlouček kompletní, tedy dohromady 17 lidí. U samoobslužného terminálu jsme si nechali oskenovat pasy a byly nám vyplivnuty palubní lístky pro oba lety (tedy až do Buenos Aires). Pak jsme pokračovali na přepážku Air France, kde jsem zjistil, že můj kufr váží 16 kg a krabice s kolem 20 kg (obé mělo limit 23 kg). A hned se objevil první problém: moje kreditní karta při pokusu o zaplacení kola (100 eur) nefungovala. Takže jsem dostal nějaký papír a šel to zaplatit do stánku Air France, kde už platba toutéž kartou proběhla v pořádku. Všiml jsem si, že totožný problém měl i Honza, majitel stejné karty od stejné banky. S jiným papírem jsem se vrátil zpět k přepážce a dostal vráceny palubní lístky a pas. Pak už jen odvézt krabici s kolem na přepážku nadměrných zavazadel a bylo hotovo.

Pak jsme hladce prošli pasovou kontrolou a většina z nás i kontrolou toho, co si s sebou bereme do letadla. Jen Tonda musel z batohu vytáhnout cyklistické nářadí, které bude mít až do svého návratu schované v Praze. Čas do odletu v 15:35 jsme trávili všelijak. Já snědl bagetu a v trafice objevil půllitrovou plechovku s pivem, kterým jsem ji zalil. Říkejme tomu oběd. Za sklem terminálu se objevil Airbus A 321 v barvách Air France, takže to začalo vypadat nadějně. Pak nás konečně začali pouštět na palubu a s mírným zpožděním jsme odletěli do Paříže. Let trval zhruba 80 minut. Přílet do Paříže byl v 17:20, což jsme tedy stihli. Z letadla jsme moc nepospíchali, protože na přestup jsme měli šest hodin.

Po vystoupení z letadla jsme na jedné z tabulí zjistili, z kterého terminálu nám odlétá příští spoj, a vyrazili podle šipek dané místo hledat. Byla to slušná procházka, ale nakonec jsme na dané místo dorazili. Jediná občerstvovna v tomto terminálu vůbec francouzsky nevypadala. Z nijak lákavých jídel jsem si nakonec nechal udělat těstoviny s jakousi směsí z mletého masa a se sýrem. K tomu plechovku německého piva (ale bylo tam i turecké a mexické). Obsluha vypadala kompletně odněkud z rovníkové Afriky. Jídlo nestálo za nic, ale ti, co si dali něco jako maso s rýží, nebyli o nic nadšenější. Pak jsme vypadli a začali bloudit duty free shopy, kde jsme si koupili i nějaké pití na cestu po jižní Americe (já nakonec za akční cenu 26 eur skončil s lahví dvanáctileté balantýnky). Pak už jsme se hromadně nudili na sedačkách poblíž příslušné brány.

Zhruba v jedenáct večer nás začali pouštět do o něco většího Boeingu 777-300, ve kterém jsem měl místo u okýnka. Odlet měl být ve 23:20 a skutečný čas se od plánovaného zase tolik nelišil. Za letu jsem nejdříve prozkoumal palubní systém. Filmy i hudba se mi zdály o nějakou tu třídu méně lákavé, než před rokem u Emirátů. Pak jsem vyzkoušel, že když opřu polštářek o stěnu, tvoří místo u okénka docela pohodlný flek na spaní. Jenže proč zkoušet hned spát, když noc bude o čtyři hodiny delší?

2. den – sobota 16. března

Buenos Aires

Zanedlouho začaly letušky servírovat večeři. Na výběr byly buď jakési bezmasé těstoviny nebo kuře, takže u většiny lidí samozřejmě vyhrávalo to druhé. Ani tohle jídlo nemohlo vyvolat žádné nadšení, ale najedli jsme se a napili, takže O.K. Pak jsem se rozhodl kouknout na nějaký ten film. Nejdříve jsem si pustil akční sci-fi Looper a poté pokračoval komedií Méďa. Po ní už jsem sundal sluchátka, vypnul monitor a šel spát. Kupodivu se mi to celkem dařilo. Ráno bylo dlouhé a ospalé. Když už jsem cítil pořádný hlad, konečně jsme dostali snídani, která mi vlastně přišla lepší než časně popůlnoční večeře. Při pohledu ven jen ostré slunce a pod námi bílé mraky, radši zase to okénko zatáhnout.

Pak jsme konečně začali sestupovat a pod námi se objevila Uruguay (obr. 1) a za ní spousta hnusné hnědé vody. To je slavné Río de la Plata, zároveň je to vodní hranice mezi Argentinou a Uruguayí. Je nám jasné, že v tomhle se nikdo koupat nebude. Pak už se objevují úžasně pravoúhlé ulice Buenos Aires, které z výšky vypadá jako naprostá placka (realita se od tohoto prvního dojmu ovšem nijak výrazně neliší). Konečně na zemi (obr. 2) a téměř přesně na čas plánovaného příletu v 8:50 ráno. Jelikož jsme cestou na západ přeletěli čtyři časová pásma, doma tou dobou bylo 12:50. Let trval 13 hodin a 21 minut.

Chvíli jsme stáli v dlouhé klikaté frontě, abychom dostali vstupní razítko od argentinských úředníků. Přitom jsme se jim také museli usmát na kameru a nechat si sejmout otisk pravého palce. Papír, který jsem pro ně pracně smolil v letadle před přistáním (a kde jsme vyplňovali i ptákoviny typu značka a model mobilního telefonu, který máme s sebou), mi kupodivu zůstal. Pak jsme si šli pro zavazadla, která naštěstí dorazila všechna. Ještě jednou necháme tašky a kufry projet skenerem (kola jsme z vozíků sundávat nemuseli) a konečně jsme v příletové hale, kde se za chvíli setkáváme s naší tlumočnicí Evou (toho času ve třetím měsíci těhotenství, takže bude jezdit v autobuse, ne na kole), která včera přiletěla z Brazílie, kde jinak žije. Po většinu zájezdu budeme její jméno zdrobňovat po argentinsku jako Evita. Ta v Argentině nebyla už šest let, ale říkala, že nám bude stačit vyměnit tak 200 dolarů, ale radši ať si vyměníme 300. Můj původní plán byl 350 dolarů, ale když náš vůdce Petr začal vybírat po třech stovkách a psát si jména na papírek, připojil jsem se a vrazil mu taky tři stovky. Jak jsem tak stál u vozíku se svými zavazadly, slyšel jsem něco zazvonit. Z mé krabice s kolem vypadl klíč velikosti 15, určený k montáži pedálů. A sakra! Hned jsem si vzpomněl, jak byl uložen a zalepen v bublinkové fólii omotané a přelepené kolem sedlovky. Takže musela vzniknout jedna díra v tom igelitu a druhá v krabici. Ano, ta druhá byla celkem vidět. Okamžitě mi bylo jasné, že ten přední rychloupínák, co tam byl s dotyčným klíčem, pravděpodobně vypadl jako první. Tady nikde není a moc daleko zpátky už se nedostanu, takže s tím nemohu nic dělat. To mi to ale pěkně začíná!

Když se Petr a pár dalších lidí vrátili od směnárny, odvedla nás Evita před letiště k autobusu, do jehož zavazadlového prostoru jsme narovnali krabice s koly i pár dalších zavazadel (obr. 3). Ostatní putovalo s námi nahoru na palubu. To už jsme v Argentině byli dvě hodiny. Pak následovala skoro hodinová cesta do hotelu San Tango, ležícímu na adrese Bolívar 1692, jakkoli to bylo jen 30 km od letiště. Petr v autobuse rozdělil argentinská pesa, kterých jsem za 300 dolarů dostal 1500. Cestou jsem sledoval okolní silniční provoz, abych věděl co mě jako jeho brzkého účastníka čeká. Buenosaireské taxíky mají černou barvu se žlutou střechou a oblíbeným vozem zdejších taxíkářů je Renault Logan ve verzi sedan.

Asi ve tři čtvrtě na poledne zastavujeme na ulici naproti našemu hotelu, který o sobě absolutně nedává vědět. Normální dřevěné dveře se čtvercem skla za mříží. Žádný nápis, nic. Vedle dveří jen zvonek, ale hotel bych tu v životě nehledal. Evita už tu jednu noc strávila, ale hotel typicky africky argentinsky nefunguje. Recepční evidentně nevěděl, jestli vůbec má pokoje pro 18 lidí. Tak jsme vynosili zavazadla (včetně krabic s koly) a narovnali je do pokoje vedle recepce či na nekrytý dvorek. Pak jsme nechali recepčního a Evitu, ať to vyřeší, a vyrazili na oběd. Šli jsme jen na nejbližší roh, kde jsme viděli otevřenou restauraci už z autobusu. Nikdo z nás nevládl španělštinou, obsluha zase nezvládala žádný jiný jazyk. Hlad už jsme každopádně měli, takže jsme si prostě vybrali nějaký zajímavě vypadající řádek z menu a zapamatovali si název, abychom pak věděli, které jídlo je naše (obr. 4). K pití bylo lahvové pivo, podávané ovšem v litrových lahvích. I když jsem si oběd vyfotil, nejsem si jistý, co to vlastně bylo: nějaké maso (pravděpodobně hovězí ), které se tvářilo jako řízek, na němž ještě byl plátek uzeného masa s kečupem, sýrem a zeleninou, a na tom všem připlácnuté buličí oko, jako příloha hranolky. No, dobré to bylo. Ostatně už jsem dávno měl nejlepšího kuchaře.

Po obědě se vracíme do hotelu, kde už mezitím úspěšně přistavěli pár dalších pokojů. Končím v prvním patře na pokoji se dvěma ze tří Pavlů (Pospíšilem a Minaříkem). Trochu si tu roztahám svou bagáž, nafotím hotel (obr. 5) včetně dalšího patra a pohledů ze střechy a už se blíží další bod programu: vycházka do města. Při odchodu potkáváme na recepci mladý polský pár s dítětem, který se snaží recepčnímu vysvětlit, že tu má rezervaci. Tohle jim tedy opravdu nezávidím. Centrum města se nachází jen kousek severně od hotelu. Cestou jsme od Evity dostávali nějaké základní informace, včetně historie tanga, což je jeden z nejznámějších argentinských vynálezů. Krátce po patnácté hodině jsme dorazili do turisticky vděčné čtvrti Puerto Madero, kde všechny ulice nesou jména slavných žen. Takže jsme šli podél vody (obr. 6 až 8) ulicí Juany Manuely Gorritiové (argentinská spisovatelka 19. století), až jsme došli k mostu pro pěší Puente de la Mujer (obr. 10 – doslova „most žen“), ze kterého je dobře vidět na muzejní fregatu Presidente Sarmiento (obr. 9). Za výškovými moderními stavbami na protějším břehu se nachází jeden z největších buenosaireských parků jménem Reserva Ecológica…