16. den – pondělí 4. listopadu

Město strýčka Ho

… Při další cestě jsme před nějakým hotelem narazili na parkující tanky, stíhačky, kaťuše a podobnou vojenskou techniku. Včetně socialistického sousoší (obr. 191). Něco jako vojenské muzeum v malém a bez vstupného. Z opačné strany jsme minuli katedrálu Notre-Dame (obr. 192) a došli jsme k Paláci sjednocení. Zde bylo sídlo prezidenta Vietnamské republiky, nebo-li Jižního Vietnamu. Původní palác byl 27. února 1962 zničen útokem dvou stíhaček. Na jeho místě vzniklo nové prezidentské sídlo, jehož stavba byla dokončena v roce 1966. Podle principu feng-šuej zvaného Dračí hlava, který tehdy použil nejvýznamnější moderní vietnamský architekt Ngo Viet Thu, se budově přezdívalo Dračí palác (obr. 193). Před budovou je rozlehlá zahrada s fontánou. Objekt je za vstupné přístupný turistům, ale my do něj nešli. Dnešní vláda prosazuje další název, takže je to Palác nezávislosti. Čím víc názvů, tím víc Saigon?

Cestou jsme minuli pojízdný Zverimex (obr. 194). Naší další zastávkou se vstupným opět ve výši 15000 dongů bylo Muzeum následků války (obr. 195). To bylo otevřeno hned v roce 1975 pod tehdejším názvem Výstavní dům amerických a loutkových zločinů (loutkami samozřejmě byla myšlena jihovietnamská vláda). To bylo změněno v roce 1990 na Výstavní dům zločinů války a agrese, a o dalších pět let později na současný název. Ostatně to dává smysl, protože zejména kontaminace půdy látkou zvanou Agent Orange je problémem dodnes nevyřešeným a dodnes způsobujícím mnohá postižení. Na prostranství před muzeem parkuje americká vojenská technika včetně tanků, vrtulníků a stíhaček. V budově je spousta obrázků a fotek, v jejichž prohlížení jsem se nikdy moc nevyžíval, takže jsem byl celkem rychle venku. Tady se dalo projít i část vězení, kde bylo k vidění leccos včetně klecí z ostnatého drátu či gilotiny. Takže jsem si u vchodu koupil lahev ledového čaje a počkal jsem si, až se ostatní nabaží těch zvěrstev.

Další atrakcí, kterou jsme chtěli vyzkoušet, bylo vodní loutkové divadlo. Vyřezávané dřevěné loutky se tu pohybují výhradně na vodní hladině a zespodu jsou loutkáři voděny na bambusových tyčích a soustavě drátků (loutkáři samotní nejsou pod hladinou, ale skrytí bokem vedle jeviště). Toto tradiční vietnamské divadlo pochází z oblasti delty Rudé řeky a vyvinulo se někdy v 11. století. Jenže lístky na představení od 17 hodin už nejsou. Večerní představení bychom sice ještě stihli, ale mně s Tomášem už se do toho nechce. Takže si lístky kupují jen Petr, Pavel Pospíšil a Honza (ano, naše skupinka postupně řídla). Zatím jsme si sedli vedle u sportovního klubu na pivo. V okolí se nabízely pohybové aktivity všeho druhu. Hned vedle loutkového divadla byla nějaká tančírna a spousta párů zde tančila (obr. 196). Na druhé straně byla sportoviště: venku tenisové kurty (obr. 199), v halách se hrál badminton (obr. 198) a stolní tenis (obr. 197). Na place venku byly i nějaké ty branky a koše na košíkovou, takže tu byly i další možnosti. Na většině hřišť bylo plno a lidé tu hráli většinou čtyřhry, asi aby si všichni vůbec zahráli. Odcházeli jsme chvilku před pátou, a do divadla právě šli Pechovi, kteří si na představení právě zakoupili lístky. Petr u pokladny okamžitě chtěl vědět, jak je možné, že před půl hodinou lístky nebyly, a teď jsou, takže jim je pokladní radši vyměnila. Představení začínalo, všichni pospíchali do hlediště. U sportovišť a divadla bylo samozřejmě parkoviště plné (obr. 200).

Takže jsme s Tomášem osaměli, přičemž mapu města neměl ani jeden z nás. Ještěže jsem se Petra stihl zeptat na směr k hotelu. Tady už jsem svým orientačním schopnostem věřil natolik, že jsem předpokládal, že tahle informace nám bude stačit. A také že ano. S Tomášem jsme zašli do tržnice, kde se nám snažili vnutit všechno, ale my jsme víceméně věděli, pro co jsme přišli. Tržnice se zavírá v šest večer, což na takhle rušném místě působí překvapivě. Ale známe to, v socialismu spousta věcí nedává smysl. Zbylo mi tak na večeři, Tomášovi už ani to ne, ostatně už na tržnici platil za trička částečně v dolarech. Čekal, že to tu půjde skoro všude, ale šli jsme na jistotu, takže jsme cestou k našemu hotelu zašli do zdejší provozovny řetězce Burger King. Ne, dolary neberou. Takže jsem měl nakonec hamburgra jen já. Divadlo naštěstí trvá jen tři čtvrtě hodiny, což Tomáše zachránilo, protože přišli Pechovi, kteří měli ještě dongů až moc, takže je s nimi směnil za dolary.

V hotelu jsme měli jeden pokoj s jednou koupelnou, ve které se chtělo vysprchovat 13 lidí. Takže to trochu vázlo. Viděl jsem tu zrovna jiné lidi než ráno, tak jsem se zase zkusil zvážit. Zase 81 kilo. Že by se domluvili? To sotva, ale většina lidí tvrdila, že váha váží moc, a odečítali si kilo za boty (žabky) a kilo za hodinky. Já měl opačný dojem. Hanka nabízela poslední kousky volného prostoru ve svém kufru. Nakonec jsme se v koupelně všichni vystřídali, oblékli se do čistého oblečení a mohli jsme odejít k recepci. Tomáš s Petrem naskládali do autobusu naše krabice s koly a sprchovat se šli až poslední. Času máme pořád dost, letiště je přímo ve městě, jen asi 8 km od našeho hotelu. Na cestu na letiště použijeme taxík. Už si nejsem jistý, jestli to byl další Sprinter, nebo ve vietnamských turistických městech mezi taxikáři velmi populární Toyota Innova, ale vešlo se nás dovnitř sedm. Zbývajících šest jelo za námi naším autobusem. Na něj jsme na letišti chvíli čekali, protože měl cestou problém s policií kvůli jízdě v nesprávném pruhu (že by tu přece jen měli nějaké předpisy?). Vyložili jsme svá zavazadla a rozloučili se s řidiči, kteří už mohli zamířit domů (nebo pravděpodobněji do hotelu a domů až ráno).

Na letišti to moc nezdržujeme a jdeme rovnou k přepážkám Fly Emirates. Zvážili nám zavazadla (ta moje zhubla přesně o 30 deka, měl jsem dohromady 29,9 kg, a Hančin kufr opravdu vážil rovných 30 kg), vydali palubní lístky na oba lety domů a přepravu našich krabic s koly od přepážek do letadla zvládli bez naší pomoci. Prošli jsme nějakou nadbytečnou kontrolou příručních zavazadel, pasovou kontrolou a pak poctivou kontrolou nás a všeho, co si bereme do letadla, která z té první zastávky dělala zbytečný nesmysl. Největší vietnamské letiště začalo v pozdních večerních hodinách nečekaně chcípat. Našli jsme bránu, odkud poletíme, a vyrazili se podívat po letištních obchodech. Byla to bída. Ale ceny byly většinou jen v amerických dolarech. Pochopil jsem, že mých posledních 28000 dongů už tu nestačí ani na malou lahvičku s vodou. Zase běžně vysoké letištní pálky. S Karlem a Janou jsme šli hledat restauraci a skončili o patro výš u Burger Kinga. Podruhé za pár hodin jsem si tedy koupil hamburgera, platil jsem v dolarech. Hned za rohem přitom byla polévkárna s několika druhy vietnamské pho. Trochu jsem si vynadal, protože tu bych si rozhodně dal radši, ale pozdě. Už když jsme jedli, začali zdejší pracovníci na ostatních stolech stavět židličky a začali i jinak uklízet. Když jsme se vraceli k naší bráně, zavírala i většina letištních obchodů a tam, kde před hodinou byla fronta u letištní kontroly, uklízečky vytíraly podlahu. Máme tu půlnoc na mezinárodním letišti.

17. den – úterý 5. listopadu

Fofrem domů

Do letadel Emirátů většinou pouštějí pasažéry asi půl hodiny před odletem, ale tady se nás tou dobou teprve snažili mást nápisem na informační tabuli upozorňujícím na to, že se odletová brána změní. Nic takového se ovšem nestalo a za chvíli nás začali pouštět do letadla přesně tam, kde jsme to čekali. Asi už to zapíchl i zbytek letištního personálu, snad zbyl aspoň někdo na věži. Odletu letadla Boeing 777-200 v 0:40 místního času tedy nic nebránilo (tou dobou bylo v Čechách ještě pondělí 18:40). V tomto starším druhu Boeingu 777 jsou sedadla výš než v rozšířenější třístovkové verzi. Díky tomu je pro nohy i více místa pod sedadlem před námi a sezení je citelně pohodlnější. Druhým příznivým faktorem (pro nás, ne pro aerolinky) bylo, že bylo letadlo poloprázdné. Někteří toho využili a přesedli si na volná sedadla přes uličku.

Po chvíli ve vzduchu dostáváme menu, tentokrát tříjazyčné, když k jinak běžné kombinaci angličtiny a arabštiny přibyla vietnamština. A s ním má hodně společného i večeře. Na výběr byl buď rybí filet s rajčatovo-koriandrovou omáčkou nebo vietnamské kuřecí kari. Přitom ta ryba byla basa, což je druh pangase, který se vyskytuje hlavně v deltě řeky Mekong (nebo v poetické vietnamštině Řeky devíti draků). Sám sebe jsem překvapil a dal jsem si kuře s rýží. Pak jsem se, podobně jako většina pasažérů, snažil spát. Nijak zvlášť úspěšný jsem nebyl, a ani mne to nepřekvapovalo, ale aspoň chvílemi jsem spal. Pak ještě letušky přinesly snídani (obvyklý croissant, máslo, marmeláda, ovoce, džus) a byli jsme skoro v cíli našeho nejdelšího letu (jediný trval přes 7 hodin). Ten měl skončit v 5:20 místního času na letišti v Dubaji, ale zase jsme tam byli dříve, už v rovných pět ráno. Překonali jsme polovinu časového rozdílu, takže doma byly dvě hodiny v noci. Novozélandský kapitán předvedl nejčistší přistání ze všech letů. 28000 dongů jsem nechal v letadle v obálce na charitativní příspěvky na pomoc dětem v rozvojových zemích. Sice si myslím, že je tato částka nevytrhne, ale pro mě by ty papírky byly úplně bezcenné.

V Dubaji jsme zase přistáli někde v dálce od letiště, na které nás dovezly autobusy bez sedadel. Potom jsme zase hned prošli kontrolou zavazadel a vydali se hledat bránu, od které by nám v 8:55 měl letět spoj do Prahy. V její blízkosti jsme zabrali několik sedadel a pak se postupně rozptýlili po letišti tak, aby vždycky někdo hlídal odložená zavazadla. Já se nejdříve vydal na záchod a pak jsem se nějak snažil zabít čas v těch zbývajících třech hodinách. Dokonce jsem se došel najíst do nějaké sendvičové restaurace, jídlo se sice nijak významně nelišilo od hamburgeru, a nejspíš bylo i podobně zdravé, ale v menu byl i salát, na který jsem dostal dresink vyrobený v Ománu. Platil jsem kartou. Před odletem jsem šel znovu na záchod a skoro začal přemýšlet, jestli jsem něco nechytil (Burger King!?). Ale zřejmě ne. Už se to neopakovalo.

Z Dubaje jsme opět letěli Boeingem 777-300, kterých mají Emiráty asi nejvíc. Tentokrát bylo na výběr i mezi dvěma snídaněmi. Buď tradiční arabské ranní mezze nebo snídaňový lahůdkový talíř. Nesnažil jsem se přijít na význam slova mezze, úplně mi stačilo tradiční arabské, abych věděl, že si vyberu to druhé. Tenké plátky krůtího a hovězího masa, sýr a nějaké pečivo nakonec dopadly jako dobrá volba. Koukl jsem se do nabídky filmů a rozhodl jsem se pustit si White House Down (film pod tímto názvem běžel i v českých kinech, to až na dévédéčkách se jmenuje Útok na Bílý dům). Filmy se pro letadla už necenzurují, jen je na začátku upozornění, že došlo k ořezu obrazu, což vzhledem k velikosti monitorů je dobře, protože s černými pruhy nahoře a dole už by moc prostoru nezbylo. Takže zrovna když mi ve filmu sestřelovali prezidentský Air Force One, prolétali jsme nějakými turbulencemi, což umocňovalo zážitek z filmu. Na další film se mi nicméně koukat nechtělo, tak jsem zase zkoušel hudební nabídku. Našel jsem album Hail to the King americké skupiny Avenged Sevenfold, a pustil jsem si ho radši dvakrát, než abych zkoušel hledat něco jiného poslouchatelného. Tohle znělo totiž opravdu dobře.

Byl jsem s tátou domluvený, že mu dám vědět hodinu před přistáním. S ohledem na rychlost jeho reakcí píši esemesku už někde nad Rumunskem a posílám mu zprávu, že za hodinu a půl budu v Praze. Pak nadejde čas oběda. Můj hlad je ještě nulový. Na výběr je kuřecí kari a tresčí filet. Takže jsem si vybral rybu. Tu jsem snědl, přílohu i zeleninu ignoroval. Ale dezert jsem jim nevrátil. Bílé víno nebylo dobré. Asi jsem si měl dát pivo. Už to z palubních systémů bylo zřejmé dlouho, ale stejně mi přišlo překvapivé, že let, který měl být v Praze ve 12:35, přistál v 11:50. Takže jsme cestu z Vietnamu domů zvládli za dopoledne!

Na letišti jsme prošli pasovou kontrolou a vydali se vstříc pásům se zavazadly. Nastartoval jsem mobil a zavolal do práce, že jsem přežil Vietnam a kdy a kam mám přijít. Pak jsem zavolal mamce a od ní se mimo jiné dozvěděl, že pro mne na letiště přijede brácha. Takže pokračuji v telefonátech. Bratr se divil, že jsem mu nedal vědět dřív. Takže informace o mém příletu zůstala u táty, jako bych mohl vědět, na čem se tu během mé nepřítomnosti domluvili. Kufry jsme všichni dostali, na kola se muselo nějakou dobu čekat. Hanka zatím rozdělala vlastní kufr a rozdávala část jeho obsahu, která nebyla její. Pak jsem si ještě koupil lahev ledového čaje, který bohužel dostával svému názvu, což při pražských osmi stupních Celsia nebylo po návratu z tropů zrovna ideální, ale pít se musí. Brácha naštěstí dělá na Pankráci, což není tak daleko. Hodil mě na Černý Most, kde už na nás čekal táta. Přeložili jsme kolo na střechu, brácha se vrátil do práce a my vyrazili k domovu. Ke konci cesty jsem v autě začal usínat.

Doma jsem vybalil všechno kromě kola, to počká až do středy, po všech těch sprchách si zase jednou napustil vanu, ve které jsem také usínal. Nakonec jsem to vzdal, šel spát už v sedm večer a vydrželo mi to až do osmé hodiny ráno. Něco takového už se mi nepovedlo, ani nepamatuji. Druhý den ráno jsem zkusil váhu, ukazovala 82 kg. Dobře, po té dlouhé cestě jsem měl zase nateklé nohy, ale i tak to znamená, že jsem ve Vietnamu shodil minimálně 5 kilo. Vzpomínám, jestli už jsem z nějaké cyklistické dovolené přijel lehčí, než jsem na ni odjížděl. Snad jen kdysi z Turecka. Že by se tedy hublo jen v Asii? Spíš bych to viděl na to vedro. Jsem zkrátka chladnomilný tvor, tropy nejsou nic pro mne…