Hlavní stránka

Slarque – Evropa 2011

31. Hotel Rühen a náš autobus 32. Kostel v centru Rühenu 33. Hotel am Rosenplatz v Brechtorfu 34. Řeka Aller 35. Větrné elektrárny

36. Pokoj v hotelu 37. Hotel Harzlodge 1 38. Hotel Harzlodge 2 39. Hotel Harzlodge 3 40. Hotel Harzlodge 4

3. den – čtvrtek 25. srpna

Z Polabí

… V hotelu (obr. 31) se zrovna konala svatba, takže jsme si mohli sednout k baru, ale s večeří se tam počítat nedalo. Nejdřív jsem se šel trochu projít po městě (obr. 32). Na jídlo jsme mohli jít buď kilometr do sousední vesnice (obr. 33), nebo k Turkům na kebab. Vyhrála druhá možnost, včetně tureckého piva Efes.

4. den – pátek 26. srpna

Do Harzu

Ráno se ukázalo, že Jura a Franta jsou ještě větší ranní ptáčata než Sváťa s Petrem. Co nadělám? U snídaně (zřejmě nejlepší a nejpestřejší výběr z celé dovolené, ale na zbytky ze svatby to přitom nevypadalo) se dozvídáme, že naším cílem je Hotel Harzlodge nacházející se na adrese Clausthaler Str. 50 ve městě Goslar. Jelikož existovaly dvě možnosti, kudy se tam dostat, jelo se bez podpory autobusu.

Vyrážíme tradičně víceméně společně před půl desátou, ale záhy se to stejně tradičně trhá, takže zase jedeme ve stejné trojici jako předchozího dne. Nikoho z nás nezajímalo město aut, takže jsme se rozhodli Wolfsburgu obloukem vyhnout a vzali jsme to směrem na jih. Vlastně vůbec nevím, jestli přes ten hlavní stan Volkswagenu někdo jel. Před Wolfsburgem přejíždíme řeku Aller (40 metrů nad mořem – obr. 34), odtud stoupáme k Hehlingenu (130 metrů), abychom pak mírně klesali až pod Neindorfu (85 metrů), který už skoro leží na hranici přírodního parku Elm-Lappwald, kde nás čekal první opravdový kopec. Ve stoupání nás předjel Libor s autobusem a zaparkoval ho na parkovišti nahoře na kopci (309 metrů nad mořem). Takže dobře položená občerstvovací základna, a ani k tomu nepotřeboval žádné nádraží či instrukce od Petra.

Sjezd byl rychlý (já to většinou moc nepouštím, ale tady jsem měl 56 km/h) a vlastně docela nebezpečný. Jen jsme se totiž vyřítili z lesa, hned se do nás opřel silný boční vítr a poněkud s námi zamával. Sjeli jsme až do 70 metrů nad mořem (kousek před Homburgem), ale stejně nám to v téhle krajině větrných elektráren (obr. 35) trochu jelo, jen pokud jsme náhodou chvilku jeli čistě na západ. Jinak to bylo praní se s větrem. Cestou k jihu jsme zastavili kousek před Vienenburgem, kde se Sváťa s Petrem šli vykoupat do rybníka. Já se vodním sportům většinou vyhýbám, tak jsem se nabídl, že budu hlídat kola.

Bylo nám jasné, že jestli dojedeme do Goslaru, tak už nás nikdo nikam nedostane, takže jsme si radši plánovaně zajeli a stočili to rovnou do lázeňského Bad Harzburgu. To byl samozřejmě další kopec, a i když jsme vyjeli jen do 259 metrů, dal mi zabrat a házel jsem tam převody, které se dají zdůvodnit snad jen tím větrem. Nabral jsem si láhev vody z fontány (v lázních je snad voda pitná, ne?) a pak jsme přeparkovali vyspravit pitný režim do jedné kavárny, kde ovšem neměli vůbec nic k jídlu.

Cesta do Goslaru začala sjezdem do 225 metrů, ale pak se to nějak obrátilo a za chvíli jsme byli nad městem (294 metrů). Pak nás to nechali sjet až před cílové město (195 metrů), kde jsme v rámci vjezdu do města na chvilku dokonce použili dálnici a na mapě města zjistili, že jím musíme projet až úplně na opačný konec, kde je ta správná ulice. Na konci města jsem to otočil, protože tam nic nebylo. Po dotazu u nějakých místních lepičů plakátů jsme zjistili, že náš hotel je opravdu až pár set metrů za městem a pokračovali dál. Výškoměr tvrdil, že jsme opět skončili ve 292 metrech. V nohách 107,7 km, za sebou skoro 6 hodin cesty a v žaludku prázdno.

Na dvoulůžkovém pokoji (obr. 36) jsem bydlel opět s Pavlem. Autobus tentokrát nemohl zajet až k hotelu, takže stál u pár set metrů vzdálené silnice. Nechal jsem kolo před hotelem, věci na pokoji a vyrazil jsem pro tašku a batoh. Začínalo poprchávat. V autobuse jsem si vzal věci a plechovku piva a vyrazil zpátky. Za chvilku byl z drobného deštíku v mžiku pořádný liják a než jsem se dostal pod nejbližší přístřešek, byl jsem durch. Takhle blbě promoknout, to se jen tak nepovede. Jelikož jsem měl vážné pochybnosti ohledně nepromokavosti mých zavazadel, vyhrabal jsem z batohu deštník, a pokračoval dál. Po dešti jsem před hotelem sednul na kolo a dojel s ním k autobusu, aby se naložilo na zítřejší převoz do jižní části naší německé pouti. Pak už jsme vyrazili dlouhým areálem našeho hotelu (obr. 37 až 40) na něco k jídlu…