6. den – úterý 12. září

Kerkyra

... Letištní provoz celkem rychle znovu zhoustnul, takže se na další letadla většinou nemuselo dlouho čekat (obr. 81 až 86). Většina jich sice přistávala z druhé strany, ale i tak se to pro mne stalo nejzajímavější atrakcí z celé Kerkyry. Jinak v pozadí záběrů na přistávací dráhu se pěkně rýsuje nejvyšší hora ostrova – Pantokrátor.

Když se nám zdálo, že už nám tahle podívaná stačila a je nevyšší čas pohnout se dál, převedli jsme kola po hrázi a vydali se na sever – zpátky do Kerkyry. Po několika kilometrech cesty jsme zastavili před dalším z mnoha místních semaforů. Než jsem podjel auta až k němu, už jsem nestačil vytáhnout foťák. Za semaforem tentokrát nebyla ani křižovatka, ani přechod pro chodce. Zato vpravo kousek od plotu stálo letadlo, které nažhavilo tryskové motory a rozjelo se vstříc vzdálenějšímu konci ranveje. Až tady jsem pochopil s jakým nedostatkem místa se potýkali tvůrci jediného místního letiště. Pak nám hned skočila zelená a pokračovali jsme v jízdě.

Zanedlouho jsme se znovu blížili centru Kerkyry a já jsem najednou zjistil, že jedu sám. Chvíli jsem počkal před křižovatkou, pak jsem se vrátil o pár ulic zpátky, ale holky nikde. Tak jsem kolo zase otočil a víceméně se nechal vést místními jednosměrkami. Ty při cestě z jihu bez problémů vedou podle pobřeží, takže žádné bloudění jako dopoledne se už neopakovalo.

V centru jsem se nechtěl moc zdržovat, takže jsem si vyfotil jen Starou pevnost z druhé strany než dopoledne (obr. 87), cosi mezi klášterem a restaurací (obr. 88) a nákladní loď plující před ostrovem Vidos (obr. 89). Pak jsem projel kolem přístavu a stejnou cestou jako ráno se vrátil zpátky do Dassie.

Tenhle den jsem najel jenom 46 km, fyzicky to nijak náročné nebylo, ale psychicky to byla určitě nejhorší etapa. Když vezmu nulovou orientaci v centru města a přidám k ní hustý provoz, spoustu semaforů a bezohledné chování některých místních řidičů (několikrát mě tam někdo myškou předjel, načež přede mnou zastavil, čímž mě v podstatě sundal z kola), vyjde mi, že mně (jako na spoustě jiných míst) ježdění na kole ve větších městech nebaví a nejradši bych se mu vyhnul.

Odpoledne a večer vše probíhalo jako předchozí dny, takže to tu nebudu znova rozebírat.

7. den – středa 13. září

Severozápad ostrova

Tento den se v několika ohledech lišil. Jednak se několik lidí (mezi nimi i Petr, Jiří, Zdeněk, Martin a Peter) vydalo na placený výlet lodí. Pak o dost větší skupina cyklistů přišla s návrhem, aby byli i s koly dovezeni do Troumbetas, které si ještě dobře pamatovali a kam se jim nechtělo vyjíždět.

Když jsem vyrážel od Pergoly, byla už kola naložená a autobus vypadal, že už bude každou chvíli odjíždět. Já se vydal už celkem dobře známou cestou přes Kato Korakiana, kolem Ano Korakiana, pak na hlavní silnici přes Skripero a vzhůru na Troumbetas. Výjezd na Troumbetas nakonec nebyl nijak náročný a provoz naštěstí nebyl ani zdaleka tak hustý, jako když jsme tudy před pár dny odpoledne sjížděli dolů. Překvapilo mne, že náš autobus mě předjel až kousek před Troumbetas. Kde se asi flákali?

Pár zatáček za Troumbetas se nachází křižovatka, na které je dostatek místa i pro zaparkování autobusu s přívěsem. Tady probíhala vykládka kol. Doprava byla značená silnice do Sidari, což sice byl první důležitý bod dnešní etapy, ale i tak jsme pokračovali doleva směrem na Arkadades a Agros, abychom se na totéž místo dostali daleko méně frekventovanými cestami.

Po cestě nebyla žádná zajímavější místa, takže jsem se zanedlouho napojil na hlavní silnici a po ní dorazil na severní pobřeží, do městečka Sidari. To vypadá jako jedno z těch míst, které jsou zcela závislé na turistickém ruchu a vlastně je těžké v něm objevit něco zajímavého. U Sidari jsem zamířil na pláž, kde jsem čistě náhodou zase natrefil na Viki a Zuzanu. Odsud jsem si vyfotil první z místních pískovcových útesů (obr. 90) a pokračoval směrem k nim...