9. den – středa 31. srpna

Rakouské objížďky

… Vodu už jsem nedobíral, protože na nějakých 11 kilometrů už to skoro nestojí za to. Cestou z centra Innsbrucku (obr. 121 až 123) se dozvídáme, že cyklostezka je neprůjezdná a budeme muset jet po silnici. A že do Fulpmesu to máme asi dvě hodiny (právě bylo kolem sedmnácté). A sakra! Na jižním okraji města (594 metrů) začínáme stoupat. Vydrží nám to přes 14 kilometrů. Někde pár kilometrů před koncem stoupání narážím na pizzerii u silnice a jdu si říci o vodu. Na rozcestí silnic směřujících do brennerského a štubajského údolí čeká Petr a posílá nás správnou cestou. Kousek nad rozcestím stoupání končí ve výšce 1014 metrů. Nejsme tedy ani zdaleka tak vysoko, jako jsme byli před sjezdem k Innu. Do cíle to máme převážně z kopce, klesneme až do 896 metrů a pak si pár metrů nastoupáme až kousek po městě. U Telfesu míjíme první odbočku doprava na Fulpmes, čímž jsme se vyhnuli pár dalším výškovým vlnám a sjíždíme až o výjezd dál. K hotelu dorážíme mezi prvními zhruba v 18:25. Ujeli jsme 105,9 km a trvalo nám to přes 7 hodin. Bydlím v prostorném čtyřlůžkovém apartmánu (obr. 124), v jednom pokoji já a Pavel, v sousedním Pepa a Tomáš. Po procházce městem (obr. 125 až 127) končím na večeři v hotelové restauraci a dávám si játra se špeclemi. Kola skončila ve vleku ještě před večeří.

10. den – čtvrtek 1. září

Alpský sjezd

Ráno se nám snažila znepříjemnit jakási rakouská babice, která kdykoli se objevila u snídaně, vždycky někoho někam nějak za něco komandovala. Jakoby nestačilo, že výběr jídla i pití mohl konkurovat snad pouze prvnímu hostelu v Lübecku, všude jinde byli pohostinnější. Brífink probíhal až v autobuse, takže jsme s tou rakouskou ježibabou, která se podobně chovala i k německy mluvícím hostům, kteří měli tu smůlu, že se zrovna to ráno odvážili dojít nasnídat, nemuseli strávit více času, než bylo nezbytně nutné.

Autobus nás měl vyvézt nahoru na vrchol Brennerského průsmyku, což bylo z místa, kde jsme nocovali, zhruba 40 km daleko. Cestou se dozvídáme, že cílem naší cesty je hotel Best Western Quid Hotel Trento, který se nachází v Trentu na adrese Via Innsbruck 11, autobus bude mít zastávky v Brixenu a Bolzanu, mapy sice dostáváme, ale jednak začínají až kousek nad Bolzanem a jednak je prakticky nebudeme vytahovat. Vykládka kol ve výšce 1370 metrů začala tedy asi ve čtvrt na deset (obr. 128 a 129). Já si na teplou Itálii vzal dres bez rukávů a tady nahoře mi byla zima, ani jsem nemusel sjíždět na kole. Bundu se mi tahat nechtělo. I to mne utvrdilo v přesvědčení, že tuhle atrakci vynechám. Lepší by bylo vyšlápnout si to nahoru (většinu kopce jsme si ostatně vyjeli předchozí odpoledne, dojet až nahoru by nebylo o moc náročnější, jen na to prostě nebyl čas), sjezdy mne nějak neberou. Zůstali jsme s Liborem v autobuse čtyři (já, Pepa, Tomáš a Jura), a když všichni ostatní v pořádku odjeli, pokračovali jsme v cestě do Brixenu. To bylo opět zhruba 40 km daleko. V Brixenu (italsky Bressanone) před nádražím vykládáme kola a zhruba v 11 hodin vyrážíme k dalšímu sjezdu z nadmořské výšky 565 metrů.

Většina první etapy vede provincií Jižní Tyrolsko, takže jsme sice v Itálii, ale všechna města mají názvy v italštině i v němčině a většina obyvatelstva mluví německy. Italské cyklostezky jsou stavěné pro silniční kola, takže kvalita asfaltu výrazně převyšuje české silnice první třídy. Sjíždíme převážně pořád z kopce, ale občas se najde aspoň krátký úsek, kde je trocha stoupání, takže to není až tak jednotvárné. Většinu městeček cyklostezka objíždí, snad jen Klausen (italsky Chiusa – obr. 130) projíždíme po starých dlážděných ulicích…