9. den – pondělí 28. října

Od tunelů do bývalého hlavního města

… Petr šel koupit vstupenky (20000 dongů) a my zatím vystoupili z autobusu a čekali. Udělal jsem krok z cestičky, na tom zdejším jílu mi okamžitě ujela noha a práskl jsem sebou na zem. Já měl jen zablácenou pravou nohu od kolene až k ponožce, ale foťákem jsem s nápřahem (držel jsem ho za kožený popruh) flákl vedle na kamennou cestičku. Kupodivu to přežil. Asi jsem si na tuhle dovolenou měl vzít s sebou kaskadéra. Co se mi tu asi ještě povede? Průvodkyně přišla v bílých kalhotách, takže to zřejmě bude procházka růžovou zahradou. Nejdříve nás anglicky upozornila, že ta hlína klouže. Díky, už jsem si všiml.

Plán, že průvodkyně bude mluvit vietnamsky a Hanka to bude překládat do češtiny, rychle selhal. To bychom měli z výkladu jen stručný výtah. Nejdříve jsme šli po povrchu a koukli se dolů do studny (obr. 112), či na pozemní dřevěný kryt pro několik osob (obr. 111). Pak jsme se mohli kochat pohledem na velikost bomb, které tu po nich Američané ze vzduchu házeli (obr. 113 – ty menší pro změnu stříleli z lodí). Následovala návštěva muzea, kde toho podle mne moc k vidění nebylo, snad jen mapy a plánky.

Takže teď něco málo z historie vietnamských tunelů. Ty pochází ze severního Vietnamu, z delty Rudé řeky, kde je krajina velice plochá, a útoky nepřátel byly celkem časté. Jednou z hlavních obranných metod se tu staly tunely s dobře zamaskovanými vchody. Před příchodem nepřátelské armády zmizelo veškeré obyvatelstvo, zásoby a občas i zvířectvo v podzemí. Ženy, děti a starci se schovávali nebo přemístili do sousedních vesnic, muži vpadli nepříteli do zad. Zmínky o této taktice jsou v záznamech z 15. století, ale zřejmě je ještě notně starší. Výhodou je velice pevná půda, kterou není třeba nijak zpevňovat. Tyto postupy byly opět využívány hnutím odporu proti francouzským kolonialistům. Po vypuknutí války mezi severním a jižním Vietnamem, do které se zapletli i Američané, stačilo jen poslat severovietnamské specialisty na jih, kde jsou přírodní podmínky totožné, ale historicky dosud nebyl důvod tam něco takového budovat. Běžně v tunelech byly ubikace pro vojáky, nemocnice, studny, sklady, kuchyně a někde i školy. K tomu propadliště s ostrými bambusovými hroty, nástrahy včetně granátů a min a velikost často jen tak akorát pro Vietnamce. Takže tunely tu nebyly ničím novým, co by se objevilo až ve vietnamsko-americké válce. Američané s nimi mohli a měli počítat.

Tunely Vinh Moc leží v severním Vietnamu, i když nepříliš daleko od tehdejší demarkační linie. Od většiny ostatních tunelových komplexů se v mnoha ohledech odlišují. Američané zdejší obyvatele podezřívali z podporování severovietnamských vojáků a házeli jim na vesnice spousty bomb. Podzemní komplex tedy sloužil jako obrana zdejších zemědělských rodin před bombardováním. První linie podzemní pevnosti vznikla v desetimetrové hloubce, což ze začátku stačilo. Američané ovšem postupně zvětšovali svůj smrtonosný arzenál, takže časem byla vybudována ještě další dvě patra, spodní dosahuje hloubky až 30 metrů pod povrchem. Chodby byly také nezvykle vysoké, takže tu dnes turisté často mohou procházet ve stoje či jen mírně nahrbení. Šířka byla jen, aby se tu mohli vyhnout dva lidé. Pět let tu žilo asi 60 rodin. Každá rodina měla jednu vyhloubenou díru ve zdi hlavní chodby (obr. 115), na jejím konci byla rozšířená místnost určená pro schůze. Při nich (nebo při sedmnácti zde provedených porodech) se svítilo petrolejkou, jinak tu lidé žili potmě jako krtci jen s občasnou svíčkou. Celá délka chodeb zdejšího komplexu má asi 2 km. Celkem tu bylo 13 vstupů, které jediné byly zpevněné dřevěnými trámy (obr. 114). Osvětlení (a zřejmě i schody) byly vybudovány až pro turisty. Do spodního patra vedly skluzavky pro rychlý přesun v případě začátku bombardování. Tam jsme ovšem nebyli, dole byla po nedávných silných deštích voda. Ta ovšem občas kapala ze stropu i na nás. Vzít si vlastní čelovku se ukázalo jako prozíravé, protože každý schod byl jinak vysoký a bylo lepší vidět, kam šlapu. Těch elektrických bludiček tu zase tolik nesvítilo. Nejhorší byl pocit, že tam není co dýchat. To se zlepšilo v blízkosti ventilačního otvoru (u jednoho z nich byla i ta zdejší porodnice), ale představa, že bych tu měl být třeba jen jeden celý den, mi přišla dost děsivá. Jedním vchodem jsme vystoupili na pobřeží (i nejníže položené chodby zůstávají ještě o pár metrů výše než mořská hladina), pak jsme se zase vrátili zpět a jinou chodbou prošli další část podzemí.

Prohlídka celkem zabrala asi hodinu času. Po jejím skončení jsme zjistili, že už se probudily i zdejší prodejkyně (nejen) nápojů, existenčně závislé na turistech. Občas nás i tahaly za ruce, jak se přetahovaly o zákazníky. Koupil jsem si velké balení vody pro dnešní cyklistickou etapu a chlazený ledový čaj, který jsem vypil okamžitě. Pak už rychle do autobusu a následoval návrat do rezortu poblíž Ha Locu. Tady jsem v koupelně zjistil, že zdejšímu kvalitnímu jílu se vůbec nechce z mé nohy, ale nakonec jsem zvítězil. Pak už jen převléknout do cyklistického, sbalit věci, namazat se a připadám si připravený ke startu. Dnešní etapa povede na jih do města Hue. Mělo by to být asi 80 km (tisícovka prostě nedopadne, to už je mi jasné).

Na kolech vyrážíme až po půl jedenácté a Hanka si nás ještě na startu fotí mobilem (obr. 116). Autobus na nás dnes nikde čekat nebude, pojede rovnou do Hue. Po 2,5 km jsme překonali po mostě zátoku, kde bylo vidět množství nákladních lodí. Pak už se naše cesta vzdalovala od moře, až jsme dojeli do města Quang Tri. Z něj jsme jeli tři kilometry po frekventované hlavní silnici, než se nám zase podařilo odbočit na souběžnou vedlejší a klidnější cestu (obr. 117), kde ovšem orientační problémy narůstaly (obr. 118). Jenže nic netrvá věčně a i tato silnička nás po čase vyvrhla zpět na hlavní silnici. Hned na rohu zastavujeme na pauzu u zdejšího krámku. Je 13:20 a za sebou máme 43 km. Spousta lidí zkouší jakousi zdejší sezamovo-medovou placičku, která prý jako tmel zaplácla všechny zuby, ale já jsem radši vytáhl vlastní müsli tyčinku, ostatně mám na každý den jednu. Já všude nepiji jen pivo, už jsem tu vyzkoušel i různé exotické limonády. Na jedné třeba psali winter melon a byl na ní obrázek jakési tykve. Prý má český název beninkasa voskonosná a opravdu se řadí mezi zeleninu. Ale nápoj z ní mi chutnal. A zrovna na tomto místě jsem zkusil nápoj z plodů tamarindu indického. Opravdu zajímavá chuť, ale nenapadá mě k čemu ji přirovnat. Rozhodně jsem to tu nepil naposledy.

Po 14. hodině vyrážíme po hlavní silnici směrem k městu Hue. Prodavač, u kterého jsme poseděli, tvrdil, že do Hue to máme 40 km. O jeden kilometr dál jsme ale zahlédli ceduli Hue 29 km. To nám to ale utíká! O dalších 11 km později nám radost zkazila cedule Hue 27 km. Přitom patníkům u cesty se vzdálenosti prakticky vždycky dají věřit. Jen je s nimi problém, že na jednom je sousední město, na druhém plus mínus tisíc kilometrů vzdálené hlavní město, pak něco třeba 70 km před námi, pak 300 km a těžko říci, za jak dlouho se zase ukáže naše cílová destinace. Žádné vedlejší silnice už jsme hledat nezkoušeli a na této hlavní jsme vydrželi až do blízkosti našeho cílového města, kterému se obloukem vyhýbá. To máme za sebou 69,5 km. Do samotného města ale dorážíme až na 78. kilometru a jedeme vlastně po jeho okraji, dokud jsme po mostě nepřekonali Řeku vůní. Pak jsme pokračovali podél této řeky, až jsme někde v centru dvakrát odbočili vpravo a byli jsme u hotelu Hue Serene Palace, který byl naším cílem. Je 16:05 (takhle brzy jsme ještě do cíle nedorazili), za sebou máme 84,9 km. Nejvyšší dosažená nadmořská výška 20 metrů (počáteční 1 m, cílová 0 m), takže ještě větší placka než obvykle.

Císařský palác se ale prý zavírá už v 17 hodin, což tedy nestíháme. Vysprchujeme se a jdeme na procházku městem (obr. 119 a 120), ve kterém je spousta bílých turistů. Ke koupi je tu všechno možné a řada členů naší výpravy si třeba pořizovala levné falzifikáty značkových hodinek, které se jinak prodávají řádově za statisíce korun. Pavel Šnajdr měl nakonec na jedné ruce Omegy, na druhé Breitlingy a vypadalo to, že uvažuje o třetích. Ptal jsem se ho, jestli tahle úchylka má nějaký název, ale moc ho to nevyrušilo. Nakonec mu ale dvoje stačily. Jinak nám tu nabízeli snad všechno. Kromě viditelného zboží také holky, kluky i trávu. Tohle je prostě turistické místo, takže tenhle blázinec je tu asi pořád. Po návratu do hotelu se chystáme znovu do ulic, když v 19 hodin odcházíme na večeři.

Restaurace už byla vybraná. Srovnali jsme se ke dlouhému stolu a já si objednal něčím plněné hovězí s rýží. Pivo bylo lahvové. Večeře byla výborná, ale bylo jí málo. Prostě dojem typu „ten vzorek byl dobrý, já si to tedy dám“. Martinovi naproti mně jsem záviděl celou rybu. Ale podobný dojem měl ze své večeře i Petr, takže jsme si oba ještě dali polévku (ostatně v Japonsku se také polévka podává až nakonec, tak proč ne tady?). Restaurace byla také orientovaná na turisty, takže jsme tu dostali normální příbory. Při večerních nákupech mě zaujalo pěkné tričko za 230000 dongů, ale prodavačky nechtěly slevit, Petr zavelel, že je to drahé a nemáme to kupovat (třeba změní názor, když uvidí, že odcházíme), takže jsem ho tam nechal. Sedli jsme si před jinou nalévárnu, někdo si dal další pivo (tentokrát točené), další šli do koktejlů, což mne zaujalo a objednal jsem si Toma Collinse. Někteří se zatím vrátili do obchodů, třeba pro ta trička. I cestou domů se zase nakupovaly hodinky a Tomáš si pořídil nabíječku ke svému foťáku, který jinak z energetických důvodů už pár dní skoro nepoužíval. Nakonec jsme ještě v hotelu šli na pokoj k Ivaně a Hance, kde se ještě chvíli popíjelo. Hanka už tu měla novou rodinu. Ivaně říkala mámo a Pavel Pospíšil byl táta. Chvíli to vypadalo, že Jana bude sestrou, ale ta s námi přece jen nechlastala každý večer, takže asi do rodiny nezapadla. Na každém pokoji byl i počítač a Petr s Karlem tu ještě plánovali zítřejší etapu. Pak už byl rozchod na vlastní pokoje a spánek.