11. den – středa 30. října

Poslední rovinka

… Z Hoi Anu jsme na další cestu vyráželi zhruba o půl druhé. Autobus jsme nepotřebovali, takže jsme k němu nezajížděli. Mraky byly pryč a obloze vládlo slunce. Dál jsme pokračovali západním směrem a chvíli dokonce zamířili k severu, kam nás silnice kolem ramen řeky Thu Bon poslala. Když jsme měli na tachometrech kousek přes 37 km, najeli jsme opět na zdejší hlavní silnici, která se nám jako obvykle nijak nezamlouvala. Ale těch řek, které se tu stékají do proudu Thu Bon je nějak moc, a jinou možnost než hlavní silnici jsme nakonec ani neměli. Opustit jsme ji mohli až po 21 km, tedy v 15:08, čehož jsme také využili. Ono odbočení doleva byl dost možná nejobtížnější manévr dne. Silnice se zúžila, ale provoz na ní nebyl moc hustý. Měli jsme jet až k téčku na konci cesty a tam zabočit na příbřežní silnici doprava, po které bychom dorazili až do cíle. Ale to by zřejmě bylo moc jednoduché.

Na 65. kilometru byla vpravo brána a za ní pokračovala úzká silnice o šířce cyklostezky. Petr překvapivě zavelel, že pojedeme po ní. Doufal jsem, že ví, co dělá. Zase jednou jsme se hnali končinami, kde nejspíš bílého cyklistu ještě neviděli. Sem tam by si něco i zasluhovalo vyfotit, ale jak bych pak ostatní dojížděl? A mapu jsem dnes zase neměl. Cesta postupem času byla užší a užší, povrch horší a horší, až jsem začal přemýšlet, jak asi vypadá ten poslední barák, ke kterému tato příjezdová cesta vede. Prohlédnout jsem si ho mohl v 16:23, kdy jsme za sebou měli 78,5 km. Ale nakonec jsem ani foťák vytáhnout nestihl, jak rychle jsme to otáčeli. Odbočku doleva jsme totiž nepřejeli ani o půl kilometru, takže jsme za chvilku zase byli na správné cestě.

Když jsme za sebou měli 79,5 km a na hodinkách půl páté, dojeli jsme ke zmiňované příbřežní silnici (ze které opět moře samotné není vidět), po níž jsme podle plánu měli jet už nějakou tu desítku kilometrů. Takže jsme zase projeli venkovskou divočinou a dokázali vykufrovat na správnou cestu. Ale možná bylo dobře, že jsme po téhle asfaltce nejeli celou dobu, protože tu bylo zase trochu husto. Z obou stran vybíhaly děti, mávaly, volaly „hallo“ a chtěly si s námi plácat do dlaní (obr. 141). Až tady mi došlo, proč jsem si rozbil hubu a kolo. To si snad dělají *****! Jak na to vlastně přišly? Já si tady s nikým rozhodně rukou neplácnu, moje levé rameno protestuje ještě silněji než mozek. I když z paměti jsem nedokázal vylovit ani náznak toho, že by si se mnou ten kluk na severu země chtěl plácnout. Ale za zmínku stojí starší Vietnamec, kterého jsme se ptali na cestu. Potvrdil náš směr, z mluvy bylo poznat kilometr a sedm prstů mluvilo také jasně. Tedy, klobouk dolů, těch sedm kilometrů bylo úplně přesně před bránu, u které na nás čekala Hanka. Takže jsme v cíli ve čtvrt na šest, zase jednou za světla. Za sebou máme 93,4 km a i ta silnice se ke konci trochu vlnila, takže mi to ukázalo nejvyšší výšku dokonce 27 m, ale cílovou 12 m, a řekl bych, že tak vysoko jsme ani nebyli. (Mimochodem, pod dvou třetinách naší pouti máme ujeto 666 km, jenže rozložení naší cyklistiky je 4 dny, 3 dny a 2 dny.)

Někteří se rychle převlékají do plavek a jdou těsně před setměním k moři. Já se nepřidám. Zase jednou bydlíme ve třech s Petrem. Naše ubytování má podivně složitý název: 19th Century – Cat Bien Farmstay Resort. Prý jsme měli bydlet v chatkách blíž u moře, které jsou prostornější, ale po tom tajfunu je tam ještě všechno vlhké. Takže ubytování v rezortech na pobřeží tu přestává vypadat jako dobrý nápad. Na postelích sice máme moskytiéry, ale tyčky do rohů postelí jsou na pokoji jen dvě. Docela rébus. Koupelna je opět dost nouzová a opět je mi jasné, že tady se holit zkoušet nebudu. Na večeři jsme opět šli radši s čelovkami. Plechovkové pivo, ledový čaj plus běžná vietnamská večeře s rýží a několika různými talířky s rybou a dalšími mořskými potvorami, i běžnějším masem k tomu. Podotýkám, že piva jsem měl tři, a byly to třetinky (obr. 142). Během večeře několikrát zhasla všechna světla. Po večeři jsme si v rezortu sedli ke stolkům, kde budeme zítra snídat, ale já tam už jen seděl a povídal si s ostatními, chuť na alkohol jsem nějak vůbec neměl. Pak jsme šli spát, Petr na jednom z pokojů zabavil vietnamskou vlajku a já si z její tyče postavil moskytiéru. Když se na to jde chytře, jedna stačí. A jelikož mi moskytiéra dole ležela na nohou, tak jsem si přes ně přehodil deku. A můžu spát.

12. den – čtvrtek 31. října

Druhý nekonečný přejezd

Už v noci jsem se necítil dobře, ale ranní probuzení bylo opravdu špatné. Připadal jsem si, jako by mě někdo v noci mlátil do palice. Za čelem pulzovala tupá bolest, v ústech pocit na zvracení. Sakra, já snad mám kocovinu! Po třech malých pivech? Je to vůbec možné? Pak jsem usoudil, že už mi muselo něco být včera večer, čímž by se vysvětlila ta náhlá nechuť na alkoholické drinky. Nebo jsem se během týdne stihl stát alkoholikem a tělo protestuje proti včerejšímu výpadku v přísunu lihovin? Ať byla pravda kdekoliv, nebylo mi nejlíp. Ve tři čtvrtě na sedm jsem si šel vyfotit zdejší moře / oceán (obr. 143) a větší domky, kde jsme původně měli bydlet (obr. 144). Následky posledního tajfunu ještě byly celkem viditelné (obr. 145). Snídaně byla v sedm hodin, a když jsem viděl, že každý dostane dvě vajíčka, k tomu dvě bagetky (pečivo o velikosti rohlíku z bílého těsta, dobré čerstvé, během půl dne dokonale zgumovatí a zhadrovatí) a konvice s čajem už jsou na stole, tak jsem usoudil, že si to bez obav ze zhoršení bolehlavu mohu dát. Dokonce jsme dostali ještě pytel tohoto místního pečiva na cestu, tři kusy na hlavu. Kdo si příděl snědl hned po odjezdu, vyhrál. Ostatní už si moc nepochutnali (bohužel jsem patřil do druhé skupiny). Pak přijel objednaný náklaďáček, tentokrát trochu větší, takže se kola dala prokládat krabicemi (obr. 146). Vzhledem ke stavu zdejších silnic to rozhodně bylo lepší.

Vyráželi jsme zhruba v osm hodin ráno a Petr tvrdil, že je to zhruba stejně daleko, jako byl ten první celodenní přejezd. Takže ani tady nemohla vyjít původně Petrem zvažovaná varianta, že nás autobus odveze do Nha Trangu, odkud pak těch zbývajících asi 15 km dojedeme na kolech. Tedy jen krátká poznámka k tomu, co jsme vůbec neviděli: Nha Trang je nejvyhlášenější rekreační středisko v celém Vietnamu, za což může zejména jeho krásná, sedm kilometrů dlouhá písečná pláž. Pokud si Vietnamci mohou dovolit dovolenou, tak toto bývá jejich volba číslo jedna. A podle google map byl náš přejezd dlouhý dokonce 512 km, a dost pochybuji, že by zrovna naši řidiči dokázali najít nějakou kratší cestu.

Krátce po výjezdu z našeho rezortu jsme vjeli do nejbližšího města Tam Ky, kde jsme se dostali na zdejší hlavní silnici. Hned na začátku města jsem poprvé zahlédl kroužek Vietnamců, uvnitř kterého proti sobě stáli dva kohouti. Takže ano, podobné vesnické zábavy ještě pořád existují. Jinak nemá cenu cestu jakkoliv popisovat, protože šlo o úplně stejný opruz jako prve. Během půlhodinové pauzy na oběd si skoro všichni dali polévku. Já ne, a jelikož jsem měl svou příruční lékárničku chytře uloženou kdesi v kufru, vytáhl jsem jeden aspirin z Ivany. Ženské jsou praktičtější a podobné věci s sebou tahají v kabelce. Takže můj oběd sestával z pár ledových čajů a tentokrát jsem nezapomněl ani na velké balení vody na zítřejší etapu. Další zaznamenáníhodnou událostí se stal cyklista na slušně vypadajícím silničním kole v protisměru. Karel tvrdil, že některá kola se poznají hned, a že šlo o silniční S-Works, jehož cena se u nás blíží dvěma stům tisícům. To dotyčného cyklistu samozřejmě posouvalo na úplně jinou úroveň. Do cílového rezortu Memento Country Home ležícímu na okraji obce Dien Khanh jsme dorazili zhruba ve 20 hodin, takže máme za sebou 11,5 hodiny jízdy autobusem.

Petr nám rychle rozdělil ubytování, my si donesli věci na pokoje a hned jsme se vraceli na večeři. Ta už byla ve čtvrt na devět na stolech, úspěšně chladla a prakticky v každé mističce už byl aspoň jeden zástupce říše hmyzu. Chtělo to tedy trochu dávat pozor, ale jinak se člověk mohl dobře najíst. Ostatně večeřet nešli všichni, a přece jim to tam nenecháme. K pití už jsem si dával pivo jako obvykle. Náklaďáček s našimi koly zatím nikde. Já jsem šel po večeři spát, protože z té jízdy autobusem jsem si připadal více vyřízený než po celodenní cyklistické etapě. Ale nakonec jsem se ještě dočkal i příjezdu náklaďáčku s koly, takže jsme s Tomášem také mohli své stroje zaparkovat na pokoji. A pak už jen sebou hodit na postel.

13. den – pátek 1. listopadu

Tropické šílenství

Ráno jsme vstávali o půl hodiny dříve, dneska pojedeme do hor. Takže konec flákání, přichází trochu práce. Náš rezort vypadal v ranním slunci opravdu výborně. Chatičky byly vyrovnány jako v parku (obr. 148 a 149), uprostřed bazén s průzračnou vodou (obr. 147) a mezi tím se klikatily dlážděné cestičky. Po jedné z nich jsem chvilku před půl osmou dorazil na snídani. K snídani jsou opět zdejší bagetky s vajíčkem, k pití čaj. Na stole stály ještě džbány s něčím zeleným, v čem plaval led (obr. 150). Ledu bylo záhodno se vyhýbat, ale tady jsem jim věřil. Ukázalo se, že jde o ledový čaj. Tedy kvalitní zelený čaj s ledem, ne to co nám prodávají ve stáncích u cesty. Zrovna před dnešní etapou by bodlo něco sladkého, ale to tu zastupoval jen kousek melounu a ananasu na talířku uprostřed stolu…