16. den – pondělí 4. listopadu

Město strýčka Ho

Ráno jsem na prostěradle našel zbytek strupu, který jsem předtím měl pod levým okem. Takže zase vypadám skoro jako na fotce v pasu. Srdečné díky Flamigelu! Jinak nebylo kam spěchat. Když jsme Tomášovi předváděli, jaký zvuk dělá zvonek na našich dveřích, tak také nechápal, že ho to nevzbudilo. Snídaně v našem hotelu měla oblíbenou formu švédských stolů a byl tu bez debat největší výběr jídel i nápojů za celou vietnamskou cestu. Takže jsme se dobře nadlábli a šli si sbalit kufry a batohy, pokoje musíme vyklidit do 10 hodin. Petr večer dohodl, že si jeden pokoj zaplatíme ještě na další den, a na recepci nám nechali pokoj, kde tuto noc bydlely Ivana s Hankou. Takže jsme všechna zavazadla nanosili k nim na pokoj, kde Hanka vypůjčila i váhu. Většinou se na ní vážila zavazadla, ale někteří lidé si na ni stoupli i sami. Zkusil jsem to také. 81 kilo? Aha, takže zdejší váha váží špatně, tolik jsem měl naposledy asi někdy ve škole. Jedinou zajímavou atrakcí byly plovoucí trhy v deltě Mekongu, ale když jsme slyšeli, že to znamená tři hodiny autobusem tam a pak zase tři hodiny zpátky, chtěl jet jenom Honza. I to by šlo, ale nechtěl jet sám, takže jsme všichni šli jen courat městem po památkách.

Největší vietnamské město bylo v letech 1955 až 1975 hlavním městem Jižního Vietnamu. Nedlouho po ukončení vietnamské války bylo 2. července 1976 přejmenováno po vůdci vítězného Severního Vietnamu na Ho Či Minovo Město, což je tak dlouhé, že to skoro nikdo nepoužívá. Mezinárodně se ujala anglická zkratka HCMC, Vietnamci používají vlastní zkratku TP.HCM (proč tam dělají tu tečku, jsem nezjišťoval). Jinak mu stále všichni říkají Saigon. Pokud někoho zajímá kult osobnosti, doporučuji mu cestu do Vietnamu. Ho Či Min je tu totiž úplně všude. V každém městě má minimálně jednu sochu, dále jsou vidět jeho velké malby ve stylu socialistického realismu, je na přední straně úplně všech vietnamských bankovek (mince se tu nepoužívají), můžete ho nosit na tričku… Takže asi pár slov i o něm. Jak bývá u socialistických vůdců zvykem, ve skutečnosti se jmenoval úplně jinak (Nguyen Sinh Cung) a byl zodpovědný jak za osvobození Vietnamu od nadvlády francouzských kolonialistů, tak za vykročení rudou stezkou vstříc světlým zítřkům, až na věčné časy, amen. Vietnamským prezidentem byl od vyhlášení nezávislosti země (2. září 1945) do vlastní smrti (2. září 1969). Jen to druhé mu zabránilo ve velkém vítězství nad Američany, čímž se možná mohl stát ještě větším hrdinou. U některých soch je vidět familiární nápis Bác Ho, který nám Čechům přijde vtipný, ale znamená Strýček Ho.

Asi nejsem schopen (ani s pomocí mapy) přesně zrekonstruovat naši cestu městem. Určitě vedla kolem radnice (obr. 171) a saigonské Opery (obr. 172) ke katedrále Notre-Dame (obr. 173), největší katolické stavbě ve městě, kterou tu v letech 1863 až 1880 nechali postavit Francouzi. Její oficiální název je Bazilika Neposkvrněného početí Panny Marie, tak si to zkuste představit ve vietnamštině, a pochopíte, že radši používám názvy z francouzských dob. Ostatně i zmíněná saigonská Opera je současným názvem Městské divadlo Ho Či Minova Města (socialistické názvy nemají úroveň). Katedrála měla ovšem podivnou otevírací dobu do jedenácti a pak zase od patnácti, takže nám ve čtvrt na poledne musela stačit socha Panny Marie před kostelem a jeho dvě štíhlé, 58 metrů vysoké zvonice. Pak jsme šli notný kus dál (obr. 174), až jsme dorazili k Pagodě Nefritového císaře (obr. 175 až 178), což je pro změnu buddhistický chrám vystavěný na začátku 20. století zdejší komunitou kantonských Číňanů (takže opět žádná historická stavba). Ale želviček (obr. 179 a 180) tu měli víc, než v té ubohé ZOO v Cuc Phuongu. Neplatí se zde žádné vstupné, stavby ostatně stále slouží svému účelu, přičemž buddhistů je ve Vietnamu přibližně dvakrát tolik než křesťanů (ale mají tu i další náboženství, včetně čistě vietnamského kaodaismu)…