6. den – úterý 12. září

Kerkyra

... Od kostelíka jsem nakonec vyslal pohled i na druhou stranu zátoky (obr. 61), vrátil se ke kolu a vydal se zpátky, odkud jsem přijel. Na odjezdu jsem si ještě jednou vyfotil kostelík, i když byl tak trochu proti světlu (obr. 62). Potom už jen kousek do kopečka, zpátky na hlavní silnici a pokračovat na jih.

O něco málo dále se nachází důležitá křižovatka, která dávkuje dopravu z hlavního města do dvou menších proudů – na severozápad směr Sidari a na severovýchod směr Dassia a Kassiopi. Za ní provoz o poznání zhoustl, také semafory otravovaly každou chvíli. Občas se sice dalo jet odděleným pruhem po straně, ale stejně to nebyla žádná sláva.

Takto jsem projel městečka Gouvia a Kondokali, které jsou zajímavé hlavně pro své luxusní hotely a soukromé střežené přístaviště plné neméně luxusních jachet. Ze silnice z nich ale moc vidět není. Takže dalším důležitým bodem se stala až křižovatka, kde rovně byla značena Kerkyra, ale já na ní odbočil doleva, kde směrovka ukazovala totéž město, ale upřesňovala to i slovem přístav.

Na této křižovatce jsem potkal Viki se Zuzanou a připojil se na část dne k nim. Možná to bylo naopak a ony se připojily ke mně, ale v každém případě jsme pokračovali ve třech a měli v plánu jet pokud možno stále podél pobřeží a takto se dostat až do centra města – na Esplanádu. Za chvíli se ukázalo, že až tak jednoduché to nebude.

Nejdříve jsme dojeli na něco mezi náměstím, parkem a parkovištěm, kde se nacházelo něco, co si zasloužilo vyfotit (obr. 63 a 64). To, že jsem zrovna neměl nejmenší ponětí o tom, jestli je to Nová nebo Stará pevnost, jsem zatím neřešil. Teď už vím, že se jedná o Novou pevnost a z trochu větší vzdálenosti jsem ji vyfotil znovu (obr. 65), a když jsem se trochu zaposlouchal, zůstal jsem připravený i na další záběr (obr. 66).

Tou dobou už jsme měli zmapován prostor mezi budovami a vodou a zjistili jsme, že z něho nevede žádná cesta ve směru, který jsme potřebovali. A to byl náš první střet s kerkyrskými jednosměrkami. Večer jsme zjistili, že spousta lidí to buď střihla v protisměru nebo po chodníku, my se vydali na kličkování křivolakými a úzkými uličkami centra města.

Po nějaké desítce minut jsme se vymotali zase na pobřeží, kde bylo stále něco k vidění (obr. 67). Ano, to je Stará pevnost. A vzhledem k tomu, z jaké strany je vyfocená, musel jsem být přímo na Esplanádě. Jen jsem o tom nevěděl. Krátce a jednoduše, naprostá dezorientace snadno a rychle. Takže žádné obcházení památek nebo toulání se po tržnicích se nekonalo. Přestože jsme skoro všechno minuli jen o kousíček.

U něčeho, co dříve zřejmě býval maják (obr. 68), jsme si dali přestávku a přemýšleli, co dál. Zvolili jsme cestu k jihu, na poloostrov Kanoni, k nejfotografovanější památce ostrova – Vlacherně. Dobrou motivací bylo i to, že směr k ní byl značený i ze silnice opodál, takže bylo pravděpodobné, že nás směrovky vyvedou správně. Cestou jsme ještě zastavili u archeologických nalezišť (obr. 69 a 70) a pak už pokračovali až na konec té slepé silnice...