10. den – úterý 29. října

Z paláce po rovině a pak přes kopec

… Při této cestě jsem se konečně dostal i k fotografování zdejšího hřbitova (obr. 131 a 132). Asi o půl dvanácté jsme se zastavili u obchůdku v jakési vesnici (na našich mapách je Phu Dien, google tam má Phu Vang – alespoň na něčem se shodly), kde to nejdříve vypadalo na klasickou pivní zastávku. Za sebou jsme měli 33 km cesty. Za chvíli se ukázalo, že se tu pár lidí chce trochu najíst, tak jsem se po krátkém váhání (kuchyni už jsem totiž viděl) rozhodl to také risknout a dal jsem si mísu tradiční vietnamské nudlové polévky zvané pho (obr. 133). Už jsem si do ní rovnou automaticky vyždímal dílek zeleného citrónu, jen s přihazováním té trávy (bylinek nebo jak se tomu říká), co byla v další míse na stole, jsem to moc nepřeháněl. Nudle, maso i trávník se jedí hůlkami, vývar se vypije, žádný problém. Nakonec to bude dlouhá etapa a budu rád, že jsem si tu polévku dal. Na další cestu jsme vyrazili asi ve 12:10.

Naše cesta v klidu pokračovala nepříliš frekventovanou silnicí na pruhu země mezi Jihočínským mořem po levé straně a lagunou Cau Hai po pravé straně, přičemž to první jsme neviděli vůbec a to druhé jen občas. Takto jsme jen s mírnou nervozitou dojeli až na konec pobřežního pásu, kde jsme s mírnou úlevou zjistili, že mapa je nepřesná, zato google má pravdu, přes záliv vedl vysoký mostní oblouk na protější břeh. Na jeho vrcholu jsme 15 metrů nad mořem, což je na této etapě zatím rekord. Také máme za sebou teprve prvních 58 km.

Zahnuli jsme doprava a pokračovali podél zálivu / laguny (údaje o povaze tamějších vodních útvarů se zkrátka také různí) směrem k jihu. Krajina se tu rázem změnila a také zvlnila. Jednalo se jen o krátké vlnky s nepříliš impozantní vrchní nadmořskou výškou (16 m, 15 m, 20m a 52 m), ale když jezdíte desítky kilometrů po úplné placce, tak už si toho všimnete. Na dohled před křižovatkou, kde se naše silnička napojovala na hlavní silnici, jsme si zase dali dvacetiminutovou pauzu za účelem dodržování pitného režimu. Hlavní silnice nás hned za křižovatkou dovedla na vrchol dalšího 52 metrů vysokého stoupání, za jehož sjezdem zase následovala nám dobře známá krajina – placka. Hned za sjezdem jsme se setkali i s naším autobusem, u kterého jízdu ukončili Pavel Pospíšil, Tomáš a Hanka (Jana v autobusu zůstala také), takže nás zbylo jen devět. My jsme neměli moc důvodů se u autobusu zdržovat, tak jsme jeli dál.

Ještě nás čekalo jedno stoupání, tentokrát do zatím stále rekordních 68 metrů, pak už jsme sjeli k další laguně / zálivu. Na konci zdejšího pobřežního pásu nás čekala křižovatka, která po zaplacení posílala auta přes most do tunelu Hai Van. Jedná se o novou stavbu, otevřenou v listopadu 2006. Tunel je dlouhý 6,28 km a automobilům ušetří zhruba půl hodiny času. Motocykly, kola ani chodci do něj nesmí. Mně by se do něčeho takového na kole stejně nechtělo. Nás čekala odbočka doprava, další most přes zátoku, který nás opět vynesl až do 15 metrů nad mořem, pak jsme přejeli nad silničním vjezdem do tunelu a sjeli zpátky na úroveň pobřeží.

Celý náš první skutečný vietnamský cyklistický výšlap začal v místě, kde jsme za sebou měli přesně 94,5 km a naše nadmořská výška byla opět nulová. To bylo skoro přesně v 16 hodin. Na mapě bylo vyznačené sedlo s nadmořskou výškou 496 m, ale žádný kilometrický údaj ohledně vzdálenosti k němu jsme neměli. Jediným kilometrickým údajem byly přesně po kilometru umístěné betonové patníky, které nám stále zkracovaly vzdálenost do Danangu. Tentokrát na nich nebyly žádné jiné obce, jelikož tato silnice nikam jinam nevedla. Silnice kopírovala pobřeží zátoky až k výběžku na jeho konci, tam jsme se ostře stočili k jihovýchodu a vzdálenost mezi námi a pobřežím začala pozvolna narůstat. O chvilku později jsme vjeli do lesa. To je u pobřeží docela nevídaný jev, takže nepřekvapí, že jsme vlastně vjeli do národního parku Bach Ma. Sklon stoupání se měnil jen minimálně. Netrvalo dlouho a vzduch zhoustl a zvlhl. Nebylo to mrholení ani mlha, spíš jako bychom vjeli do mraku. Takže jsme dupali do kopce, ze kterého nic neuvidíme a jehož konec je neznámo jak daleko. Viditelnost občas jen několik metrů. Jak se normálně považuji za vrchaře, tak tohle mne prostě nebavilo. Ale věděl jsem, že to bez potíží vydupu, což jsem také dokázal. Nahoře jsem byl druhý, hned po Honzovi. To bylo v 16:52, na tachometru jsem měl 104 km a na výškoměru 475 metrů. Prostě další sedlo, které mám nižší, než ve skutečnosti je. Už si zvykám.

Teď krátká odbočka k místu, kam jsem vyjel. Vietnamci mají spoustu poetických názvů, takže zdejší Nui Hai Van prý znamená Pohoří moře a mraků. Jedná se o krátké a strmé pohoří, které se táhne od pobřeží až k laoské hranici. Charakterizuje ho drsné klima, velké množství srážek, prudké kolísání teplot a hustá neprostupná vegetace. Také je považováno za klimatickou hranici, takže všechno na jih odsud už jsou tropy. Jediná cesta se klikatila přes sedlo ve výšce 496 metrů. Vojenská důležitost takovéhoto místa zhruba 80 km vzdáleného od bran hlavního města byla jasná. Císař Minh Mang zde proto v roce 1826 nechal zbudovat uzávěrový fort určený k obraně tohoto strategického bodu. Francouzi v roce 1896 museli vydatně posílit dělostřelectvo, než se jim tudy povedlo projít. Od té doby je vojenský objekt značně poničený. My jsme stejně zahlédli jen pár obrysů v mlze.

Na vrcholu stoupání bylo parkoviště a řada stánků. Hned nám tam začaly prodavačky cpát své zboží a já na to zrovna vůbec neměl náladu. Vyjel jsem v dresu bez rukávů a nahoře to profukovalo a začala mi být zima. Také jsem dobře věděl, že s kopce jsem byl nejpomalejší i v době, kdy jsem měl kolo v naprostém pořádku. Takže jsem řekl Honzovi a Tondovi, který už také dojel nahoru, že jedu napřed a počkám pod kopcem. Nahoře jsem se tedy zdržel jen asi dvě minuty. Při sjezdu kupodivu po pár zatáčkách mraky zmizely a začalo být zase normálně vidět. Párkrát jsem dokonce uvažoval, že zastavím a vyfotím si výhled dolů k moři, ale vždycky výhled zmizel dříve, než jsem se k tomu rozhoupal. Zpátky na nulové nadmořské výšce jsem v 17:24, když mám na tachometru 113,4 km. Chvilku před dosažením tohoto bodu mě začali předjíždět první naši sjezdaři, takže jsem nakonec na nikoho nemusel čekat (a ani nikdo na mne). Jen jsem si sundal sluneční brýle, jelikož každou chvíli přestane být vidět. Stále nechápu patníky tvrdící, že do cíle máme ještě skoro 20 km, vždyť je to jen kousek kolem toho zálivu, co byl občas při sjezdu vidět. No, uvidíme.

Projeli jsme vesnici Kim Lien, přejeli most přes řeku Cu De a na 117. kilometru této etapy vjeli do Danangu. Ty patníky tedy musely být blbě. Ukázalo se, že ne. Danang je město, jehož populace se blíží devíti stům tisícům obyvatel a vlastně se od svého centra roztahuje dvěma směry podél mořských zálivů. A patníky ukazovaly cestu až do centra. Petr se byl zeptat na cestu v nějakém hotelu a hned jsme věděli, že do toho centra dojedeme a budeme pokračovat ještě o něco dál. Na chvilku začalo pršet. Vietnamští motocyklisté ihned zastavovali a natahovali si pláštěnky. O dvě křižovatky dál bylo po dešti. Takže jsme tímto nočním městem za doprovodu tisíců motorek projížděli, překonávali křižovatky či kruhové objezdy, až jsme se po dalším dotazu dostali k vodě. Jednalo se o řeku Han. Mosty byly vidět na obou stranách od nás, oba o patro výš než my. Vyrazili jsme vlevo, střihli to zákazem vjezdu do jednosměrky nahoru, kolem naším směrem nic nenamítajícího policisty to otočili na most a po něm se dostali do části města, která sice byla kousek od centra, ale dopravní provoz tu zeslábl skoro až na nulu. Takže jsme východním směrem v klidu dojeli až ke druhému pobřeží, Petr se zeptal zdejších policistů naposledy na cestu, a pokračovali jsme k jihu. Většina naší skupinky hotel Van Xuan bez zpomalení přejela, ale my s Tondou a Danou jsme hned za ním zastavili. Hned přes ulici byla restaurace, kde večeřela čtveřice našich autobusových pasažérů. Hanka k nám už běžela, takže jsme byli v cíli. Ostatně bylo tři čtvrtě na sedm, za sebou jsme měli 136,1 km (tedy 19 km cílovým městem) a tentokrát i nějaké to převýšení (cílovou nadmořskou výšku mi GPS logger hlásil -5 metrů, ale tomu bych moc nevěřil, ostatně ráno se taky probudil o 5 metrů výš, než jsem ho předchozího večera vypnul).

V kolik se půjde na večeři, jsem slyšel, ale nějak jsem se zdržel na záchodě, tak jsem se pak nenamáhal ten čas stíhat. Ostatně to je hned přes ulici a určitě tam trefím sám. Cestou přes ulici mírně pršelo, to jsou ty tropy. Přišel jsem poslední a s tím, že mám chuť buď na rybu nebo na něco ostrého, jsem v jídelníčku zahlédl spicy red snapper. A bylo vybráno. Lahvové pivo nám číšník chladil v kýblu s ledem přímo u našeho stolu. Red snapper se prý česky jmenuje chňapal červený (obr. 134), ale pochybuji, že tyto názvy u nás někdo zná. Nervózní číšník za mými zády mi po chvilce sebral hůlky a rybu mi z obou stran oloupal z kůže i ploutví. Díky, ušetřil mi tak půl hodiny času. Pak mi ještě předvedl, že si rybu mám pokládat na zelené listy, co byly na druhém talíři, zabalit ji do nich a pak už ji mohu sníst. No, já bych to listí normálně přikusoval, ale proč si s tím trochu nepohrát? Tak jsem mu udělal radost. Jen jsem výsledek ještě namáčel do ostré zelené omáčky. Výborná večeře! Po ní jsme ještě v zúžené sestavě šli kousek vedle ulicí na další drink, pak už jsme se vrátili k hotelu a vybaveni vlastními lahvemi se sešli na dřevěných sedačkách před recepcí. Lahev od Jamesona jsem jim tam nechal, už v ní nic nezbylo. Tomáš mi nechal manželské letiště a vzal si normální postel, co s tím prostorem budu dělat?

11. den – středa 30. října

Poslední rovinka

Tomáš mi ráno líčil, že jsem v noci spal úplně na kraji postele, ze které jsem zabíral sotva půl metru její šířky, takže si příště na tu širokou postel lehne sám. Ráno jsme si sice opět mohli trochu přispat, ale to bylo asi jediné jeho pozitivum. Kolem sedmé nám na okno bušil liják. Hotelová snídaně předpokládala výběr z pár možností, a já zvolil rybí polévku. Chvíli mi přišla ucházející, jenže pak jsem kousl do něčeho ostrého, po čemž už mi přišlo ostré všechno. Tak jsem hůlkami jen vylovil nudle a vývar s tím zbytkem jim tam nechal. Ale většina lidí si dala jakési rolky, které když jsem viděl, tak jsem si nebyl jistý, že bych je vůbec chtěl ochutnat. Ani ten džus nebyl moc dobrý. Zřejmě něco rozpustného v prášku s vodou z vodovodu. Aspoň, že měli čaj (kvalitní oolong, jen Honza ho chtěl kazit cukrem, jenže žádný nedostal). U Hanky vyměňuji další stodolarovku, dostal jsem čtyři pětisettisícovky a nějaké drobné. Po deváté dostáváme od Petra instrukce. Trasa na pláž u Tam Ky by neměla být dlouhá, zase to bude zhruba 90 km. Cestou nás čeká zastávka v turisticky zajímavém městě Hoi An.

Vyráželi jsme až před půl desátou. Výškoměr si těch včerejších -5 metrů rozmyslel a teď pro změnu hlásil +5 metrů. Jeli jsme od hotelu dál podél pobřeží k jihu. Ale krajina je zajímavá spíš směrem do vnitrozemí (obr. 135). Asi po šesti kilometrech jsme před sebou viděli šedivou stěnu a čekali jsme, že zmokneme. Motorkáři opět zastavovali a navlékali pláštěnky, z naší skupinky si ji pár lidí dalo na batoh. Než jsme k dešti dojeli, prakticky zmizel. Těch pár kapek, co na nás zbylo, nestojí ani za řeč. Asi na šestnáctém kilometru zastavujeme na čtvrt hodiny na pivo, dnes podle mne nějak brzy, asi fakt není kam spěchat. Pavel Šnajdr si tu zkouší pončo (obr. 136), které si předtím na silnici na konci Danangu nezvládl navléknout. Po čtvrthodině pokračujeme dál. Takto podél pobřeží (což neznamená, že bychom tak daleko viděli, na dohled byla jen rýže) jsme jeli 23 km, a ani silnice nebyla moc frekventovaná. Klídek, pohoda.

Pak jsme uhnuli ostře vpravo, pryč od pobřeží. Začali jsme si všímat, že už tu nejsme jediní bílí cyklisté. Po 28 km jízdy jsme v 11:10 zamkli kola ke stromům na břehu řeky Thu Bon (obr. 137) a šli prozkoumat město Hoi An. To má sice prý asi 120 tisíc obyvatel, ale nepůsobilo dojmem většího města. Zato působilo dojmem, že bílých turistů je tu více než místních obyvatel. Docela mě překvapilo, že právě tady. Do některých částí historického centra se muselo platit vstupné, takže jsme se rozhodli, že nám budou stačit ty bezplatné kusy. Ve druhé polovině 16. století začal růst význam zdejšího přístavu, až se v 17. století stal nejdůležitějším vietnamským přístavem vůbec. Zajížděli sem Holanďané a ve městě žilo množství čínských i japonských obchodníků, což městu dávalo specifické rysy. Památkou přístupnou za peníze, ale zvenčí vyfotitelnou zadarmo je krytý dřevěný Most příchozích z daleka (obr. 138 a 139), který tu v roce 1593 postavili Japonci. Poté ho dvě staletí udržovali čínští usedlíci. Svérázný dojem tomu všemu dodává kuriózní fakt, že město už dávno neleží u moře. Řeka Thu Bon, která městem protéká, totiž od 17. století zanášela ústí řeky, které se pak stalo nepřístupné lodím s větším ponorem, a moře samotné se nakonec o několik kilometrů vzdálilo. Několik let zde také působil francouzský jezuita Alexandre de Rhodes, který vymyslel způsob zápisu vietnamštiny latinkou a sestavil také první vietnamsko-latinsko-portugalský slovník (proč portugalský se mě neptejte). Ve městě je možnost vidět umělecké řezbářství, chov bource morušového i zpracování hedvábného vlákna. V říjnu a listopadu zdejší obyvatelé často čelí záplavám, takže jsme zase měli kliku. My jsme se chvíli procházeli zdejšími malebnými uličkami (obr. 140) a pak zasedli do restaurace na nábřeží, kde nás našla i Hanka. Dal jsem si nějaké maso na palmovém listu, rýže byla na vlastním talířku. K tomu lahvové pivo…