Hlavní stránka

Slarque - Korfu 2006

151. Klášter na Pantokrátoru 152. Vyhlídka z Pantokrátoru 1 153. Vyhlídka z Pantokrátoru 2 154. Vyhlídka z Pantokrátoru 3 155. Vyhlídka z Pantokrátoru 4

156. Zvonice na Pantokrátoru 157. Vyhlídka z Pantokrátoru 5 158. Zahalený Pantokrátor 1 159. Zahalený Pantokrátor 2 160. Naše okno

10. den – sobota 16. září

Pantokrátor

... Jak jsem se přibližoval k hoře, chvílemi se zdálo, že se mě vítr snaží shodit z kola. Když jsem se dostal na silničky nakličkované na samotném úbočí, boční vítr se naštěstí stal tím posledním, čeho bych se obával. Převod 1 - 1 jsem měl zařazený za chvilku a vydržel mi až na vrchol. Silnice na některých místech vyměnila asfaltový povrch za betonové panely. V zatáčkách jsem občas musel vyvinout větší sílu na řídítka, aby mne vítr vůbec nechal zatočit.

Docela jsem si oddechl, když jsem se dostal na konec silnice. Ta vede až před klášter (obr. 151), který se na vrcholu krčí pod stožárem nejvyššího z vysílačů. Z vrcholu je nádherný výhled všemi směry, na ostrov samotný i nedalekou Albánii (obr. 152 a 153), směr na Kerkyru ovšem stíní shluk vysílačů (obr. 154). Z fotky to sice není vidět, ale silnice pokračuje i mezi oněmi vysílači a hora se tak dá přejet po silnici na druhou stranu. Odtud jsem tedy mohl přijet, pokud by mi nevadilo, že občas budu kolo tlačit.

Dobrý pohled je i na silničku, po které jsem přijel (obr. 155), včetně stromku v klášterní zahradě vlajícího ve větru. Před klášterem je i nezbytná zvonice (obr. 156) a hned vedle ní maličká restaurace. Její dva stoly byly samozřejmě obsazené a vlát ve větru se mi nechtělo, takže původní záměr, počkat nahoře až přijede ještě někdo od nás, vzal rychle za své a já sedl na kolo a začal opatrně sjíždět.

O něco níže jsem se ještě jednou zastavil a vyfotil si stezky pro pěší (částečně sjízdné i na kole), které se od Pantokrátoru vinou na sever (obr. 157). Pak jsem pomalu sjel z úbočí hory a už rychleji pokračoval v kličkování zpět, stejnou cestou, kterou jsem přijel. U křižovatky ve Strinilu jsem potkal naše dvě děvčata šlapající nahoru. Prohodil jsem s nimi pár vět, varoval je před větrem a pak jsme pokračovali dál opačnými směry.

Pantokrátor vypadal, že se tyčí kousek nad Dassií, takže ani nepřekvapí, že tohle byla nejkratší etapa, během které jsem ujel pouhých 42 km. Její první polovina ale rozhodně nebyla žádná zívačka. Třebaže kombinace několika kopců (Drastis, Episkepsi) během jedné z předchozích cest mi dala zabrat víc.

Počasí nevypadalo nijak zvlášť dobře ani dole při pobřeží, takže jsem vodní radovánky vypustil (to už jsem ostatně udělal i předchozího dne) a dobře jsem udělal. Petr se od pobřeží vrátil uprostřed bouřky, která se odpoledne strhla, protože už ho nebavilo, tam čekat. Vypadal dokonce, že si koupání v bouřce užil, ale pochybuji, že by to byl i můj případ. K večeru se počasí uklidnilo, takže další tradiční program nic nerušilo.

11. den - neděle 17. září

Volný den

Poslední den našeho pobytu na ostrově byl ponechán na našem uvážení, jak s ním naložíme. A tak jsem už hodnou část předchozího odpoledne přemýšlel, kam vyrazím. Projel jsem už vlastně všechno, co na ostrově stojí za vidění. Takže co si zopakovat? Kudy vyrazit a jak cestu odlišit od některé z předchozích? Jasno měl aspoň Petr, na něj ještě čekal výšlap na Pantokrátor.

Ráno bylo ovšem všechno jinak a příroda rozhodla za nás. Ve čtvrtek ráno nám předvedla déšť, v sobotu odpoledne bouřku, v neděli ráno to všechno hravě trumfla. Když jsem se probudil, venku pršelo. Déšť postupně sílil až přešel v pořádnou průtrž mračen. Voda z okolních kopců přirozeně tekla dolů do moře a přes Pergolu se za chvíli valila regulérní řeka.

Kluci byli tou dobou v hlavní budově na snídani, uvízli tam a už se začali nudit. Petr proto v trenkách přiběhl pro kostky, láhev vína a podobné kratochvíle a se suchým oblečením zabaleným v igelitce zmizel zpátky. O chvíli později už jen tak pokapávalo. V Pergole ovšem zřejmě neměli moc dobře vyřešen odtok vody, takže se zjistilo, že první dva pokoje v řadě, kde jsme bydleli, jsou zaplavené vodou. Náš byl třetí, takže jsme měli kliku.

Nejdříve se několika různými metodami řešilo, jak odtud vodu dostat. Nakonec odtok zařídil kladivem vyzbrojený mechanik Ondra (ten tu ostatně nebyl jen na opravování kol, ale prováděl všechno možné, včetně chirurgických zákroků jako vytahování rybářského háčku zapíchnutého do nohy). Zdeněk s Jiřím byli přestěhováni do jiného (většího) pokoje a začali sušit věci, které původně měli v taškách na podlaze.

Ale venku opět začalo lít jako z konve, hnědá řeka se opět valila kolem a prádlo moc neschlo. Seděli jsme u nich a hráli kostky, až dokud se počasí neumoudřilo. Ale dopoledne bylo pryč a nikomu z nás už se nikam na kole nechtělo. Vyrazili jsme tedy do obchodů nakoupit nějaké potraviny na cestu a suvenýry pro sebe, přátele či známé.

Obloha postupně modrala, ale tam, kde jsme byli zvyklí vídat hory, jsme toho ještě moc neviděli (obr. 158 a 159). Jelikož do večera bylo dost času, rozhodli jsme se trochu si projít Dassii a cestou i nafotit místa, na která jsme normálně chodili nevyzbrojeni záznamovou technikou. S tím jsem ostatně začal hned na odchodu a vyfotil výzdobu našeho okna (nechtěli jsme to přehánět a všechno by se tam stejně nevešlo, zbytek stál na zemi – obr. 160)...