5. den – čtvrtek 24. října

Po rovině vnitrozemím

… Pro mne překvapivě u kostela padlo rozhodnutí, že se nebudeme vracet na silnici, ale pojedeme po těch asi dva metry širokých betonových cestičkách, jaké byly třeba za kostelem. Tak jsme si užívali klidné jízdy po úzkých cestách, kde jsme potkali jen další školáky na kolech (obr. 71 a 72) a pár motorek. Jenže se naše cestičky všelijak dělily, stáčely a klikatily, až jsme po pouhých čtyřech kilometrech dorazili k dalšímu výjezdu na hlavní silnici číslo 10.

Mezi městy Nam Dinh a Ninh Binh vede hned vedle silnice železniční trať (samozřejmě úzkorozchodná, malí a hubení Vietnamci nic jiného nepotřebují). Docela překvapeně jsem sledoval, že hned po průjezdu vlaku na trať vtrhly skupinky Vietnamců a začaly vyměňovat kusy kolejnic. Chvíli jsme šlapali a projel další vlak. Nějak zdejší pracovní metody nechápu. U nás na každou podobnou ptákovinu potřebujeme výluky kolejí, tady se to běžně dělá za provozu. Další pokusy o nalezení vedlejších cest už jsme vzdali, za městem Goi už by to stejně nemělo smysl. Stejně jako předchozí podvečer, i tentokrát začal vzduch houstnout. Ninh Binh je stotisícové město, ale my jsme měli docela kliku. Chvíli po vjezdu do města Petr odchytil anglicky mluvícího policistu, který mu podrobně a velmi přesně popsal cestu do našeho hotelu Kinh Do. Přesně podle instrukcí jsme dojeli až na nejhlavnější křižovatku ve městě, kde naštěstí byly semafory, takže odbočení doleva nebylo problémem. Na protějším chodníku jsme spatřili mávající a běžící Hanku. Během tohoto posledního kilometru mi docvakla dohledávka ze včerejšího večera, kdy se k nám Hanka dostala až podezřele rychle. Teď bylo jasně vidět, že běží rychle a lehce, tedy jako někdo, kdo chodí běhat pravidelně. Hotel byl vlevo od nás, jenže mezi našimi třemi pruhy silnice a těmi protisměrnými byla středová svodidla. Takže jsme museli hotel trochu přejet, využít nejbližšího přerušení svodidel a zase se kousek vrátit zpátky. V cíli jsme krátce po sedmnácté hodině a za sebou máme 98,6 km. Nejvyšší dosažená nadmořská výška 21 metrů (počáteční 0 m, cílová 12 m), tedy opravdu placka jako včera.

V sedm večer jsme šli na večeři přímo do hotelové restaurace, kde bylo vidět i několik dalších bílých tváří. Dal jsem si nějaké maso, které jsem dostal na jednom talířku, a na druhém hranolky. Bylo to dobré a docela jsem se toho najedl. K tomu jako obvykle pivo. Podobné večeře si většinou platil každý sám. Polední menu i většinu vstupů platil Petr hromadně a pak to z nás večer u večeře vytáhl. Občas jsem si připadal, že jen jsem srovnal aktuální dluh, měl jsem další, ale určitě to bylo nejjednodušší řešení. Po večeři jsme se šli podívat po nočním městě, kde to celkem žilo. Skončili jsme s Petrem, Hankou, Ivanou a Pavlem Pospíšilem na jednom zdejším náměstíčku, kde jsme se usadili na dětské plastové židličky k dětskému plastovému stolku (pohled dospělého Evropana). Jedna ze zdejších atrakcí, kterou jsme ještě nevyzkoušeli, byla místní rýžová vodka. Vodka Hanoi (stejně jako další místní značky) má jen 29,5% alkoholu. Jen pro informaci, v Evropě musí mít vodka minimálně 37,5%, aby se vůbec pod tímto názvem směla prodávat. Samotná nebyla špatná, čerstvě vymačkaný pomerančový džus jsem si s ní nekazil. Pak už jsme se ve čtvrt na půlnoc zvedli ze židliček a šli do hotelu. Ještě jsem si tu všiml, že nejobvyklejším taxíkem jsou vozy Kia New Morning, což je to samé 3,5 metru dlouhé autíčko, které se u nás prodává pod názvem Kia Picanto. A normálně si do toho sedne řidič a čtyři dospělí pasažéři. U nás si taxikáře s podobným vozem nedokáži představit.

6. den – pátek 25. října

Cesta do ZOO

Ráno si v hotelu objednáváme snídani podle snídaňového menu, což mi vyhovuje. Po deváté se dozvídáme detaily naší nejkratší etapy, která povede do národního parku Cuc Phuong. To by mělo být jen něco málo přes 40 km, další část budeme moci přidat přímo po samotném parku. Pozitivní je, že národní park už nebude v nulové nadmořské výšce, takže snad konečně bude šance trochu protáhnout nohy. Protože je to tak blízko, autobus tentokrát nikde stát nebude a pojede přímo do našeho cíle.

Vyjíždíme tradičně o půl desáté (obr. 73). Nejdříve jedeme kousek u chodníku v protisměru a pak na křižovatce přejedeme do správného pruhu a pokračujeme z Ninh Binhu k jihu. Silnice nás vyvede z města a pak se postupně stáčí k jihozápadu. Setrváme na ní 12,5 km, pak uhýbáme pro změnu severozápadním směrem, abychom mohli jet po méně frekventované silnici (obr. 74 a 75). Ve tři čtvrtě na jedenáct (po 24 km) děláme půlhodinovou přestávku na plechovkové pivo. Ještě chvíli jedeme dále k západu a pak uhneme ostře k jihu. A pak to konečně přijde. S 31,7 km na tachometru jsme stále v nulové nadmořské výšce, ale před námi je nepřehlédnutelné stoupání. První vietnamský kopeček končí, když máme ujeto 35,5 km a jsme ve výšce 148 metrů. To je kousek od odbočky k západu, kde se ocitáme na silnici, kterou do parku jel náš autobus. Pak už se silnice stále vlní nahoru a dolů, nudnou placku jsme nechali dole (obr. 76 až 80). Přesto nejvyšší dosažená nadmořská výška na cestě do národního parku zůstane jen na hodnotě 152 metrů. V cíli jsme skoro přesně po 45 km v nadmořské výšce 138 metrů krátce před třináctou hodinou…