10. den – čtvrtek 1. září

Alpský sjezd

… Pokračujeme v šesti podél Adige (obr. 141 a 142) a časem se před námi objevuje Trento. Jenže tady začne stezka všelijak kličkovat, takže máme dojem, že se k městu snad ani nepřibližujeme. Dokonce se objevilo něco, co by se téměř dalo označit jako kopec (i když šlo o pouhých 35 metrů výškového rozdílu). Pak vidíme město před sebou a vlevo, a šipku cyklostezky směřující doprava. Tady nám došly nervy a předpokládáme, že ulice jménem Via Innsbruck bude na severu města a cyklostezku opouštíme. Je téměř přesně 18 hodin a za sebou máme 100,4 km. Zdá se, že většina obyvatel Trenta vůbec neví o ulici jménem Via Innsbruck, pokud si tedy vyloženě nemyslí, že se chceme dostat z města směrem na Innsbruck. Na žádnou mapu města nikde nenarážíme. Nakonec to nevydrží Pepa, vytahuje mobil a zapíná na něm navigaci. S mobilem v ruce nás vede za železniční trať a dál do průmyslové zóny. V ní se totiž nachází jak hledaná ulice, tak hotel. U něj jsme 19:10 a máme najeto rovných 110 km, nadmořská výška je 187 metrů. Přímo kolem hotelu vede cyklostezka, kterou jsme na začátku města opustili. Po ní bychom to z onoho kritického místa sem měli asi 4 km. ;-)

Bydlím ve třílůžkovém pokoji s Pepou a Tomášem, kterým nechávám dvoulůžko (obr. 143), a sám zabírám cosi, co se tváří jako nemocniční lůžko pro nemohoucí osoby. Dokonce je jakási záchranná šňůrka ve sprše. Jsme v hotelu nebo v nemocnici? Deky nahradilo prosté prostěradlo, jak pootevřeme okno, vypne se klimatizace. Večeři si dáváme v hotelu, protože ač v Trentu, dobře víme, že do města to máme daleko. Zkouším nějaké rizoto a dostávám jeden směšný kopeček na velkém prázdném talíři. Přitom je to dražší než jídlo v Německu. Pití se dokonce ani nedočkáme. Tak si ještě dávám dezert (pohár čerstvých jahod s citrónovou zmrzlinou a šlehačkou – obr. 144) a trochu se začínám děsit, jak tady asi bude vypadat snídaně.

11. den – pátek 2. září

Údolí Sugana

Asi poprvé za dovolenou jsem si připadal nevyspalý, ale snídaně nejen zažehnala moje obavy, ale dokonce patřila výběrem jídla i pití k nejpestřejším za celou cestu. V salónku před recepcí dostáváme od Petra množství italských map a předposlední cíl, kterým je Hotel Victoria ležící na adrese Viale Diaz 33 ve městě Bassano del Grappa. Autobus bude pár hodin parkovat v malé díře jménem Ospedaletto. Z Trenta musíme vyjet směrem na údolí Sugana (žádný český název jsem nenašel; italsky je to Valsugana, kde „val“ znamená údolí), z jihu objet jezero Caldonazzo a pak už pojedeme údolím, ze kterého se prakticky nedá nikam odbočit, takže se dostaneme až do cílového města.

Před hotelem to ale vypadá, že se nikomu nechce vyrazit. Konečně se do toho někdo pouští a tak v 9:24 vyrážím s Pepou, Tomášem, Pavlem a Jurou. Směr jsme sice trefili dobře, ale pak stejně začaly problémy. Po chvíli ptaní (já zatím fotil okolí – obr. 145) jsme našli správnou výpadovku, ale označenou značkou zákaz vjezdu pro cyklisty. Šipka pro cyklisty tam byla také, ale další vtipně následovala až o několik křižovatek dál. Zatímco jsme se ve městě dostali až do dolíku s nadmořskou výškou 150 metrů, cestou dál jsme neustále stoupali. Město jsme nakonec nechali za zády a kousek za vesnicí Tavernaro dosáhli výšky 509 metrů (obr. 146 a 147). Sjeli jsme do Civezzana (434 m) a místo abychom pokračovali dolů po silnici, zase jsme se hnali na nějakou cyklostezku. Ta zase trochu vystoupala do 476 metrů a v Madranu zmizela. Naštěstí se objevil místní dobrodinec, které měl napsané instrukce v několika jazycích. Takže jsme si sjeli trochu níž (415 m) a konečně začali stoupat k městu Pergine Valsugana. Do něho se dostáváme krátce po poledni. Máme najeto 22 km a Trento prakticky za zády. Začátek nic moc.

U místního supermarketu objevujeme naše velení, tedy skupinku, kterou tvoří Petr, Mára, Bára a Honza. Skočíme si nakoupit něco, co prohlásíme za oběd. Petr nám vysvětlí, jak máme jet dál, a odjedou. My poobědváme, vylezeme zpoza rohu supermarketu, nasedneme na kola a za chvilku už jsme v nejvyšším bodě naší cesty městem (480 m) a následuje sjezd k jezeru Caldonazzo. Cesta podél jeho západního břehu je zhruba ve výšce 450 m. Pospícháme, takže ani nezastavím, abych si jezero vyfotil. Ostatní by mi ujeli a nechtěl jsem je honit, když do toho takhle šlapou. Ve stejnojmenném městě Caldonazzo jsme neomylně špatně začali směřovat do kopců na jih směrem na jakési Monte Rovere. Otáčíme to ve 484 metrech a za krátko jsme na správné cestě. Kupodivu už nám to vydrží.

Jedeme převážně z kopce nebo po rovině. Kupodivu ale nemáme takovou rychlost jako předchozího dne, takže do toho trochu šlápnu a za chvíli jedu sám. Takhle jsem projel město Borgo Valsugana (obr. 148 a 149) a za ním narazil na Petra a spol. Tak jsem se k nim připojil a rychlost mi opět klesla. Díky tomu nás za chvíli dojeli ti čtyři, kterým jsem předtím ujel. Tato velká skupina ve 271 metrech opouští cyklostezku a vyjede do malé ospalé vesnice jménem Ospedaletto, kde sice není žádné nádraží, ale Libor si nějaký flek stejně našel (ve 328 metrech – obr. 150). Máme za sebou přes 60 km, dopřáváme si plzeňské občerstvení a téměř hodinovou přestávku (plus mínus od půl třetí do půl čtvrté)…