4. den – neděle 10. září

Severovýchodní pobřeží

... Cestou zpátky, kousek před Kassiopi, jsem vyfotil sádky místních rybářů, u kterých jsem nezastavoval cestou tam (obr. 31 a 32), a oblázkovou pláž nacházející se v zátoce těsně před samotným městem (obr. 33). Potom jsme s Petrem jeli do města. Tady jsme zhruba na stejném místě jako dopoledne potkali děvčata vracející se z pláže a vyrážející na zpáteční cestu.

V Kassiopi jsme zaparkovali u podkovovitého zálivu, který slouží jako kotviště pro lodě místních rybářů (obr. 34). Tady jsme potkali Zdeňka s Jiřím, skočil jsem si do jednoho ze super marketů pro vodu, ve které jsem rozpustil tabletu Isostaru, abych dodržoval pitný režim. K tomu jsem také spotřeboval onu cerální tyčinku, co jsem si vzal ráno s sebou. Spíš svačina, než oběd, ale ve třicetistupňovém teple většinou moc hlad nemám.

Po této pauze jsme vyrazili do kopce nad město a po známé trase domů, do Dassie. Petrovi jsem za chvíli ujel, ale holky jsem nedojel, protože uhnuly ke zmiňovanému Durrellovu domu. Jelikož byla cesta stejná, nebyl už žádný důvod k případným zastávkám, nasadil jsem tedy vyšší rychlost a uháněl k naší ubytovně. Celkem jsem ujel 77,5 km a dospěl jsem k poznání, že místní silnice jsou mnohem kopcovatější, než jak vypadají na mapě. Zatím jsem to bral pozitivně.

Počkal jsem na Petra, převlékli jsme se do plavek a vyrazili zase na pláž. Zbytek odpoledne jsme strávili popíjením, čtením, diskutováním s dalšími vracejícími se cyklisty a podobně. Večer už nevybočoval ze zavedených pořádků: večeře, brífink, posezení před pokojem.

5. den – pondělí 11. září

Na západ a zpátky

Ráno všechno včetně počasí vypadalo podobně jako předchozí den. I to, že když jsem vyjížděl, Petr už byl opět někde na cestě. Inu, on je ranní ptáče, já do toho mám daleko. Vyráželo se na západ. Odbočka směřující na Kato Korakianu byla na dohled od Pergoly, takže stačilo přejet hlavní silnici a hned se mohlo začít stoupat.

Po projetí zmiňovanou vesnicí se pokračovalo k městečku Ano Korakiana. Do něho jsem vjel, po pár křižovatkách se zamotal a podle toho, z které strany mi najednou svítilo slunce, jsem vyjel naprosto nevhodným směrem. Nicméně času bylo dost, tak jsem se rozhodl počkat, kam ta cesta vlastně vede a podle toho se zorientovat v mapě a nějak se vrátit. Tak jsem se dostal do vesnice Agios Markos. Tam je kromě pár kostelů leda pěkný výhled na pobřeží, takže jsem se moc nezdržel.

Vrátil jsem se, znovu (tentokrát už správně) prokličkoval Ano Korakianou a po chvíli dorazil k hlavní silnici spojující Kerkyru se severozápadem ostrova. Po ní jsem projel městečko Skripero, ve kterém jsem se setkal s další místní specialitou. Hlavní ulice je zde úzká, takže dopravu z obou stran střídavě dávkují semafory. Naštěstí jsem kousek za Skriperem z frekventované silnice odbočil a mohl jsem pokračovat po daleko klidnější silničce.

Ta se vinula olivovými háji a dorazil jsem po ní do malebné vesničky Doukades. Zde jsem potkal několik povědomých tváří i k nim patřících jízdních kol. Náměstíčko s kostelem vypadají úžasně a skoro stačilo se postavit doprostřed a vyfotit ho na všechny strany (obr. 35 až 38). Nicméně kromě tohoto náměstíčka už zde nic zajímavého není.

Z Doukades jsem sjel k frekventovanější silnici, po které vozí spousty autobusů turisty na jedno z nejvyhlášenějších míst ostrova – na Paleokastritsu. Sjel jsem tedy k moři a za chvíli jsem se kolem několika plných parkovišť dostal až na pláž v Paleokastritse (obr. 39 a 40). Zde jsem opět potkal Petra...