10. den – úterý 29. října

Z paláce po rovině a pak přes kopec

Potřetí v řadě vstáváme na snídani o něco dříve, dnes toho máme před sebou celkem dost. Snídaně tentokrát vypadá trochu jinak, objednáváme si ji od zdejších usměvavých servírek a ty nám ji nosí. Jen jednou jsem jim ušetřil kroky a došel si pro džus a nějaké ovoce. Po snídani se převlečeme do cyklistického a Petr informuje ty, co s námi včera večer nepili, co na dnešek vymyslel. Nejdříve pojedeme do města, prohlédneme si císařský palác, a pak máme před sebou cestu do města Danang. Ta by po hlavní silnici opět nepředstavovala ani sto kilometrů, ale všichni už jsme hlavní silnice měli plné zuby, takže jsme to měli objet po pobřežní kose, což podle našich map nemělo jít, ale google tam ukazoval silnici. To už jsme zhruba na 120 km, ale pořád zůstává v cestě silniční tunel pod horami, který mapy googlu vždycky totálně zmátl, a při pokusu o změnu trasy tam vyrobily nějaké nesmyslné kolečko. Takže uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Od hotelu vyrážíme ve tři čtvrtě na devět a místo Jany s námi na jejím kole jede Hanka. K paláci to máme kousek po břehu Řeky vůní, pak jsme ji přejeli a byli jsme na místě. Po projetí vnějších hradeb zamykáme kola ke stromům a jakýsi místní mužík nám křídou dělá na sedla značky (hned je nám jasné, že nakonec bude za toto parkoviště chtít zaplatit). Pak jsme šli uvnitř vnějších hradeb (obr. 121 a 122) k bráně v dalších hradbách (obr. 123 a 124), kde jsme byli rádi, že máme s sebou Hanku. Jenže zdejší systém vstupenek drahých podle toho, co všechno chce návštěvník vidět, byl i tak pro nás příliš komplikovaný, takže jsme nakonec koupili jedny z nejlevnějších lístků (105000 na osobu) s tím, že stejně máme jen hodinu času, tak uvidíme, kam všude nás to pustí. Jeden kontrolní útržek nám byl utrhnut hned za pokladnou, ještě nám jeden zbyl.

Takže malá historická odbočka. Císař Gia Long v roce 1802 sjednotil jižní a severní Vietnam do jedné říše. Z praktického hlediska to vyžadovalo umístit hlavní město někam doprostřed. Takže roku 1805 se na zelené louce začalo stavět nové císařské hlavní město. Jelikož císaře vychovával francouzský misionář, měl Gia Long slabost pro evropskou kulturu i vojenskou taktiku. Město bylo tedy vyprojektováno jako pevnost bastionového typu, ale jeho výzdoba se zase inspirovala v čínské architektuře. Stavbu provádělo více než 30 tisíc dělníků dlouhých 38 let. Takže Hue je v podstatě největší vojenskou pevností ve Vietnamu. Uvnitř se nachází mimo jiné císařské Zakázané město, sedm panovnických hrobek, císařská aréna a další stavby. Hue bylo hlavním městem až do konce vlády císařské dynastie Nguyen, tedy do roku 1945. Na stavbě se bohužel vyřádily oba válečné konflikty 20. století. Poprvé byla poškozena v roce 1947 při střetnutí s francouzskými kolonialisty, podruhé v roce 1968 během ofenzívy Tet, slavné to kapitoly americko-vietnamské války. Pevnostní komplex se z napáchaných škod vzpamatovává dodnes, a přestože restaurátorské práce viditelně pokračují, ještě je toho hodně k opravení.

My jsme tu udělali takové menší kolečko, přičemž si nejsem jistý, co všechno jsme vlastně viděli (obr. 125 až 130). Vstupenky chtěli ještě v jednom domě ukázat, ale druhý útržek nám na nich zbyl, kdo ví, kam nás mohl zavést. Plán byl dodržen, krátce před desátou jsme byli zpátky u kol, Petr zaplatil vietnamskému hlídači, a vyrazili jsme z pevnosti zpátky do města. Tady bylo nejdůležitější trefit správnou výpadovku, která kupodivu vedla na sever, přestože náš cíl byl asi sto kilometrů jihovýchodním směrem. Tento severní kurz nám vydržel zhruba sedm kilometrů, až do pobřežního městečka Thuan An, odkud už to jinam než na jihovýchod nepůjde. Na mapě víc než ta jedna silnice nebyla a realita pro jednou vypadala stejně…