13. den – pátek 1. listopadu

Tropické šílenství

… Po snídani zjišťuji podrobnosti. Naše trasa do města Dalat bude mít asi 120 km, začátek bude po rovině, pak přijde asi 15 km stoupání, pak tam bude ještě asi jedno a po náhorní plošině dojedeme do cíle. Autobus bude parkovat nejdříve pod kopcem a pak na něm. Ohledně výšky stoupání dostávám pouze vzájemně si odporující informace. Na mapě je kopec, který má 2060 metrů, takže to sedlo pod ním bude níž. Kvalifikovaný odhad zní 1500 metrů. Chytám se informace o tom, že jsme 15 km od pobřeží, a ptám se na výchozí nadmořskou výšku. Prý jsme kousek od řeky, takže výška nulová. Můj výškoměr si později při startu myslel přesně to samé. Ale prý tam jezdí normální náklaďáky, takže to půjde na kolech vyjet. Takže si to shrňme: 15 km stoupání do 1500 metrů je jednoduchá matematika, ale že by desetiprocentní sklon na takovou vzdálenost zvládaly vyjet zdejší náklaďáky, jejichž většina na rozdíl od osobních aut novotou rozhodně nevoněla? Tomu nevěřím. Takže některé z těch čísel je špatně. Uvidíme sami.

Málem jsme vyráželi už ve tři čtvrtě na devět, ale u vchodu do rezortu se ještě loučíme s majitelkou, která si přivedla vlastní letité horské kolo a fotila se s námi. Takže vyrážíme v 8:49 po úzké klikatící se silničce směrem k jihozápadu. Ta nás po 1,2 km dovedla k normální silnici, po které pokračujeme západním směrem. Provoz je slabý, jede se dobře. Prvních více jak sedm kilometrů je úplná placka, jak jsme byli zvyklí, pak se silnice začíná trochu vlnit. V 9:40 jsme si vyfotili ceduli, podle které nám do Dalatu zbývalo rovných 100 km (obr. 151), na tachometrech jsme jich měli 19, takže ranní odhad vypadal velmi přesně. Navíc příští křižovatka bude až kousek před Dalatem, takže dneska prakticky nepůjde zabloudit (obr. 152). V 10:27 jsme zastavili u autobusu. Měli jsme za sebou 31 km, nejvyšší dosaženou nadmořskou výšku 70 m a aktuální 41 m. Autobus parkoval před obchodem, kde mimo jiné měli velice lacinou vodu (1,5 litrová lahev za 5000 dongů), takže si většina z nás koupila hned několik lahví, někteří vzali celé balení. Obě lahve jsem doplnil, nedočkavci zatím vyráželi na další cestu. Pavel Pospíšil, Tomáš a Jana nastoupili do autobusu, do kopce se jim šlapat nechtělo.

Vyrážel jsem v 10:46 v poslední skupince společně s Petrem a Karlem. Ještě skoro dva kilometry jsme jeli víceméně po rovině a pak to začalo. Stoupal jsem si svou rychlostí, takže jsem Petra s Karlem za chvíli nechal někde za sebou. Karel mě zanedlouho předjede a pak se bude pohybovat všude možně od čela po závěr našeho pole, přičemž to vypadalo, že byl vždycky tam, kde ho bylo třeba. Hic byl jako v peci (nahoře mi někdo z těch lidí, jejichž tachometry mají desítky funkcí včetně měření sklonu či teploty, říkal, že tam měl 43°C), vzduch jako v prádelně, kdybych se nekontroloval, tak bych pil každou chvíli. Bez ohledu na ranní informace jsem odhadoval délku stoupání na 30 km a na tento dvojnásobek výchozích informací si rozplánoval pitný režim. Napít se mohu každých 2,5 km. Dodržoval jsem to většinou přesně. Jen pokud jsem se zrovna trefil do nějakého místa, kde probíhaly práce na silnici, tak jsem počkal až za zatáčku za něj. Asi od druhého napití jsem si na to začal zastavovat. Nerad tlačím kolo, takže jsem to bral současně jako chvilku na vydýchání. A později už jsem byl v takovém fyzickém stavu, že by pití za jízdy stejně bylo nebezpečné. Rozhled z výšky zhruba 500 metrů nad mořem byl pěkný (obr. 153 a 154).

Na 49. kilometru (ve výšce přes 900 metrů – obr. 155 a 156) přišla vítaná změna, kdy stoupání na chvíli zmizelo a mohl jsem na přehazovačce i přesmykači naházet těžké převody. Vydrželo to sice jen jeden kilometr, ale zaplaťpánbu za ten oddych. Výškoměr dokonce ukazoval, že jsem tam s nadmořskou výškou trochu klesl, ale já ji zase hned naberu zpátky. Za chvíli pokořím hranici 1000 metrů nad mořem (obr. 157). Co se dělo kolem mne? Některé náklaďáky jsem předjížděl i opakovaně, když řidiči do chladičů v pet lahvích nosili vodu z vodopádů u silnice. Honza, který obecně málo pije, zkolaboval a položil se i s kolem na silnici. Karel mu poslední dávku ze svého camelbacku vystříkal na hlavu. Ivana měla pití rozvržené přesně na 15 km. Nejet s ní Martin, který to odnesl, tak těžko říci, co by dělala dál. Závodník Pavel často tlačil kolo kus přede mnou, až jsem ho jednou předjížděl a slyšel jsem, jak za křovím zvrací. Pak prý už vyhazoval obsah žaludku jenom zadem. Voda nakonec až nahoru nevystačila vůbec nikomu. V závěru výšlapu jsem měl problém s přesmykačem, který odmítal opustit nejmenší tác. Naštěstí byl zase po ruce Karel, který objevil v jeho mechanismu nějaký přesně zapadlý kamínek, který pak dvěma klacíky vylovil. Pití mi došlo přesně na 27,5. kilometru stoupání. Ještě se mi nechtělo nabírat vodu, co občas tekla ze skal u silnice, tak jsem se rozhodl pro zastávky na vydýchání po každém kilometru. Díky tomu jsem tu poslední dělal jen jednu zatáčku od konce stoupání, kde čekal náš autobus a jezdci rychlejší než já (obr. 158). Bylo 14:46 a můj výškoměr hlásil 1627 metrů (takže jsme opět mohli být klidně i výš), za sebou jsme měli 63,5 km. Stoupání tedy opravdu měřilo jen kousek přes 30 km (můj odhad byl ovšem daleko přesnější než Petrův). Dvouvrstvé kraťasy jsem měl skrz naskrz mokré, jako bych vylezl z potoka. Takhle zpocený jsem v životě nebyl.

Nejdříve jsem doplnil obě lahve a pak zbytek flašky, co jsem měl v ruce, dopil. Hned bylo lépe. Ale začala nám být zima (ostatně, prý bylo jen 26°C), v sedle to často nějak profukuje. Tak jsme se rozhodli nechat tam jen Karla, nečekat na Petra, Martina a Ivanu s tím, že nás najdou u první hospody. Jak jsme čekali, nejdříve přišel sjezd někam do 1420 metrů. Jenže pak následoval další výšlap, zhruba stejně nepříjemný jako ten nejdelší. Tentokrát jsme vyjeli do 1652 metrů, takže jsme nečekaně byli ještě výše než na předchozím sedle. V této výšce jsme vydrželi skoro kilometr a půl, než jsme zase začali sjíždět do 1538 metrů. Před vrcholem dalšího krátkého stoupání objevujeme obchod. Je minuta po šestnácté, za sebou máme 87 km, jsme 1560 metrů nad mořem a nic k jídlu tu nemají. Nakonec zafungovaly Daniny posunky, pochopili, že máme hlad, a uvařili nám nudlovou polévku z pytlíku. K tomu nějakou kolu, cukry jsem už také potřeboval doplnit. Stejně už jsem měl nějakou dobu pocit, že jedu jen na výpary. Nakonec se tu naše skupinka přece jenom zase sjela, jen Honza byl kdesi před námi, stejně jako ta trojice, co vyjela do hor autobusem. V další cestě jsme pokračovali v 16:35, takže bylo jasné, že za světla to nestihneme.

Terén na náhorní plošině připomínal Český ráj. Také nahoru, dolů, rovina skoro neexistuje. Asi bychom to jeli v pohodě, kdybychom za sebou neměli ten výšlap na „Sněžku“. Abych vypsal aspoň nejvýznamnější hrby, jeli jsme nějak takto: 1582 m – 1418 m – 1526 m – 1368 m – 1459 m – 1355 m – 1567 m. Setmělo se zhruba na tom 1459 metrů vysokém hrbu. Byli jsme dost vysoko, takže za chvíli začala být zima. Během jedné krátké zastávky jsem stihl vytáhnout z batůžku rukávy a navléci si je na ruce. Silnice byla po tmě dost nebezpečná, ale nakonec se mi povedlo další krátké zastávky na sjetí naší skupinky využít k nasazení červené blikačky pod sedlo a bílé na řídítka. Tu jsem nechal svítit bez blikání, ale stejně to fungovalo spíš, abych byl vidět já, než že bych něco viděl. Díry na silnici jsem si většinou všiml, až když jsem do ní vjel. Kvalita silnice se navíc dost zhoršila, zato přibylo motorek kolem nás. Podle mapy někde tady bylo Údolí lásky. Ivana se přede mnou položila na kole. Myslela si, že jí podám ruku, aby se mohla zvednout, ale moje levá ruka by ještě něco takového nezvládla. Ale řekl jsem si, že už toho mám také dost, takže jsem se po zbytek etapy vykašlal na nášlapy a otočil jsem pedály na stranu bez nich. Na začátku Dalatu se Petr vyptal na cestu k hotelu Best Western Plaza, která byla na dvousettisícové město vlastně celkem snadná. Před dotyčným hotelem jsme se ukázali pár minut po devatenácté hodině. Za sebou jsme měli 123,1 km a cílová nadmořská výška činila 1481 metrů.

Opět jsme bydleli ve trojáku s Petrem. Odchod na večeři byl ve tři čtvrtě na osm. Jen Ivana nikde a telefon nebrala. Naši autobusoví cestující (tedy aspoň do kopce) seděli u jednoho fast foodu, k čemuž se přidali Pechovi a Honza. My ostatní šli o kus dál a já si dal pečené kuře s hranolky (a lahvové pivo). Kuře zde porcují kreativním stylem, jak jim to přijde pod ruku. Vypadá to dost divně, ale chutná to jako pečené kuře (obr. 159). Petr u nějakého stánku koupil lahev whisky, ale měla barmanský uzávěr. Z lahve tedy něco teče, až když ji otočíte hrdlem dolů, což při pití z lahve vyžaduje jistý grif. Ale zvládli jsme to. Pak jsme se ještě posadili v jednom baru na točené pivo, což tady evidentně neznamená to samé, co u nás (obr. 160). Jinak jsme toho z oblíbeného města francouzských kolonialistů (díky nadmořské výšce kolem 1500 metrů tu nejsou taková vedra) moc neviděli. Dojezd byl na pokoji u Karla a Jany. Hanka už pomalu hledala azyl, protože navrčená Ivana, na kterou jsme nepočkali s cestou na večeři, se tvářila, že jí ani neotevře dveře. Ale nakonec jsme se všichni dostali do vlastních pokojů. Petr šel do koupelny přede mnou, a než jsem si stihl vyčistit zuby, už chrápal. Tohle bych taky chtěl umět.