1. den – neděle 20. října

Odlet

Po časném obědě jsme s tátou krátce po jedenácté hodině odjeli naším Peugeotem 207 s krabicí s kolem na střeše do Vestce, vesnice ležící mezi Křincem a Nymburkem. Tady jsme kolo i má zbylá zavazadla přeložili do bratrova Audi A6 Avant, protože táta by zřejmě měl s dopravními omezeními, kterých bylo zrovna v Praze dost, značné problémy. Brácha mě tak chvilku před třináctou hodinou vyhodil na pražském letišti před terminálem 1. Sraz jsme tu měli ve 13:30, byl jsem tedy na místě první. Ale netrvalo to dlouho, než povědomé vozy začaly přivážet další povědomé tváře s krabicemi a malými kufříky. Petr nám všem rozdal zvací dopisy v pro nás nečitelné vietnamštině, vytištěné letenky pro všech pět letů a pojištěným kartičky od pojišťovny (každý to vše měl ve vlastní obálce formátu A4, což byla výborná inovace).

Seřadili jsme se u krajních přepážek Fly Emirates a šli odbavovat zavazadla. Krabice s kolem vážila 20,4 kg a kufr 9,8 kg. Emiráti naštěstí zaokrouhlují, takže jsem se do třicetikilového váhového limitu vešel přesně. Někteří účastníci expedice hned na letišti řešili první problémy. Honza si třeba omylem vzal manželčin telefon a ta jela do jejich pražského bytu pro jeho… a stihla to zpátky jen tak tak. Mladší vietnamská dívka s tetováním za levým uchem nám zatím byla neznámá, ale s jistotou, že jde o naši tlumočnici, jsem sledoval její telefonáty a nervózní prohrabávání zavazadel, až nakonec rozdělala i velký kufr a po chvíli z něj s úlevným výrazem ve tváři vytáhla svůj vietnamský pas. Její kufr měl úctyhodných 27 kg, ale jako jediná z nás si to mohla dovolit.

Když byly úvodní problémy za námi, prošli jsme pasovou kontrolou a ocitli se v odletové hale. Dopřál jsem si plechovku piva, kterou jsem stihl vypít, ještě než jsme dorazili ke kontrole palubních zavazadel, která tentokrát proběhla hladce a bez problémů. Pak jsme už jen seděli, sledovali Boeing 777-300, kterým zanedlouho odletíme, či nakládku zavazadel, ve kterých se naše krabice s koly nedaly přehlédnout. Potykali jsme si s naší tlumočnicí Hankou, která byla pro všechny z nás s výjimkou Petra jedinou novou tváří, a nakonec se začali řadit do fronty na vstup do letadla. Naše třináctičlenná skupinka tedy měla toto složení: náš šéf Petr, tlumočnice Hanka (na kufru měla napsáno Vu Thi Hong Hanh, přičemž křestní jméno je to poslední a příjmení to první), cyklomechanik Karel s přítelkyní Janou, manželský pár Tonda a Dana Pechovi, Martin, dva Pavlové (Šnajdr a Pospíšil), Honza, Ivana, Tomáš a já.

Let do Dubaje měl podle letenky startovat v 16:00, což se povedlo s obvyklým zhruba desetiminutovým zpožděním. Seděl jsem u uličky a vedle mne Pechovi. Náš zasedací pořádek vyjednal Petr v Praze a zůstal beze změn i ve všech následujících letech. Na filmy se mi koukat nechtělo a tak jsem surfoval hudební nabídkou. Většinou jsem vydržel maximálně písničku či dvě a už zase zkoušel něco jiného. Snad jen novinkové album 13 od Black Sabbath jsem si poslechl celé. Jakoby od minule rockové a metalové hudby v nabídce ubylo. K večeři jsme si mohli vybrat buď kuřecí tandoori (jakási indická specialita) nebo mořské duo (plátek lososa a tresky). Jenže těsně před naší řadou ryby došly, takže jsem si „vybral“ kuře. Jedna z letušek byla zase Češka, takže jsme měli informací dost. Třeba o cestujících požadujících vepřové, neschopných pochopit, že letí s muslimskými aerolinkami, kde sice mohou dostat alkohol, ale vepřové na palubě rozhodně nikdy nepotkají. A také o tom, že při letech z / do Prahy obvykle dojde skoro všechno. Z naší skupinky si to vzal k srdci Martin, který si pravidelně chodil pro skleničky s martini. Přílet do Dubaje měl být ve 23:59 místního času, ale dorazili jsme tam už asi o půl dvanácté. V Praze tou dobou bylo půl desáté, takže jsme neletěli ani pět a půl hodiny.

2. den – pondělí 21. října

Stále na cestě tam

Na dubajském letišti jsme ze všeho nejdříve prošli kontrolou palubních zavazadel a pak jsme šli hledat naši odletovou halu. Tentokrát jsme měli v cestě výtahy i vláček, takže to nebylo stejné jako minule. Usadili jsme se v restauraci s typicky arabským názvem Jack Daniel a dali si točené pivo a k tomu povětšinou kuřecí křidýlka. Jídlo i pití bylo dobré, ale jelikož jsme chtěli platit v amerických dolarech, bylo to poněkud dražší. Restaurace totiž měla vlastní kurz amerického dolaru, který pro nás nebyl právě výhodný. Takže z mé strany (stejně jako u většiny ostatních) bylo dýško nulové. Ale společný účet na částku 666 dirhamů jsem si vyfotil. Ďábelská dovolená začíná!

Let do Bangkoku měl startovat ve 3:05 a jako stroj nám sloužil obří Airbus A380. Tenhle vzdušný kolos pojme málem dvakrát tolik pasažérů a ještě jsou v něm pohodlnější sedadla a více místa pro nohy. Na spaní ideální. Podnapilý Martin usnul, ještě než letadlo začalo rolovat k odletové dráze. Možná ten jeho přístup nebyl tak hloupý, jak jsem si původně myslel. Takhle velké letadlo má i větší harddisky, protože nabídka filmů je zhruba trojnásobná. Ale nic, chci spát. Jenže zanedlouho nám letušky naservírovaly snídani, čímž jsem se dokonale probudil. Takže nakonec nasazuji sluchátka a vybírám film. Vybral jsem si britský Cockneys vs Zombies (na ČSFD je vyzbrojen českým názvem Zevláci vs. Zombíci) v původním znění bez titulků. Cockneyský slang je totiž nesrozumitelný i pro spoustu rodilých anglicky mluvících obyvatel, takže já jsem se ani nijak nesnažil. Ale zombie komedie nejsou nijak intelektuálně náročný žánr, a soudím, že jsem film docela dobře pochopil, aniž bych postavám potřeboval rozumět. Pak jsem si pustil nějaké tuctové cédéčko a během chvilky usnul.

V Bangkoku jsme měli přistát ve 12:25 místního času. Rozdíl oproti ČR už narostl na pět hodin, takže doma tou dobou bylo teprve 7:25. Jako obvykle jsme přistáli ještě o něco dříve. I na bangkockém letišti nás čekala prohlídka zavazadel a Pavlovi Pospíšilovi vytáhli z batohu a zabavili nůž. Což udělalo z kontroly zavazadel na pražském a dubajském letišti zbytečnou šaškárnu. Pak jsme dostali palubní vstupenky od Thai Airways a spadl nám kámen ze srdce. Emiráti nám totiž v Praze nebyli schopni říci, zda naše kola zdarma přepraví i Thajci, nebo zda budeme připlácet 150 dolarů za nadváhu. Nikdo po nás ale nic nechtěl, takže se nám dovolená významně neprodražila. Thajsko je oblíbenou turistickou destinací, takže i zdejší největší letiště je značně rozlehlé (obr. 1). Času na jeho prohlídku jsme měli až zbytečně moc. Čas odletu byl v 17:50, takže jsme na letišti měli přečkat zhruba pět a půl hodiny. Ani žádné bahty jsem nechtěl vyměňovat, takže jsem se všude nejdříve díval na uváděný kurz amerického dolaru. Nakonec jsem to ani nepotřeboval. Na oběd jsem si zašel normálně do restaurace (už nevím, co jsem si vybral k jídlu, ale něco místního) a kromě točeného piva si objednal i lahev vody, která mi měla stačit na zbytek pobytu na letišti. To vše jsem pak zaplatil kartou. Další nákup pak představoval litr Jamesona za 850 bahtů v duty free shopu, kterých na letišti sice bylo nepočítaně, ale zboží bylo všude prakticky stejné. Spousta lidí kupovala místní whisky Mekong nebo gin, takže jsem radši zůstal věrný Irsku, kde ovšem prakticky nebylo z čeho vybírat. Tím jsem to ale měl jednodušší.

Thajský Airbus A330-300 sice neměl žádné palubní systémy ani obrazovky na opěradlech sedadel, nicméně informace o nabízených filmech jsme si z kapes sedadel mohli vytáhnout a přečíst. Dostali jsme i něco k jídlu, byť šlo jen o kuřecí salát a příšerně modrou buchtu, do které se mi ani nechtělo pouštět. Ale nakonec jsem ji také snědl. Naštěstí chutnala značně lépe, než vypadala. Po kovových příborech u Emirátů jsme tu zase museli s jídlem bojovat plastovým nářadím. Let byl naštěstí krátký, v Hanoji jsme víceméně přesně v 19:40. Žádné další časové posuny se nekonaly, stále jsme o pět hodin od naší rodné hroudy, takže doma je 14:40. Na letišti vytahujeme vietnamské zvací dopisy a za 45 amerických dolarů si kupujeme vízum na měsíc pobytu. To je nám nalepeno jako samolepka přes celou jednu stránku do pasu a je to. Z požadovaných dvou fotografií Vietnamcům nakonec stačila jedna, formulář pro zdejší úředníky jsme sice měli předepsaný už z Prahy (respektive z Milčic), ale na místě jsme museli vyplnit ještě jeden odlišný formulář. Byrokracie socialistického typu, už to málem zapomínáme…

Radostně jsme se shledali se všemi svými zavazadly a vyrazili s nimi před letiště ke směšně malému autobusu bez jakéhokoli zavazadlového prostoru v podpalubí. Hanka otevřela kufr a začala z něj část věcí rozdávat Vietnamcům, kteří se kolem ní vyrojili. Prý dárky pro příbuzné. Po chvíli zápasu jsme do autobusu dokázali narvat všech dvanáct krabic s koly (obr. 2), ostatní naše zavazadla a natlačit se na zbylá místa v autobuse. Já měl vpravo okýnko a po levém boku krabici s kolem, takže jsem si připadal jako na samotce (obr. 3). Nicméně jsme takto měli dojet jen do hotelu, tak to snad půjde. Naše zhruba 29 km dlouhá jízda k hotelu Bella Vita nabízela výhled na noční město a šílený dopravní provoz, ve kterém hrály prim tisíce motorek. Po hodině jízdy a šíleně vypadajícímu manévru, kdy řidič otočil autobus na běžné křižovatce, kterou projížděly proudy motorek všemi čtyřmi směry, aniž by to vypadalo, že kvůli nám někdo musel zastavit, jsme dorazili před hotel.

Je deset večer a podobně jako na letišti se o svá zavazadla nemusíme vůbec starat, protože je z autobusu do hotelu vynášejí ruce místních zřízenců za doprovodu našich řidičů. Krabice s koly zůstávají u recepce. Ubytování je rozděleno po dvojicích, já tedy do konce dovolené budu sdílet pokoje s Tomíkem, jen Petr zůstal lichý. Na většině hotelů máme objednaný jeden troják a Petr se rozhodl, že nás bude střídat. První noc začíná zrovna u nás, ale na pokoji jsou jen dvě postele. Necháme to vyřešit personál a jdeme na večeři. Petr s Hankou zatím na recepci řeší, zda dostaneme větší autobus nebo se objedná náklaďáček na kola, případně jiné možné varianty a my ostatní máme najít restauraci. Před tradičními pouličními podniky je jeden či dva stolečky, ale po chvíli najdeme lokál, kde jsou stoly uvnitř, a obsazený je jen jeden. Takže nám obsluha poskládá jeden dlouhý stůl a zjišťujeme, co mají. Ze tří polívek jsou nám schopni udělat buď kuřecí nebo houbovou. Volím kuřecí a za chvíli zjišťuji, že vypadá úplně stejně jako houbová. Taková mistička jakéhosi slizu a v ní kovová lopatka. Moc jsem se toho nenajedl, ale v jedenáct večer už by se člověk přejídat neměl. K pití pivo značky Hanoi, ale v nabídce byl i originální vietnamský Heineken. Hned po večeři jdeme s Tomášem a Honzou zpátky do hotelu a spát. Večeři za nás zaplatí Petr, my zatím nemáme žádné zdejší peníze. Na pokoji nám opravdu přibyla třetí postel. Naše zítřejší doprava však zůstala ve hvězdách.

3. den – úterý 22. října

Halongská zátoka

Snídaně je v osm, takže mám budík asi o čtvrt hodiny dříve. Ne že bych vydržel tak dlouho spát, ostatně ten randál zvenčí se dost obtížně ignoruje. Prostě odvrácená tvář velkoměsta. Slunce vstalo velmi časně, tak místní udělali totéž. Snídaně mě příjemně překvapila. Jednalo se o tradiční švédské stoly s bohatou nabídkou jídla i pití, takže jsem si po večerní mističce polévky příjemně nacpal žaludek. Naše doprava se nakonec od včerejška nijak nezměnila a opět v devět začínáme rovnat krabice s koly do našeho včerejšího autobusku značky Hyundai (obr. 4). Původní plán byl narovnat ty krabice s koly lépe než včera na letišti, ale v realitě se od toho ti místní trpaslíci dost obtížně odháněli. Zatím jdu s Hankou o dva vchody od hotelu vedle, kde ve zlatnictví vyměňujeme peníze. Ta vietnamská ježibaba sice vypadala hrozně, ale byl to nejlepší kurz, co jsme během dovolené měli. Asi jsem měl vyměnit víc, než těch 100 dolarů. Každopádně jsem dostal více než dva milióny, přičemž největší bankovky byly stotisícovky. Vzhledem k problémům, které většinou způsobovaly bankovky dvou- či pětinásobné hodnoty, to byla opravdu výborná směna. Přesná matematika by byla složitá, takže jsme kurz zaokrouhlovali na 1:1000 a brali to, že třeba 15000 dongů je 15 Kč (i když ve skutečnosti to bylo 14).

Zase jsem seděl vpravo na samotce a před sebou jsme měli přejezd do zhruba 150 km vzdáleného Ha Longu. Řidiče máme tři, respektive s námi jedou tři Vietnamci, z nichž dva se střídají v řízení. Funkce toho nejmenšího a nejmladšího z nich je nejasná, ale jediný z nich umí aspoň pár slov anglicky. Nejdříve jsem sledoval město a dopravu. V Hanoji se sice tyčí několik moderních mrakodrapů, ale zajímavější jsou tradiční domy. Ty jsou velice úzké, často zhruba tak tři metry na šířku, ale dlouhé a mají značně rozkolísané výšky. Na bočních zdech nebývají žádná okna. Vypadá to, že nikdo netuší, jak vysoký barák si postaví soused. V Hanoji jsme přejeli dvě ramena Rudé řeky (obr. 5). Co se týká dopravy, nejvíce jsou zastoupeny motorky, v drtivé převaze značky Honda. Cyklisté jsou ti nejchudší lidé a školáci. Pak jezdí na silnicích spousta náklaďáků a autobusů (v obou kategoriích vedou vozidla značky Hyundai). Osobní auta jsou ve Vietnamu záležitostí posledních zhruba deseti let, takže skoro všechna vypadají jako nová. Jedná se o mix japonských a korejských značek, s viditelnou převahou firmy Toyota. Pokud na silnicích platí jakákoli pravidla, z autobusu se mi něco takového vysledovat nepodařilo.

Vidět jsou rýžová políčka a vesnice. Všechno vypadá stejně. Kvalita silnice je nevalná a cestovní rychlost našeho autobusu, který buď nemá tlumiče, nebo na nich pod tíhou nákladu sedí, je velmi nízká. Po pár hodinách zastavíme u jakési výrobny mramorových soch. Všude u nich jsou cedule se zákazem focení. Asi jako jeden z mála je respektuji. Uvnitř je ještě vyšívárna hadříků, jsou tam i jakési řezbářské suvenýry, vodka včetně značky Pjať ozer (psáno azbukou) a na samém konci konečně občerstvení. Takže kupuji plechovku piva a lahev ledového čaje a čekám, až pojedeme v naší pojízdné plechovce pro sardinky dál. Při další cestě jsem po chvíli stále stejných obrázků za oknem odpadl a zbytek cesty do Ha Longu prospal. Do cíle jsme dorazili zhruba ve čtvrt na dvě odpoledne. Skoro jsem nevěřil, že se z té malé nízké sedačky dokážu zvednout, ale mé nateklé nohy se přece jen rozhýbaly.

Petr kupuje lodní lístky (80000 dongů na osobu) a operativně řeší další místní nesmyslnou byrokracii, když po něm nejdříve chtějí seznam pasažérů (naše jména zná z hlavy, Hanka se dopsala sama) a pak ještě chtějí ke každému věk. Petr okamžitě zareagoval a věk nám všem házel odhadem z hlavy, proč by takhle nesmyslný požadavek měl být brán vážně, že? Pak už hurá na loď (obr. 6), která hned odráží od mola a prakticky během pár minut už se nám na stůl nosí první chody oběda (ten byl v ceně, pití se platilo zvlášť). Začalo to krevetami (obr. 7), pak přišly škeble (obr. 9), něčím plněný krab, sépie, jakési masové závitky (obr. 8), plátky ryby a samozřejmě nezbytná rýže (obr. 10). K tomu i nějaké chaluhy, řasy nebo jiná tráva, tomuhle jsem se nikdy nesnažil rozumět. Ano, takhle si nějak představuji menu na lodi. Při obědě už fotím z okénka první vápencové ostrovy…