5. den – pondělí 11. září

Na západ a zpátky

... Na Paleokastritse (obr. 41) jsme se dlouho nezdrželi, návštěva byzantského kláštera ani ničeho jiného se nekonala. Místo toho jsme nasedli na kola a vydali se pár kilometrů zpět, abychom odbočili na silnici vedoucí na Lakones.

Ta celkem strmě v serpentinách stoupala, ale byly z ní čím dál krásnější výhledy na celý poloostrov Paleokastritsa pod námi (obr. 42 až 46). Samotná vesnice Lakones nebyla ničím zajímavá, vypadala pustá a vylidněná, zato byla úzká, takže tento den už podruhé jsme se setkali se semafory dávkujícími střídavě provoz z obou stran.

V místě, kde to konečně vypadalo, že jsme na kopci, byla tržnice pro turisty dopravované sem autobusy a odbočka na Krini. Tady jsme si udělali pauzu na drobné občerstvení, kterému by se normálně sotva říkalo oběd, dokoupení vody na další cestu a podobně.

Odbočili jsme do Krini, za kterým se někde nachází nedobytná středověká pevnost Angelokastro, to jsme také neviděli. V samotném Krini byl pouze další z řady kostelíků, ke kterému patří zvonice (obr. 47), a za kterým se nachází pár pomníků (obr. 48). Samotné Krini tvoří jen hrstka domů a dlážděná náves se zajímavým kruhákem (obr. 49).

Z Krini jsme se vrátili zpátky na hlavní silnici, projeli sousední vískou Makrades a pokračovali ve stoupajícím kličkování do Vistonas. Nedaleko za ním jsme se dostali do zřejmě nejvyššího bodu této etapy a pokračovali typicky vnitrozemskou silnicí dál. To znamená, že cesta se víceméně neustále klikatila a střídavě stoupala a zase klesala. Docela dobře je to vidět i na fotografii (obr. 50).

Silnička vystoupala k poslední na mapě značené vyhlídce a odtud jsme sjeli jen kousek na křižovatku v Troumbetas (= trubka). Tady bylo vidět, že poklidná cesta (dočasně) končí, protože hlavní silnice, na kterou jsme se napojili, byla velice frekventovaná.

Co je na mapě rovná čára, jsou ve skutečnosti velice často serpentiny. Ani tady to nebylo výjimkou, naštěstí nebyly moc ostré a vedly dolů. Po frekventovaných silnicích většinou jezdím tak rychle, jak to jde, abych z nich rychle vypadl. Protože na Korfu se prakticky všichni řidiči tváří, že tu žádné dopravní předpisy neplatí, vzal jsem si z nich příklad a na jednom rovnějším úseku předjel dva náklaďáky přes dvě plné bílé čáry.

O něco dál jsem minul známou odbočku na Doukades a zastavil před semaforem na začátku Skripera. Tady jsem zkontroloval nejvyšší dosaženou rychlost (59 km/h, měl jsem do toho ještě trochu šlápnout, ať je to kulatější :-) a po chvíli čekání projel městem a hnal až k odbočce na Ano Korakiana. Tady jsem zastavil a počkal na Petra.

Sice se dalo jet dál po hlavní silnici a do Dassie by se přijelo od jihu, ale ani jeden z nás o to nestál a radši jsme vyrazili na známou kopcovatou cestu, kterou jsme přijeli ráno. Do Ano Korakiana jsme sice nezajížděli, přesto se naše cesta nedá označit za nejkratší. Zajeli jsme si ještě k jednomu místnímu hřbitovu, vrátili se, našli správný směr a přes Kato Korakiana sjeli zpět do Dassie, kde tachometr udával hodnotu 62 km (tentokrát už celkem výživných)...