4. den – středa 23. října

Kolem halongské zátoky

… Když jsme za sebou měli asi 66,5 km, ocitli jsme se ve městě An Lao a Petr se zase šel ptát na cestu do Tien Langu. Po chvíli se místní mezi sebou dohodli a poslali nás na křižovatce k jihu, což vypadalo rozumně. Jenže se silnička všelijak klikatila, až jsme mířili vlastně na východ a aby toho nebylo dost, začali jsme se stáčet na sever. Když jsme měli na tachometrech 73,5 km, zase jsme najeli na širší silnici a hned na rohu zaparkovali na další pivní pauzu u zdejšího krámku (obr. 51 a 52), kde se Petr opět ptal na cestu. Takže jsme vyrazili podle instrukcí a po kilometru a něco zase zastavili před další křižovatkou. Petrovi se nelíbilo, že nás všichni posílají zpátky. Po chvíli dohadování vyplulo na povrch, že jsme na začátku Kien Anu, a tedy to s tím objížděním Haiphongu zbytečně přeháníme. Ve Vietnamu jsou sice občas vidět značky začátek obce (modrý obdélník se siluetami několika žlutých baráčků) a konec obce (totéž červenou úhlopříčkou přeškrtnuté), ale nikde u toho není její název. Takže často není tak důležitá otázka „kudy se jede do…?“, ale „kde to sakra právě jsme?“. Petra jsem dorazil informací, že máme směr severovýchod, což bylo rozhodně blbě, takže jsme kola otočili a místním způsobem (nejdříve v protisměru, a když proti nám zrovna nic nejelo, přejet vpravo do správného pruhu) vyrazili zpět. Projeli jsme kolem krámku, kde jsme před chvílí popíjeli, a jeli dál převážně západním směrem. Když jsme se ocitli na křižovatce v An Lau, měli jsme za sebou 80 km a nebylo třeba se ptát, zbýval nám už jen jeden směr, kterým jsme ještě nejeli. Tedy dál na západ. Takže 13,5 km dlouhý kroužek jsme si najeli navíc. Všichni jsme vtipkovali, že Honza už nás čeká v hotelu.

K večeru začal vzduch houstnout a my se přestávali divit, že spousta lidí má na obličeji ty roušky. Ale stále všude jezdili školáci v bílých košilích, což už jsem vzhledem k pokročilé hodině chápal o něco méně. Mezi An Laem a Tien Langem už byla jen jedna důležitá křižovatka a z naší mapky bylo na rozdíl od jiných úseků v okolí zdejšího velkoměsta jasně vidět, že musíme odbočit doleva. Na náměstí v Tien Langu si někteří obkroužili (i několikrát) kruhový objezd, a Petr zatím od jednoho taxikáře vyzvěděl směr, kde je náš cílový Spa Resort. Jenže město už jsme prakticky měli za sebou a cíl nikde. A místní o žádném Spa Resortu nic nevěděli. Takže nakonec došlo na telefonát Hance, která pro nás přiběhla (to není žádná metafora, myslím to doslovně). Petr ji pak vzal na sedlo a ve stoje dorazil ten zbytek (a my samozřejmě s ním). Přidal se k nám i Honza, který sem dorazil nejkratší cestou přímo přes Haiphong a pak najel dalších 21 km, když nám jel naproti a hledal nás. My jsme nakonec urazili rovných 97 km a do cíle dorazili v 17:40 (tedy asi deset minut po setmění). Nejvyšší dosažená nadmořská výška 22 metrů (počáteční 5 m, cílová 0 m), prostě cyklistika po placce.

Ubytování bylo trochu složitější a pomalejší, ostatně jsou to stejně státní lázně jako Ai-Ais v Namibii. Nakonec vynášíme kufry do patra a hledáme pokoje. Postele tvrdé asi jako dřevo přikryté prostěradlem, ale to nás čeká ještě několikrát. Komáři až na pokoj, takže hned vytahuji repelent. Tomáš zkusil pustit větrák, ale rozpadala se na něm ochranná mřížka, takže ji z něj nakonec sundal. Na sedmou jsme šli s Hankou na večeři, jenže to děvče má nulový orientační smysl a po tmě nic nepoznávalo. Nakonec jsme restauraci našli a byli usazeni do jednoho z VIP salónků. Dal jsem si nějaké jejich maso, které je vždy nakrájené na malé kousky, aby se dobře jedlo hůlkami. S těmi už jsem se docela skamarádil. Ale zrovna tady pro méně zdatné strávníky přinesli i několik příborů. Hned u večeře jsme si také museli vybrat zítřejší snídani. Byli jsme prostě jediní hosté, takže to chtěli mít ráno na kusy. Po večeři jsme ještě vyrazili na procházku po městě. Tien Lang je venkovská díra a my navíc bydlíme až na jejím konci, takže je tu celkem mrtvo. Nikde se mi nepodařilo koupit ani vodu na zítřejší etapu. Naše skupinka se postupně menšila, až nás zůstalo jen sedm (Petr, Hanka, Ivana, Pavel Pospíšil, Karel s Janou a já). Sedli jsme si na další pivo a po něm šli naproti do parku na dětské atrakce. Přivezli nám autíčka (jen čtyři) a hned někteří z nás začali jezdit jako malí (obr. 53 – já jsem se k řízení nehrnul). Pak jsme se vrátili do našeho ubytovacího zařízení a s vlastními flaškami jim ještě nějakou dobu dělali bordel před recepcí (což se nelíbilo nějakému gekonovi, který se schovával za hodinami). Spát jsem šel potichu, Tomík se ani neprobudil. To jsem si tenkrát ještě myslel, jak jsem dobrý. ;-)

5. den – čtvrtek 24. října

Po rovině vnitrozemím

Ráno jsme teprve viděli, že hned za barákem máme rýžová políčka (obr. 56), takže se tu zřejmě komárům muselo líbit. Na snídani jsme šli na osmou do stejné restaurace, kde jsme včera večeřeli. Jen nás tentokrát usadili do hlavního sálu, takže jsme si začali připadat jak soudruzi před stranickou schůzí. Výzdoba byla tedy typicky socialistická (obr. 54 a 55). Jídlo dostal každý, jaké si objednal (ne že bych si svoji volbu pamatoval). K tomu čaj nebo káva. Po deváté se od Petra dozvídáme podrobnosti další trasy, která povede na jihozápad do města Ninh Binh. Zase by to mělo být zhruba 100 km daleko, opět zcela po rovině.

Tradičně jsme vyrazili kolem půl desáté a to směrem k jihu. Ten nám vydržel necelé dva kilometry, pak jsme uhnuli k západu. Po několika kilometrech se nám povedlo si u jednoho z krámků u silnice koupit pitnou vodu. Ještě jsme od startu neměli ujeto ani 7 km a dostali jsme se k pontonovému mostu přes jakýsi vodní tok (obr. 57). Za přejezd se muselo zaplatit. Sice jen pár drobných (5000 dongů), ale stejně mi začalo připadat, že tu člověk musí vytahovat peněženku až zbytečně často. Po 10,5 km cesty (obr. 58 až 60) jsme se znovu dostali na silnici číslo 10, po které jsme jeli značnou část včerejší etapy...