6. den – pátek 25. října

Cesta do ZOO

… Petr řeší naše ubytování, my ostatní zatím obsazujeme jeden ze stolů ve zdejší restauraci. Další oběd o mnoha chodech za 120000 na osobu (+ pivo, které se počítá zvlášť). Tady jsem zjistil, že mají menu podle cen, takže zřejmě je tolik chodů, kolik si člověk zaplatí. Když se nás ptali, jestli budeme chtít i večeři, tak jsme se domluvili, že nám jsou schopni za tutéž cenu nabídnout úplně jiné menu. To nám naprosto vyhovovalo. Hlady nikdo netrpěl. Po obědě jsme se šli ubytovat do zdejších pokojů, které nevypadaly nijak úžasně, ale určitě nám budou stačit. V 15 hodin jsme šli na gibony a želvy do zdejšího národního parku. Tam se musí pěšky, jen domorodá průvodkyně nás předjela na kole. Tohle bylo zřejmě největší zklamání celé dovolené. Giboni byli v klecích (obr. 81 a 82), my na chodníčku několik metrů od klecí a místní průvodkyně něco mlela angličtinou s tak silným vietnamským přízvukem, že jsem ji radši odfiltroval do role šumu na pozadí. Přes silnici byly želvy. Několik jsme jich tam opravdu viděli (obr. 83 a 84), ale jinak tahle návštěva byla naprostou ztrátou času, během kterého jsme radši měli jezdit na kole po parku. Jenže tohle nikdo z nás předem netušil. Nepopírám kladnou roli zařízení, které slouží jako záchranná stanice pro gibony před tím, než jsou vypouštěni zpět do volné přírody, ale jako turista bych asi viděl víc i v pražské ZOO. Vracíme se po šestnácté hodině (obr. 85), máme tedy ještě zhruba hodinu a půl denního světla.

Cuc Phuong byl prvním vietnamským národním parkem, a je největším takovýmto územím v celé zemi. Silnička vedoucí jeho středem má od brány, vedle které jsme byli ubytováni, na druhý konec zhruba 20 km. To bychom tam a zpátky za světla nemohli stihnout, takže jsme si na mapce parku našli jakousi jeskyni pračlověka, která byla ještě dosažitelná (odhad asi 7 km), a asi ve čtvrt na pět nás všech 13 vyrazilo. Ano, Hanka si ve zdejší půjčovně vypůjčila bicykl, což kupodivu nebyla žádná místní plečka, ale slušné horské kolo značky Trek. Silnička se příjemně vlnila (138 m – 124 m – 135 m – 121 m – 131 m – 119 m), přičemž prvním sjezdem (do 124 m) jsme sjeli ke zdejšímu jezírku, které nám stálo za zastávku (obr. 86 a 87). Pak už jsem si řekl, že když budeme všude zastavovat, tak ani k té jeskyni za světla nedojedeme, a vyrazil jsem vpřed. Po uvedeném pohupování se náhle objevila cedule upozorňující na desetiprocentní stoupání. Začíná to být zajímavé. Stoupání vedlo skoro o sto metrů výš (210 m) a hned se změnilo na desetiprocentní klesání do 142 m. Zkrátím to: všechna stoupání i klesání v celém parku jsou zřejmě desetiprocentní, zcela bez ohledu na to, jak moc se ve skutečnosti jejich sklon liší. Pak následovalo stoupání do 211 m, klesání do 176 m a závěrečný výstup do 249 m na malé parkoviště s betonovou tabulí s nápisem Jeskyně pračlověka 300 m a šipkou nahoru. Snědl jsem müsli tyčinku, a jelikož jsem stále nikoho z našich jezdců neslyšel, vyrazil jsem po cestičce vedoucí za ceduli, přičemž šipku jsem si vysvětlil, jako že mám jít rovně po cestičce. Jenže o kus dál začaly schody a ne a ne skončit (obr. 88). Takže zřejmě opravdu 300 metrů nahoru? Nevím, výškoměr zůstal na řídítkách, ale přišlo mi to namáhavější než celá dnešní jízda na kole.

Na konci schodů je normální díra ve skále. Nevelká jeskyně, kde mohl žít stejně dobře medvěd, jako cokoli jiného. Asi tam někde našli nějaké ostatky, ale prostor to byl značně nefotogenický (obr. 89). Už jsem slyšel hlasy dalších chodců / lezců, tak jsem tam na ně počkal. Než se nahoru a dolů vyvlekli všichni, chvíli to trvalo (obr. 90), na cestu zpátky vyrážíme ve čtvrt na šest, za čtvrt hodiny se setmí. Cestou dolů jsem to na přehledném místě i trochu pustil, takže kolo pode mnou vyvinulo rychlost 56,5 km/h, což zůstane maximem i po zbytek dovolené. Já jinak ve sjezdech docela brzdím. Nakonec to vyšlo akorát, zpátky jsme v 17:35 a definitivní kilometráž činí 61,2 km. Tímhle stylem ta tisícovka nedopadne…