14. den – sobota 2. listopadu

Jde to se mnou s kopce

Ráno máme klasickou hotelovou snídani formou švédských stolů. Výběr býval i lepší, ale stačilo to. Poslední etapa měří až do cíle na pobřeží v Mui Ne zhruba 170 km. Do toho bych nešel, obzvlášť po včerejším horském výjezdu. Takže se držím Petrových informací včetně tří zastávek autobusu po cestě, která nám tuto etapu rozdělí na čtvrtiny. Petr předpokládal, že první tři čtvrtiny budou náhorní plošina jako předchozí večer a v poslední se sjede k moři. Dobře, sjezdy nemusím, takže pojedu první tři čtvrtiny a skončím u Luong Sonu. Měl bych to mít tedy asi o 55 km kratší. Petr, Pavel Pospíšil, Tomáš a Jana jedou autobusem první čtvrtinu. Janino kolo si ale vypůjčila Hanka a pojede začátek s námi.

Vyráželi jsme v 8:53. Nevím, jak Karel našel tu cestu, kterou nás vyvedl z města. Nejdříve jsme sjeli do 1437 metrů, přičemž sklon i šířka cesty vypadal maximálně na chodník. Já jsem to pro jistotu v tom nejprudším klesání kousek vedl. Pak jsme zase vyjeli do 1520 metrů, což se stane nejvyšším bodem poslední etapy. Na vrcholu tohoto stoupání jsme najeli na silnici, která vede z Dalatu k jihu, a okamžitě začali klesat. V serpentinách jsme sjeli do 1078 metrů. Bylo dobré, že jsme se nenapojili na hlavní silnici, ale jeli jsme chvíli souběžně s ní vpravo, pak ji podjeli a jeli kus vedle ní nalevo. Ale stejně tam byl docela provoz (ale vlastně jenom na tomhle kousku cesty). Náš další sestup nebyl tak prudký, ale nadmořskou výšku jsme ztráceli stále. U Duc Trongu na 42. kilometru cesty jsme měli jen 835 metrů (obr. 161 až 163). Pak jsme zase začali pozvolna stoupat. V 11 hodin, na 45. kilometru, ve výšce 875 metrů, v obci Ninh Gia jsme dorazili k našemu autobusu. Trojice cyklistů byla pryč, jen Jana čekala na svoje kolo. Karel jí přehodil pedály za nášlapy a mohli jsme vyrazit dál. Už zase je prý 38°C. Čtvrthodinovou zastávku jsme využili i k dodržení pitného režimu.

Naše další cesta jižním směrem se stále trochu vlní, ale nadmořská výška nám přitom stále spíše narůstá, než klesá. Na 50. kilometru jsem se přimotal do záběru Janě (obr. 164). Po 59,5 km jsme ve výšce 921 metrů a před námi je regulérní kopec. Tady asi ještě jedna vsuvka k dopravnímu značení. Už jsem vypozoroval, že bez ohledu na skutečný sklon, jsou na hlavních silnicích všechna stoupání a klesání značena jako osmiprocentní, na vedlejších jako desetiprocentní. Tady máme ten druhý případ, jenže značky jsou umístěny hala bala bez ohledu na sklon. Třeba po značce upozorňující na desetiprocentní stoupání následuje sešup dolů. Vyjedeme si tedy do 1016 metrů, sjedeme do 975 metrů a znovu vyjedeme do 1045 metrů. To máme za sebou 63,6 km a já už jsem tedy za půlkou trasy. A ne nikde v poslední čtvrtině, ale právě tady máme před sebou hlavní část našeho sjezdu z hor. Dolů se silnice motá v serpentinách, rozhodně to moc nepouštím. Některé díry ve vozovce mě vedou k úvahám, jestli tudy vůbec projede náš autobus. Když mám na tachometru ujeto 76,9 km, jsme ve 200 metrech nad mořem. Teď nás čekají dva hrby a pak budeme zase trochu klesat. Ve 13:35 jsme dorazili k druhé autobusové zastávce. Máme za sebou 86,5 km a jsme ve výšce 151 metrů. Jana tady končí, asi už pochopila, že všichni jedou, jakoby měli dnes ujet 170 km, a uviset to tempo není žádná sranda. Já doufám, že to ještě do příští zastávky zvládnu.

Ve 14:14 jsme za sebou měli rovnou stovku (70 metrů nad mořem) a zastavili jsme u krámku u silnice. K jídlu tam sice neměli vůbec nic, ale aspoň něco k pití si dáváme. Zastávka trvala do 14:38. Mám toho dost. Jet teď kolem náš autobus, tak si na něj mávnu a okamžitě skončím. Snažím se ostatní přesvědčit, ať jedou sami, že do Luong Sonu dojedu pomalu (a do té doby stejně nebude žádná křižovatka, kde bych mohl špatně zahnout), ale kupodivu o tom nechtějí ani slyšet. Už se je ale nesnažím nezdržovat, připadám si úplně bez energie. O 6,4 km později mě začne brát do stehna křeč. Marně pátrám v paměti, ale myslím, že to se mi na kole také ještě nestalo. Karel telefonuje s Janou, aby mě určitě nabrali, a konečně odjíždí za ostatními. Jedu si klidným tempem kolem 16 km/h mírně s kopce dál. V autobusu instrukce špatně pochopili a jeli málem stejně pomalu jako já, jak mě hledali. Dojíždějí mě na dohled (900 metrů) před plánovaným cílem mojí trasy. Luong Son tedy autobus projede, protože všichni ostatní cyklisté už to udělali také. Já jsem tedy skončil v 15:20 necelý kilometr severně od Luong Sonu, kdy jsem měl najeto 113,8 km a byl jsem v nadmořské výšce 28 metrů. Petr se asi zase netrefil, v poslední čtvrtině to na žádný výrazný sjezd nevypadá. Celkově jsem tedy po Vietnamu najezdil 902,7 km, čímž sice nebylo naplněno jméno akce, ale nějak mi to nevadí.

Nejkratší cestou jsme k našemu ubytování v rezortu Long Beach ležícímu na pláži v Mui Ne měli 47 km daleko. Naši řidiči ovšem do Mui Ne zatočili o odbočku dříve, po té správné zase vyrazili na opačnou stranu (kde byla spousta nápisů v azbuce – jedná se totiž o oblíbené místo ruských turistů), až napotřetí to našli. Ale jelikož jsme tam dorazili zhruba v 16:35, byl to vlastně na místní poměry dobrý čas. Hanka vyřizovala ubytování. Kola nejdříve chtěli nechat před vchodem. Do nejbližšího přiděleného pokoje jsme nanosili všechna zavazadla z autobusu. Zcela náhodně jsme si s Janou a Hankou vybrali tři klíče od pokojů. Ten můj mě zavedl po úzkém schodišti do pokoje v patře. Hanka měla pokoj jako hangár v přízemí, tak jsem si u ní ustájil kolo. Jana mezitím poslala Karlovi dojezdovou esemesku. Všechna čest, já bych z toho, co jsem viděl z autobusu, asi nic použitelného nevypotil. V pokoji jsem se vrhl do lednice a vypil plechovku koly. Boty (a o chvíli později i ponožky) letěly ven na vzduch. Takovýto smrad už se mi dlouho nepovedlo vytvořit. Po sprše jsem se ještě oholil, ve Vietnamu naposledy. Pak to vypadalo, že s holkami půjdu naproti na večeři. No, hlad jsem měl jako vlk.

Jenže do toho vždycky něco vlezlo. Když už jsme málem šli, přijeli Petr, Tomáš a Pavel Pospíšil. Petr zjistil, že si Hanka vybrala jediný pokoj s manželskou postelí, takže jsem jí ještě pomáhal stěhovat její a Ivaniny věci na druhou stranu rezortu. Pak už se schylovalo k dalšímu odchodu na večeři, když dorazil zbytek cyklistů, včetně Honzy, kterého dojeli asi sto metrů před cílem. Pechovým moje a Tomášovo kolo na pokoji naštěstí také nevadí. Začínám mít pocit, že tady nakonec neumřu vedrem, ale hlady. Na večeři nakonec odcházíme až v sedm hodin. Naštěstí stačí jen přejít ulici. Přímo naproti jsou dvě restaurace hned vedle sebe. Zase jsem u moře a po dobrých zkušenostech si zase objednávám red snappera a pivo. Porce mě tedy vyloženě zklamala, protože tentokrát jsem nedostal celou rybu, ale jen její kousek s kopečkem rýže. Nakonec mi ještě půlka zbyla. V půli jídla jako bych najednou ztratil chuť. Odložil jsem příbor (ano, turistická lokalita, žádné hůlky) a pak chvíli nic. Najednou na mě někdo něco křičel, že jsem úplně zelený, několik rukou mne začalo zvedat ze židle, položili mě na podlahu, pod nohy dali židli a na čelo ručník s ledem. Asi jsem jim tam nějak omdlel. Co všechno neudělám, abych byl středem pozornosti! Po předčasně ukončené večeři jsem si ještě došel vedle koupit jednu lahev s kolou a druhou s vodou. Na pokoji Tomáš zkusil vypnout klimatizaci a po dvou minutách jsme měli pokojovou teplotu 29°C. Tohle nepůjde, tady bude muset běžet celou noc. Člověk by čekal, že po tom všem odpadnu a budu spát jako špalek. Ale kdepak já. Hned vedle té restaurace naproti byla diskotéka, a já si připadal, jako bych byl přímo na ní. Dunění, při kterém jsem nedokázal usnout. Naštěstí to někdy o půl druhé ráno zabalili. Ale spánek pořád nikde. Usnul jsem někdy k ránu, zhruba na dvě hodinky.

15. den – neděle 3. listopadu

Z pláže do velkoměsta

Ráno jsme šli na osmou na snídani, která se podávala na terase kousek od pobřeží (obr. 165). Na výběr bylo asi ze čtyř možností, takže to tradičně dopadlo na nějaké vejce, k tomu jsem si výjimečně zase dal kávu. Nabízela se ještě možnost cyklistického výletu k místním písečným dunám, což bylo asi 10 km daleko. Vyrazili pouze Pechovi. Honza měl tisícovku splněnou a my ostatní už to zabalili. Já bych po událostech včerejšího večera ani o žádné další cyklistice neuvažoval, takže jsem to bral jako něco, co se mě vůbec netýká. Měli jsme tedy celkem volné dopoledne.

S Tomášem jsme zabrali Pechovým pokoj a šli jsme si zabalit kola do krabic v prostředí ochlazovaném puštěnou klimatizací. Pak ještě otočit cedule pro zpáteční směr, znovu přelepit a bylo hotovo. Většina lidí se koupala v moři (obr. 166) nebo v bazénu, ale já už nepokoušel ani jedno z toho. Už se mi tu nepovedlo tolik věcí, že jsem se rozhodl zbytečně neprovokovat. Dobrý plavec ostatně stejně nejsem. Tak jsem tam aspoň poseděl a hlídal si, abych byl ve stínu. Třeba Jana se za těchto pár hodin stihla slušně spálit. Slunce tu topí jako o život, je třeba si na něj dávat pozor. Nakonec se vrátili i Pechovi a šli balit kola. Pokoje totiž musely být do poledne uvolněné.

Na oběd jsme vyrazili opět přes ulici a do stejné restaurace jako včera večer, ne abychom vyzkoušeli konkurenční menu. Nějak nevím, co si dát. Pavel Šnajdr říkal, že měl k večeři kebab a byl výborný, takže si ho dá znovu. Tak jsem do toho šel také. Dostal jsem dva obyčejné špízy s hranolky. No jo vlastě, Pavel a jeho chutě, vždyť je to pořád ten samý člověk, co mě v Kapském Městě zatáhl k McDonaldovi. Trochu jsem naletěl, ale sníst to šlo. Po obědě jsme se vrátili přes ulici, naložili krabice s koly a kufry do našeho autobusu, kterým jeli ještě čtyři naši lidé včetně Petra.

Pro nás ostatních devět přijel objednaný mikrobus Mercedes Sprinter. Ano, tady na jihu jsme byli evidentně v bohatších končinách, takže na severu obvyklé Hyundaie tu přečíslil právě Mercedes. Naše cesta do Saigonu měla končit v hotelu Hoang Hai Long South, přímo v centru města. Byla celkem úleva, když řidič neřekl, že to najde, ani že se zeptá, ale že ví, kde to je. Čekal nás tedy 214 km dlouhý přejezd pohodlnějším dopravním prostředkem, ve kterém ještě zbývala volná místa. Řidič cestou udělal jednu zastávku u jakési benzínové pumpy, kde někteří z pasažérů nakupovali zejména sušené banány. Prý dárky domů. No, já bych klidně zvládl nakoupit sušené banány v Čechách, tahat jsem je tam ovšem nehodlal. Cesta nakonec trvala zhruba pět hodin a nebýt okamžiku, kdy se proti nám čelně řítil nějaký šílený motorkář, mohl bych napsat, že proběhla v klidu. Toho blba už jsme opravdu málem viděli uvnitř. Ale ani v tomto extrémním případě se náš řidič nijak nerozčiloval. Cesta zase trvala zhruba pět hodin.

Před hotelem jsme na zbytek naší výpravy ani dlouho nečekali, oni totiž neudělali cestou žádnou zastávku. Do Saigonu jsme přijížděli za tmy a bylo jasné, že zdejší provoz by se pro nás na kolech rovnal pokusu o hromadnou sebevraždu. Město má asi 7,5 miliónu obyvatel a Hanoj proti němu vypadá jako ospalé provinční město. V centru byla vidět spousta aut značek jako Lexus, Acura, Porsche, Jaguar, Bentley a podobně. Tady už se jim ten socialismus asi povedlo vybudovat. ;-) Petr nás ubytoval a naposledy se přidal k nám do trojáku.

V osm hodin byl odchod do města na večeři. Užasle jsme sledovali zdejší provoz, párkrát jsme i zvládli překonat vozovku (obr. 167 a 168). Vybrali jsme podivný podnik, kde Petra lákaly obrázky humra. Zápasit s něčím takovým jsem nehodlal a zbytek menu moc na výběr nedával. Takže vepřová žebírka s rýží se škvarky, strouhanou vepřovou kůží a dalšími částmi prasete (obr. 169), které jsem radši moc nezkoumal (+ plechovkové pivo). Z některých částí menu jsem měl pocit, že mi po nich určitě bude blbě, ale žaludek si s tím nakonec nějak poradil. Petr byl po vítězném zápasu s humrem pořádně zaprasený, takže jsme šli kupovat trička. Hlavní tržnice má otevřeno pouze ve dne, v noci fungují pouliční podnikatelé. Nabízeli třeba pěkné značkové batohy. Ale stačilo se podívat na některé názvy jako Deuter Downnhill, a bylo okamžitě jasné, že to nejsou originály. Trička jsme nakonec nakoupili hromadně za cenu 40000 dongů za kus. Co za ty peníze čekat? Snad to vydrží cestu domů. Jediný Petr si ho hned obléká, ostatní trika i s taškou unesl Pavel Šnajdr. Ostatně je všechny zaplatila Hanka, tak mi to vlastně mohlo být fuk.

Část lidí už se vrátila zpátky do hotelu, ale my jsme zůstali sedět kousek před ním. Jen o nějakou desítku metrů vedle od hotelového vchodu totiž parkoval starší Volkswagen Transporter předělaný na bar. Sedli jsme si ke dvěma stolečkům s Petrem, Hankou, Ivanou, Pavlem Pospíšilem, Karlem a Janou. Takže samí obvyklí podezřelí (obr. 170). Chlapi většinou šli do točeného piva. Hanka vypadala, že hodlá brát koktejly po řadě, jak jsou na nápojovém lístku. Proč si také nějaký neobjednat? Takže jsem si schválně vybral Gin Fizz. Dostal jsem úplně stejný drink jako v Hue. Jsem totiž takový teoretický alkoholik. Ano, suroviny jsou úplně stejné (gin, citrónová šťáva, cukrový sirup a sodovka), ale Tom Collins se podává ve sklenici s kostkami ledu, zatímco Gin Fizz se s ledem jenom důkladně protřepe v šejkru a přecedí do předchlazené sklenice, ve které už žádný led není. Další rozdíly jsou v použité sklenici, ale tohle je mi zrovna úplně ukradené. Takže jsem prostě měl dvakrát Toma Collinse ve sklenici na Gin Fizz. Pak už jsme s Petrem šli na pokoj, on se chtěl ještě vrátit, já už ne. Na dveřích byl zvonek, Tomáš nic. Do dveří jsme bušili, lomcovali s klikou, pořád nic. Ještě jsem viděl na schodišti požární sekeru, ale Petr radši dojel výtahem na recepci pro pikolíka s univerzální kartou. Tomáš ležel na posteli a klidně spal. Nejspíš by ho nevzbudil ani požární poplach.