6. den – pátek 25. října

Cesta do ZOO

… Koupelnu tu dělal nějaký inženýr, takže nic nedává smysl. Sprcha zvládá buď teplou nebo studenou, nic mezi se mi nepodařilo. Navíc je třeba kohoutek stále držet, jinak voda teče na zem. Odtokový kanálek je na takovém místě podlahy, že musí prostě být mokro všude. Z karmy kape voda na záchodovou mísu. Pod umyvadlem není sifon, ale voda teče na zem a do kanálku. Možná bych mohl ještě pokračovat, ale radši toho nechám. Prostě koupelna na hranici použitelnosti. V rozích postelí jsou přidělaná oka pro dřevěné tyče, na které pověsíme moskytiéry. Na sedmou jdeme na večeři, tentokrát sedíme u jiného stolu a dostáváme k rýži mističky a talířky s něčím jiným než k obědu (obr. 91 až 95). Opět je to dobré a je toho dost. Po večeři není kam jít, tak vytáhneme židle z pokojů, sedíme venku v šišatém kruhu a konzumujeme alkoholické i nealkoholické nápoje z vlastních zásob. Pak jdeme zalehnout.

7. den – sobota 26. října

Den mého držkopádu

K snídani máme mimo jiné bagety, máslo a marmeládu či vaječnou omeletu. Poté se dozvídáme, že opět zamíříme směrem k pobřeží, ale nedojedeme až na něj, naším cílem bude město Thanh Hoa. Dá se předpokládat, že pojedeme nejdříve vlnovatou silnicí, kterou jsme včera přijeli, pak sjedeme dolů a zase pojedeme zbytek dne po rovině. Odhadovaná vzdálenost zase něco kolem 90 km.

Vyrazili jsme už ve čtvrt na deset a něco málo přes devět kilometrů jsme jeli po stejné silnici, kterou jsme včera po poledni přijeli (obr. 96). Tachometr se ale probudil v jiné náladě, takže hlásil výchozí nadmořskou výšku 140 m a nejvyšší dokonce 165 m (včera to bylo 152 m, některé kopce prostě přes noc povyrostou). I dál se silnice podobně houpala, až jsme se v nějaké vesnici zastavili před křižovatkou, kde bylo víceméně jasné, že musíme doprava / k jihu. Pavel Pospíšil si tam lehnul na kole, přičemž nestihl vycvaknout nohu, kterou si trochu odřel. Já jsem svůj nejlepší kousek předvedl jen pár set metrů za touto křižovatkou. Zprava se za jedním z baráků vynořily tři mávající děti, tak jsem jim zamával také. Jenže ony v běhu do silnice pokračovaly, a když už jsem měl ruce toho krajního před řídítky, ještě jsem zkusil kličku. Neustál jsem ji. Asfalt se děsivě rychle přiblížil, já dostal silnou ránu do levého ramene a dřel jsem brýlemi o asfalt. Levé sklíčko přitom vypadlo a udělalo mi pod okem podlitinu přesně podle svého tvaru. Asi i trochu seklo kůži. Takže jsem měl slušnou šanci po 12,5 km dojezdit úplně. Karel tvrdil, že to zezadu vypadalo jako pokus o parakotoul na kole.

Sebral jsem se vlastními silami a prakticky ihned jsem začal být ošetřován. Byl jsem usazen na hromádku cihel, Ivana mi pod oko namazala jódovou tinkturu (obr. 97) a já byl rád, že jsem neviděl, jak Karel zatím s Tomíkovou pomocí dělá z mého předního kola skákáním po něm na cihle něco, co by se mi zase vešlo do přední vidlice (obr. 98). Sklíčko od brýlí jsem nasadil zpátky a mohl jsem se považovat za klikaře. Mohl jsem si něco zlomit, mohl jsem si vyrazit oko a mohl jsem skončit definitivně. Ostatně ve Vietnamu je skoro všechno soustředěno do jedné oblasti, takže prvních pár etap naší výpravy vedlo místy, kde se všude u silnice nabízely doslova stovky mramorových náhrobků. Bylo mi prorokováno, že na levé oko zítra neuvidím. I když jsem se tu trochu rozepsal, tak tenhle můj incident nezpůsobil ani čtvrthodinové zdržení. Karel mi doporučil brzdit spíš zadní brzdou a v zatáčkách to moc neklopit, ale z další jízdy mě nejvíce bolely oči, v jejichž zorném poli bylo to šmajdající přední kolo.

Asi po dalších šesti kilometrech toho našeho pohupování přišel sjezd do nížiny. O tři kilometry později jsme byli v nadmořské výšce 7 m, ale na této straně se příroda ještě jednou vzepjala, takže jsme si ještě vyjeli do 56 m a zase si to sjeli. Pak už jsme měli na tachometrech 27,5 km a byli jsme zpátky na té vietnamské pobřežní placce. Nejeli jsme nejkratší cestou do Thanh Hoa, ale zajížděli jsme si jihozápadním směrem. Naším cílem tu byla citadela dynastie Ho, před kterou nás čekal náš autobus.

Petr zase hromadně koupil vstupenky (10000 dongů na osobu) a vyrazili jsme na průzkum. Královská pevnost fungovala v letech 1397 až 1407 jako hlavní město vietnamské říše. Má obdélníkový půdorys o rozměrech 870,5 x 883,5 metru a je obehnaná pět metrů vysokou hradbou (vypadá to spíš jako zatravněný val). V ní jsou čtyři vstupní brány. Jednou z nich jsme vjeli dovnitř (obr. 99). A zjistili jsme, že kromě bran z pevnosti vlastně nic nezbylo. Uvnitř bylo nějaké muzeum, ale tam měli jen kamenné koule do praku a střepy cihel. No nic, rozhlédli jsme se z jedné z bran (obr. 100) a pokračovali jsme dál…