7. den – sobota 26. října

Den mého držkopádu

… Po odjezdu od citadely (obr. 101) jsme zastavili hned ve vesnici za ní na oběd. Bylo 12:20 a za sebou jsme měli 45,5 km. Oběd byl ovšem nejslabší za celou dovolenou. Miska s jedním masem byla plná nějakých tvrdých listů bůhvíčeho, další maso bylo sice dobré, jenže se jednalo spíš o olizování kostí, takže nakonec zbyla rýže s něčím jako místní verzí sójové omáčky. Byl jsem trochu otřesený, tak jsem si místo piva dal radši kolu. V další cestě jsme ale stejně pokračovali až ve 13:40.

Další na programu byl chrám Le Hoan. Možná tam vážně někde je (Honza, který s námi nešel na oběd, ho ostatně viděl – viz obr. 102), ale my jsme to po chvíli vzdali. Ostatně už jsme jeden chrám neplánovaně viděli, takže jsme tento mohli pominout. Takže jsme to prostě brali po hlavní silnici k jihu. Pak jsme přejeli řeku De a na jejím jižním břehu se rozhodli odbočit na východ a pokračovat podél řeky. To jsme za sebou měli 73 km jízdy. Tři kilometry jsme jeli po této klidné silničce, když Petr a další začali vymýšlet ještě šílenější stezku. Takže jsme najeli na jakousi betonovou panelku a po chvíli váhání o směru (Chtěli jsme se snad vrátit? Nechápal jsem to, ale tyhle dva dny jsem neměl mapu, tak jsem jim do toho nekecal.) jsme po ní pokračovali dál k východu (obr. 103).

Už jsem si skoro zvykl, že naše jízda mezi místním obyvatelstvem způsobuje značné pozdvižení. Tady jsme projížděli jakýmsi chudinským předměstím (betonová obdoba jihoafrických slumů či argentinských favel) a jsem si víceméně jistý, že tu bílé cyklisty ještě doopravdy v životě neviděli. Těmito klikatými cestičkami jsme jeli, dokud to šlo (obr. 104). Když to dál nešlo, odbočili jsme k jihu, kde muselo být město Thanh Hoa. Na 88. kilometru jsme se napojili na silničku, kterou jsme před dvanácti kilometry opustili. Asi o tři kilometry jižněji začínalo město Thanh Hoa (to je mi jasné doma z mapy, v reálu taková místa většinou rozeznat nešla, nějaké domy jsme kolem sebe měli prakticky pořád). Zdejší populace se blíží dvěma stům tisícům obyvatel, takže zase bylo potřeba několikrát zastavit a ptát se na cestu k hotelu Phu Dong, nejlépe taxikářů nebo policistů. Hotel ležel na kratší straně obrovského prostoru, který jsme ihned překřtili na Rudé náměstí. Dorazili jsme k němu ve čtvrt na šest, takže zase jednou za světla, za sebou jsme měli 94,6 km, cílová nadmořská výška činila 7 m.

Jak vypadám, jsem poprvé viděl v zrcadle ve výtahu, a ten pohled se mi nijak zvlášť nelíbil. Ještě méně se mi líbilo levé rameno, když jsem se vysvobodil z dresu. Říkal jsem si, jestli jsem tu vážně nedojezdil. Hlavu jsem si musel mýt pouze pravačkou, natažená levá ruka šla zdvihnout maximálně do výše ramene. Podlitina pod okem chtěla chladit, ale všechno v lednici bylo teplé. Tak jsem ji z minima přeřídil na maximum a do tvořítka na led Tomík nalil vodu. Zatím jsem ránu aspoň namazal Flamigelem. Tonda mi přinesl nějaké dva prášky proti bolesti, tak jsem do sebe jeden hodil hned a druhý večer před spaním. Hanka vyzvěděla od recepčního potřebné informace a vyrazila se mnou a s Karlem hledat zdejší prodejnu kol. Cílem bylo koupit nový ráfek. Zkoušeli jsme jednu z výhod toho, že Vietnamci vůbec nedrží víkendy. Tam je zavřeno jen o těch pár státních svátcích, jinak čtvrtek jako neděle. V hotelové restauraci byla jakási svatba, takže jsme zároveň hledali vhodnou restauraci na večeři. To se nám povedlo na protější straně Rudého náměstí, a hned vedle ní byl supermarket. Do té doby jsme nepotkali ani obyčejnou samoobsluhu. Jenže obchod s koly se nám podle instrukcí od recepčního najít nepovedlo, takže jsme se vrátili k restauraci, kde už byl zbytek naší výpravy.

K večeři jsem si dal hovězí maso s nějakou omáčkou, ke které jako příloha byly hranolky. No zrovna k tomu by byla lepší ta jindy všudypřítomná rýže. Ale vedle mě seděla Ivana, která ten den měla jakési zažívací problémy a objednala si samotnou rýži. Dostala jí plnou mísu, takže se ještě ráda rozdělila. Takže hranolky byly skvělé s tou zdejší pálivou omáčkou z feferonek a omáčka s rýží. Piva měli různých značek, a bohužel jsem sáhl po lahvi Truc Bach, kterou jsem nejen já ohodnotil jako nejhorší pivo ve Vietnamu. Ale při placení se ukázalo, že má společně s Heinekenem nejvyšší cenu. Ale i tohle už jsem někde zažil. Bohužel mne nenapadlo si zajít do supermarketu koupit něco na zítřek, jak to udělala řada dalších. Vraceli jsme se opět přes Rudé náměstí, kde spousta dětí malovala různé figurky, a měli tam další podobné atrakce. Ve velkých městech to i po setmění žije. V hotelu se Karel pustil do mého kola, aby mi z něj udělal něco, na čem bych mohl tuhle dovolenou dojezdit. Našel si další cihlu a venku před hotelem mi kolo vycentroval, že to bylo málem jako před dovolenou. Sedlo mi aspoň narovnal do roviny, nic jiného s ním stejně dělat nešlo. Je zvláštní, že já jsem si za celé odpoledne ani nevšiml, jak moc ho mám nakřivo. Evidentně při tom pádu dostalo také pořádnou ránu. Pak jsme ještě chvíli seděli v křesílkách před recepcí, řešily se hlavně volby. Na internetu jsem si zjistil, že i v Jičíně vyhrálo to podělané ANO, takže prostě den blbec. Pokoj byl, jak je v těchto moderních hotelech obvyklé, šetrný a po dobu naší nepřítomnosti v něm nefungovalo nic na elektřinu: ani světla, ani klimatizace a ani lednička. Všechno v ní bylo teplé a voda v tvořítku na led tekutá. Takže díky! Chvíli jsem uvažoval, že si nebudu svlékat triko, co když si ho ráno nedokážu obléci, ale pak jsem těchto úvah nechal. Postel byla zase tvrdá jako prkno, což jsem také zrovna nepotřeboval. No nic. Ještě dodám, že tuto noc v Čechách skončil letní čas, takže se rozdíl našeho času oproti domovu zvýšil z pěti hodin na šest.

8. den – neděle 27. října

První nekonečný přejezd

Ráno vstáváme dříve než obvykle. Na levé oko kupodivu stále vidím a do trika jsem se s problémy, ale přece jen dostal. Snídaně ve druhém patře hotelu opět probíhá formou švédských stolů, jen s pitím je to nějaké slabší, nikde jsem nenašel žádný čaj. Tak jsem si aspoň šel párkrát pro sklenici džusu. Podobné snídaně tu obvykle zakončuji výběrem ze zdejšího ovoce, pro které často nemám ani názvy. Po snídani si jdeme zabalit, před hotel přijede objednaný náklaďáček na naše kola a Vietnamci, které zvládal trochu hlídat asi jen Karel, tam kola narovnají a průběžně přivazují (obr. 105). Ještě nahoru naskládáme ty prázdné krabice od kol a myslíme si, že teď bude naše cesta pohodlnější. Před osmou jsme vyráželi na cestu, náklaďáček za námi.

Náš přejezd měl činit asi 470 km, což na první pohled opravňovalo Petrův optimismus, když původně plánoval, že autobusem dojedeme jen k tunelům Vinh Moc, ty si prohlédneme a zbytek dojedeme na kolech. Jenže už jsme pochopili, že nám to cestovní rychlost autobusu po zdejších komunikacích neumožní, takže bylo jasné, že na kola tento den nedojde. Ale Petr stále doufal, že stihneme při cestě aspoň ty tunely. V autobusu sice bylo více místa, ale ne pro cestující. Nízko umístěná sedadla, před kterými nebylo žádné místo, takže kolena byla opřená o tvrdé opěradlo před nimi, naprosto neumožňovala pohodlné usazení. Stav silnic byl také strašný, což bylo z jízdy autobusem zřejmější než z jízdy na kole. Každou chvíli jsme hupsli do nějaké díry. Občas si jich řidič všiml včas a dupl na brzdu, div jsme si nerozbili nos o opěradlo před námi. Téměř bezešvě navazující vesnice podél silnice v podstatě neumožňovaly zrychlit. A to ještě nemluvím o pracích na silnici, které probíhají zároveň zřejmě po celé zemi od severu až k jihu. Denně jsme něčím takovým projížděli na kolech, ale většímu vozidlu to působilo větší problémy. Snažili jsme se nemyslet na to, co takováto jízda dělá s našimi koly v náklaďáčku za námi.

První zastávka byla asi ve tři čtvrtě na jednu a měla trvat půl hodiny. Už jsem byl dokonale dehydrovaný. Oběd v jídelně, před kterou jsme zastavili, mě nelákal. Jsem z autobusu tak zničený, že ani nemám chuť k jídlu. Ale zašel jsem si tam na záchod, což ovšem vyžadovalo jistou dávku otrlosti. Zlaté kolo, na kterém si stačí zastavit u nějakých stromů u silnice a trochu je zavlažit. Nakonec kupuji balení nějakých slaných sušenek a velkou lahev 7Up (kolu už rozebrali mí rychlejší kolegové). Sušenky za chvíli rozbalím a prohlásím je za oběd. Pití mi musí stačit až do večera. Zbytek cesty vezmu stručně. Stmívá se kolem půl šesté, kdy jsme byli od tunelů stále dost daleko, takže bylo jasné, že jedeme přímo do cíle.

Zhruba v 19 hodin jsme dorazili k rezortu Hoang Ha Cua Viet, který byl až na nějakou bludičku na recepci celý potmě. Že by s námi už nepočítali a šli domů? Ne, jen následky tajfunu, který Vietnamem proběhl zhruba 14 dní před naším příletem, a díky kterému tu stále ještě byli bez proudu. Nejdříve jsme vyložili kola a naskládali je do místnosti vedle recepce, aby řidič náklaďáčku mohl odjet. Pak jsme si rozebrali zavazadla a vydali se hledat své domky. S Tomášem jsme bydleli suverénně nejdál. Svíčka hořela i na pokoji, v koupelně na zdi seděl velký pavouk, nad vchodovými dveřmi číhal malý gekon. Jen ať loví komáry! Ale radši přivazujeme nad postele moskytiéry, s tou mojí mi pomáhá Tom, protože levou ruku zatím ještě nezvednu. Teplá voda samozřejmě neteče, protože karma je elektrická. Ventilátor je v pokoji jen jako dekorace. Domek z neomítnutých cihel jinak vypadá docela pěkně. Původně jsem se chtěl večer oholit, ale ve studené vodě s čelovkou? Takže to odkládám na další den.

Podaří se nám najít zdejší restauraci, ve které na stole také planou svíčky. Krátce před osmou nám začnou nosit tradiční vietnamskou večeři (obr. 106), ze které zbydou jen umazané talíře a misky. Plechovkové pivo je kupodivu studené, v čem ho asi chladí? Po večeři se jdeme podívat k nočnímu moři. Je to jen přes silnici, která je hned před rezortem. Pak jdeme ještě posedět a popít do jednoho z domků, ani nevím, kdo v něm byli domácí (tedy kromě Petra, který ovšem byl pohyblivou položkou). Začínám cítit, že jsem nespolečenský a že evidentně odpadám. Petr mi dal dva Ibalginy, na rozdíl od příbalových letáků mi je doporučil zapít whiskey, a já se odebral do postele. K přikrytí sloužila jen nepovlečená deka, ale nějak už mi to bylo jedno. Odpadl jsem oproti svému běžnému normálu nezvykle rychle a můj spánek byl spíš něco jako kóma. Aspoň Tomík ráno říkal, že měl ještě v noci nějaký telefonní hovor, ale já o ničem nevěděl.

9. den – pondělí 28. října

Od tunelů do bývalého hlavního města

Ráno jsme vstávali ve tři čtvrtě na sedm, abychom byli v sedm na snídani. Náš rezort vypadal za denního světla zajímavěji (obr. 107). Dokonce se vynořila spousta v noci neviditelných sošek (obr. 108 a 109). K snídani byla bageta s vajíčkem a pár kapek kávy (obr. 110). Žádná sláva, snad u tunelů koupím něco k pití. Po snídani jsem si ještě prozíravě skočil do našeho domku pro čelovku a pak už jsme se naskládali do autobusu a vyrazili zpátky na sever. Podle google map to mělo být asi 23 km, ale nevím, jestli naši řidiči nejeli jinou cestou. K cíli jsme každopádně dorazili asi deset minut po osmé hodině…