4. den – neděle 10. září

Severovýchodní pobřeží

... Ráno jsem vstával po půl deváté, když spolubydlící Petr odešel na snídani (z toho se také rychle stalo pravidlo). Prvních pár dní jsem si k snídani dával chleba se sýrem či salámem a džus, pak jsem přešel na stravu, jakou snídám doma: cereálie s mlékem. Potom jsem si připravil iontový nápoj na cestu, přibalil jednu cereální tyčinku jako oběd, oblékl se do cyklistického oblečení, nasadil ledvinku, rukavice, helmu a brýle, klíč od pokoje jsem schoval na domluveném místě, pro případ že by se Petr vrátil dřív než já, a konečně jsem sednul na kolo a vyrazil.

První etapa vedla na sever, tak jsem rychle projel po pláži v Ipsu a v Pyrgi odbočil doprava a pokračoval po silnici kopírující východní pobřeží. Ta rychle stoupala, takže jsem měl pěkný výhled na pláž v Ipsosu (tedy nebýt těch drátů – obr. 21) i na o jeden záliv vzdálenější Dassii (obr. 22).

O chvíli později jsem projel městečkem Barbati (obr. 23) a pokračoval dál. Tady jsem někde dojel Petra, který kromě focení ještě vytahoval kameru, aby všechno bylo řádně zdokumentováno. Silnice se nepravidelně vlnila nahoru a zase dolů, takže se jelo docela dobře (roviny jsou nudné). Po pravé straně silnice bylo téměř neustále vidět pobřeží (obr. 24 až 26 – na třetím z těchto obrázků je vidět, jak blízko je odsud k Albánii). A tak jsme pokračovali přes Nissaki, Kendromu a dál k severu.

Zde někde měla být odbočka k bílému domu Lawrence Durrella, spisovatele a staršího bratra Geralda Durrella, který svými knihami Korfu dost zpopularizoval. Ani od jednoho z nich jsem nic nečetl a odbočku k domu jsem tedy moc nehledal (a nenašel).

Petrovi jsem zase nějak ujel a dorazil jsem do města Kassiopi. Tam jsem potkal Zuzanu s Viki, které mířily na pláž. To ale nebyl můj případ. Doporučená etapa tam sice končila a zbývala už jen stejná cesta zpět, ale ještě nebylo ani poledne, takže jsem se zase vymotal z města ven a pokračoval dál po pobřeží.

Silnice dál vedla podél skalnatého pobřeží (obr. 27) a o chvíli později jsem na ní opět dojel Petra, který do Kassiopi nezajížděl. Spolu jsme pokračovali po stejné hlavní silnici až do Acharavi. To jsme pro tento den brali jako konečnou, od které se zase budeme vracet zpátky. Zde se ukázalo, že místní obchodníci mají nějak podivně srovnané priority. V super marketu (na Korfu je skoro každý obchůdek označen „super market“) měli sice chladící pulty se spoustou pití, ale pivo měli jenom teplé. Tak jsme si sedli na lavičku před obchodem a ťukli jsme si plechovkou teplého piva.

Od super marketu jsme zamířili k moři. Dojeli jsme k místní pláži, rozhlédli se a pořídili obrazovou dokumentaci (obr. 28 až 30). Kvůli tomu jsme sem ale nejeli. Mapa slibovala při severním pobřeží makadamovou cestu mezi silnicí a pláží. Poté, co jsme se vrátili na silnici, jsme ještě zamířili směrem k pláži na dalších dvou místech. Můžu tedy zodpovědně prohlásit, že žádná taková cesta neexistuje. Moc mě to nepotěšilo. Silnice, které jsou na mapě, ale ve skutečnosti neexistují. Silnice, po kterých člověk jede, ale mapa je nezná. Silně mi to připomínalo práci s mapou na Krétě.

Pár kilometrů před Agiem Spyridonem, nejsevernějším cípem ostrova, jsme sice na makadamovou cestu narazili a dlouho to vypadalo nadějně, ale nakonec se po ní nedalo dojet až do samotného města a museli jsme se zase vrátit. Tím jsme pro dnešek na makadam rezignovali a rozhodli se zůstat už radši věrní asfaltu...