Hlavní stránka

Slarque – Evropa 2011

111. Isar 112. Na mostu přes Isar 113. Kajakáři u Mittenwaldu 114. Kavárna v Mittenwaldu 115. Originální německý štrůdl

116. Jára a havranem 117. Před vjezdem do Rakouska 118. Údolí řeky Inn 119. Hohe Munde nad střechami Birkenbergu 120. Tyrolské knedlíky v hovězím vývaru

9. den – středa 31. srpna

Rakouské objížďky

… Stezka odtud překvapivě zatáčí trochu k severu a cestou zpátky na jih i docela klesá (796 metrů) až k mostu přes Isar (obr. 111 a 112). V jedenáct hodin podél ní (obr. 113) dorážíme do posledního německého města – Mittenwaldu (914 metrů – obr. 114) a dáváme pauzu na kafíčko. Pro mne je ovšem zajímavější než kofeinový nápoj jablečný štrúdl se šlehačkou (obr. 115). Ještě pár dní v Německu a vypěstoval bych si na něm závislost. Jára si koupil nějakého umělohmotného havrana a připevnil si ho na helmu (obr. 116), aby s ním dojel až do hotelu. Jede nás trochu víc (já, Petr, Sváťa, Jura, Jára, Martin a Janek), což znesnadňuje dohadování, kudy pojedeme. Což v Německu ještě nebyl problém.

Cyklostezka kdesi v lese klesla až na 820 metrů a pak skončila a vyhodila nás na silnici. Tak jsme se aspoň zastavili a vyfotili se u cedule, kde jsme vjížděli do Rakouska (obr. 117). Kousek za hranicí jsme projeli městečko Scharnitz a stále stoupali po silnici vzhůru. Jestli v Scharnitzu odbočovala nějaká cyklostezka, nevšiml jsem si jí. Kdesi uprostřed lesa ve výšce 1070 m po chvíli dohadování sjíždíme ze silnice po turistické značce. Je to sice jen trochu dolů (1023 m), ale pak to začne být na té lesní stezce opravdu zajímavé. O dva kilometry dál jsme na začátku Seefeldu, tedy v nadmořské výšce 1192 metrů. Pěkný terénní výšlap. U pramene označeného jako pitná voda, doplňujeme pití.

V Seefeldu nám jeden cyklista radil, že jestli jedeme do Innsbrucku, je nejlepší to vzít na nádraží a jet vlakem. Když se nám do toho nechtělo, poslal nás směrem na Telfs, protože na hlavní silnici, po které je to do Innsbrucku 17 km, platí zákaz vjezdu pro cyklisty. Navzdory ranním instrukcím od Petra tedy stále stoupáme, až dosáhneme výšky 1242 metrů. Pak přišlo to, co mám na kole nejméně rád. Tedy nekonečný sjezd po silnici. Na osmi kilometrech serpentin jsme se dostali z nejvyššího bodu cesty do 609 metrů na okraji Telfsu. Moje nejvyšší rychlost v tomto úseku dělala 43 km/h, prostě nejsem sebevrah. Ve spodní části byl dobrý výhled na údolí Innu (obr. 118). Nad námi se tyčily hory (obr. 119). Čekal jsem, že v Telfsu dojedeme k Innu a budeme podle něj pokračovat po innské cyklostezce, ale kdepak. Ještě asi sedm kilometrů jsme vydrželi na silnici, pak jsem to vzal doprava a zbytek naší tlupy mě po chvíli neochotně následoval.

Jistě, jízda po stezce podél řeky je naprosto nudná a stejně ubíjející jako nahoře u Baltu, ale aspoň po ní nejezdí auta. Z Telfsu to do centra Innsbrucku bylo 27,5 km, což je na nudu na kole až až. Innsbruck je evidentně díra. Na všechny strany je to odsud do kopce. Jsme v nejnižším bodu naší cesty (566 m) a poblíž náměstí si dáváme pauzu na pozdní (půl čtvrté odpoledne pryč) oběd. Radler mají i tady, v anglicky psaném jídelním lístku se tradičně zastavuji u místních specialit a objednávám si tyrolské špekové knedlíky v něčem hovězím. To poslední slovo mi nic neříká. O chvíli později dostávám polévku (obr. 120)! Tedy dva špekové knedlíky ve vývaru (zapamatovat: consommé = vývar). Nechtěl jsem zdržovat další objednávkou, takže to byl celý můj oběd. Ale hlad jsem rozhodně měl na něco většího…