16. den – pondělí 4. listopadu

Město strýčka Ho

… Buddhistický chrám se stal naší nejvzdálenější zastávkou a stočili jsme se k návratu do centra. Jelikož nám mezitím uplynulo poledne, rozhodli jsme se někde se naobědvat. O půl jedné jsme dorazili do jedné restaurace, kde jsme se usadili a s Hančinou pomocí si objednali. Plechovkové pivo nebylo chlazené (což už je v takto turisticky frekventovaných končinách s podivem), ale výroba oběda se stala další zajímavou atrakcí. Probíhala přímo ve vchodu do podniku na hliněných mističkách o velikosti běžného lívanečníku, jen s prohnutým dnem. Sem kuchařky nalily jakousi tekutou rýžovou hmotu (obr. 181), doprostřed přilili vajíčko (obr. 182) a pak to přiklopily hliněnou pokličkou. V závěrečné fázi na to ještě přidaly nějaké zbytky mořských plodů. Chutnalo to velmi dobře a rychle to zasytilo (obr. 183). Jen krevetky z toho strávník musel vyjmout, oloupat a pak teprve sníst. Jelikož jsme byli v rušné ulici, pro pivo jsme si většinou chodili do lednice jednoho ze sousedních krámků. Zajímavý a dobrý oběd.

Další naší zastávkou se stalo Muzeum vietnamské historie (obr. 184). Vstupné 15000 dongů ani nestojí za řeč. Přestože podle vlastních materiálů muzeum prezentuje historii území od pravěku (tedy dobu až před 500000 lety) po konec císařské dynastie Nguyenů v roce 1945, vstupní hale vévodila velká socha Ho Či Mina (obr. 185), ten se prostě vetře všude. My jsme si muzeum rychle procházeli sami bez nějakého průvodce, takže to pro nás nejdříve byly jen kusy kamenů a torza soch (obr. 187), plus nějaké lidské i zvířecí ostatky (obr. 188), ale občas zde historii představovaly i velké malby historických bitev (obr. 186 – Vietnamci neodráželi jen čínské útoky, ale ve 13. století třikrát čelili i mongolským nájezdníkům). Také zde spala čísi nabalzamovaná mrtvola (obr. 189). Vypadalo to, že historie národa Vietnamců (což se vietnamsky kupodivu píše častěji Kinh než Viet) se začala psát někdy v desátém století na území dnešního severu Vietnamu. Odtud se pak říše rozšiřovala prakticky jen jižním směrem, odkud vytlačovala do té doby zde žijící Čamy pryč na území dnešní Kambodže a Laosu. Ostatně nejjižnější část země, delta Mekongu, se stala součástí Vietnamu až při vyhlášení samostatnosti země na konci francouzské kolonizace. Kambodžané to dosud cítí jako křivdu, jelikož jde o nejúrodnější území na celém poloostrově Zadní Indie. Také zde bylo na mapce zobrazeno, kde žijí obyvatelé kterých národností. Kinhů (Vietů) je ve Vietnamu přes 86% populace, ale žije zde dalších 53 státem uznaných národnostních menšin. Jejich příslušníci většinou používají vlastní jazyky, které patří do pěti jazykových rodin, což je více než v celé Evropě! Lingvistický oříšek byl rozlousknut nejrozumnějším způsobem, kdy jediným úředním jazykem zůstává vietnamština a příslušníci národnostních menšin se ji musejí ve vlastním zájmu naučit. Při odchodu z muzea jsme chvíli sledovali, jak probíhá práce elektrikáře nad jednou ze stříšek budovy (obr. 190)…