2. den – středa 24. srpna

Kanál Labe-Lübeck

Sváťa a Petr vstávají o půl sedmé. Ranní ptáčata, co horšího člověka může potkat na dovolené? Přestože do snídaně je dost času, o hodinu později už to nevydržím ani já. Brífinky byly po celou dobu dovolené domluveny na půl devátou v místě, kde se snídá. Praktické, a člověku se občas snáze usíná, když netuší, co ho čeká další den. Dostáváme mapy a první rébus k rozřešení. Náš cílový hotel Landhaus Elbufer ležel na adrese Elbstraße 3 u obce Gülstorf, která se ovšem nevyskytovala na našich mapách. Byly zhruba dvě možnosti. Buď jet z Lauenburgu směrem na Bleckede, přívozem překonat Labe a hledat na jeho severní straně, nebo nepřejet v Lauenburgu přes řeku a držet se na její severní straně, kde by cíl měl být zhruba v úrovni městečka Alt Garge, které snad bude vidět na protějším břehu řeky. Autobus uvidíme až večer v našem cíli.

Kola noc na dvorku přečkala (obr. 11), takže vyjíždíme před půl desátou. Hned v Lübecku, kousek za Holštýnskou bránou (obr. 12), sjíždíme ze silnice k vodnímu dílu, které nese název Kanál Labe-Lübeck. Je 67 km dlouhý a vede z Lauenburgu do Lübecku. My sice jeli opačným směrem, ale pro mne osobně to byla naprosto nejhorší část celé dovolené. Po levé ruce kanál, po pravé nějaké křoví, ploty, či podobně zajímavé objekty, pod koly vzorně upravenou šotolinu a až na občasného běžce, chodce, cyklistu, sekačku na trávu podél cesty apod. zcela volnou dráhu. Na vodní ploše bylo občasným zpestřením proplutí lodi (obr. 13 a 14). Naprostá rovina, naprostá nuda, nekonečno, peklo. Naše devítičlenná skupinka přesto několikrát dokázala zastavit a dohadovat se kudy dál. Možnost vypadnout z téhle nudy sice vypadala lákavě, ale alternativou byly pouze frekventované silnice. Ivana občas jezdila jako rychlobruslařka s pravou rukou na zadku, jelikož to byla jediná poloha, kdy ji nebolelo včera naražené rameno.

Někde u Büchenu proběhl neúspěšný pokus najít nějakou restauraci, ale pokračovali jsme dál. Až kousek před Lauenburgem jsme kanál přejeli a vydali se po cyklostezce podél hlavní silnice přímo na východ, rovnou do bývalé NDR. A dokonce přišel i kopec, ve kterém jsem si konečně trochu protáhl nohy. Tedy kopec na místní poměry, v globálu působí dosažená nadmořská výška 45 metrů směšně. Takhle dojíždíme až do města Boizenburg, kde si konečně dopřáváme občerstvovací pauzu. Najíždím na zřejmě oblíbené cyklistické pití jménem radler, tedy mix piva a limonády půl na půl (nejsem Němec, takže to klidně píšu s malým „R“; poznámka pro neněmčináře: německy „Radler“ = česky „cyklista“). K tomu další polévka s typicky místním jménem soljanka (tato původně ruská polévka je dodnes velmi populární zejména po celé tehdejší NDR).

Při pohledu na opět se zatahující oblohu vyráží čtyři z nás na zbytek cesty, která se nakonec ukáže zhruba dvakrát delší, než jsme si v Boizenburgu mysleli. Jedeme v bývalém pásmu nikoho mezi SRN a NDR, ve kterém stačilo položit betonové dlaždice a je z toho cyklostezka jako dálnice. Bohužel, opět skoro pořád po rovině (obr. 15). Tenhle den je prostě cyklisticky ubíjející. Labe většinou není tak blízko, aby bylo vidět, takže krajina kolem veškerá žádná. Asi tři čtyři kilometry před cílem potkáváme protijedoucího Petra, který nám dává rychlé a přesné instrukce, jak se dostat k hotelu. Tam jsme zhruba v půl šesté (obr. 16) a máme za sebou 102,7 km zvládnutých za 5 hodin na kolech.

Ubytováváme se v rozlehlých a luxusně působících dvoulůžkových pokojích (obr. 17) čtyřhvězdičkového hotelu (obr. 18 a 19). Tentokrát bydlím s Pavlem a ještě než se dostanu do sprchy, fotím si, jak venku lije (obr. 20)…