7. den – pondělí 29. srpna

Augsburg

… Hotel Burgberg (obr. 91) oplýval zejména mimořádně sympatickou recepční a servírkou v jednom, která radši komunikovala anglicky než německy. Večeře byla v podstatě jediná a mohli jsme si pouze vybrat, jestli ji chceme s hranolky nebo kroketami. Tak jsem zvolil to první. Na čtyřlůžkovém pokoji jsem nocoval s Honzou, Jurou a Frantou. Z pokoje jsme sice viděli pouze na listí lesa za hotelem, ale zaplaťpánbu za tu stranu.

8. den – úterý 30. srpna

Nejdelší etapa

Ráno se spousta lidí tvářila nevyspale. Pepa s Tomem se večer předváděli před servírkou a přehnali to s pitím. Navíc nepřestali ani na pokoji, kde Pavlovi zabavili láhev becherovky a pokračovali s děláním bordelu za pomoci balkónu i mimo jejich pokoj. Cyklistiku chtěli pro tento den vypustit úplně. My ostatní měli dojet až na samý jižní konec Německa do proslulého zimního střediska Garmisch-Partenkirchen, kde se na adrese Wildenauerstrasse 15 nalézá hostel jménem Haus der Athleten. Protože to bylo o něco dále, než na co jsme byli běžně zvyklí, většina lidí naložila kola do vleku a vyjíždět hodlala až z města Landsberg am Lech, které opět protíná Romantická stezka. Já se po pohledu na mapu rozhodl kolo nenakládat a projet si tu cestu celou.

Vyráželi jsme chvilku po deváté jen ve čtyřech (já, Ivana, Franta a Honza). Sjeli jsme od hotelu (554 m) do Walkertshofenu (532 m), zatočili doprava a na další křižovatce zase doprava a začali stoupat po silnici, která ani nebyla na našich mapách. Po dvou kilometrech jízdy jsme byli ve výšce 605 metrů, pak jsme sjeli až někam do 509 metrů a opět vystoupali až na 602 m. Prvních deset kilometrů prostě nebyla žádná nuda. Pak už jsme ovšem vyjeli z přírodního parku Augsburg – Westliche Wälder a sjeli až do města Schwabmünchen (522 metrů), za kterým jsme pomalu a plynule stoupali až do města Landsberg am Lech (zhruba 600 metrů). Nakonec to do něj nebylo odhadovaných 40 ale jen 36 km.

Teď jako vždy stačilo najít nádraží, ale tentokrát se u toho musím trochu pozastavit. Ivana se zeptala nějakého místního chodce a po chvíli nesrozumitelné německé komunikace jsme vyrazili jižním směrem. Odbočku doleva značenou jako sportovní areál jsme zavrhli a pokračovali dál. Pak jsme podjeli pod mostem a Ivana se zkusila zeptat další místní dvojice. Slovům jsem nerozuměl, ale z gestikulace jsem pochopil, že jsme to přejeli a máme jet kus zpátky. Tak na nic nečekám a otáčím to tam, odkud jsem přijel. Po chvíli zjišťuji, že jedu sám. Návrat tam, kde jsem naposledy viděl ostatní, moc nepomohl. Takže holt budu muset najít nádraží sám. Celkem jsem se za pomoci mapy zorientoval a relativně rychle našel místní železniční zastávku. Takže nádraží bude buď nalevo nebo napravo. Neomylně vyrážím špatným směrem a dojíždím až na okraj města. Tam to otáčím a jedu zpátky a pak ještě dál. Tímto se dostanu na známou odbočku ke sportovnímu areálu, kterou tentokrát použiji a za chvilku vlevo spatřím nádraží. Vidím i náš autobus, ale musím dojet až za nádraží a tam přes přejezd a objet to zpátky. S Liborem tam jsou jen oba jeho pasažéři Pepa a Tomáš. Sdělují mi, že zbylá trojice před pěti minutami pokračovala na další cestu. Takže prostřednictvím Libora kontaktuji Ivanu a vyrážím za nimi. Na výjezdu z města už mám najeto 45,5 km. Kvalitní městské bloudění. :-/

Přejel jsem řeku Lech a hned za ní odbočil doprava a podél jejího břehu pokračoval po staré známé Romantické stezce. Po několika minutách jsem dorazil k na mě čekající trojici cyklistů a pokračoval s nimi dál. Netrvalo dlouho a kdesi v obci Pitzling odbočil Honza doleva a my ostatní doprava. Takže jsme opět jeli ve třech. Franta se sice po chvíli vydal zpět hledat Honzu, ale my s Ivanou byli přesvědčení, že je dotyčný někde před námi. Měli jsme pravdu a Franta se po deseti minutách vrátil sám. Za celou dobu kolem neprojel jediný cyklista, takže stezka zřejmě není dvakrát frekventovaná. Trasa odbočila od řeky a vedla po různých lesních cestách přes zdejší kopečky. Vystoupali jsme tak až do 725 metrů, abychom si zase sjeli do 624 metrů u obce Epfach, kde jsme přejeli na druhý břeh řeky Lech. Na druhém břehu nás čekalo stoupání do výšky 729 metrů, které vrcholilo kousek před městem Hohenfurch.

O sedm kilometrů dál nás přivítalo město Schongau, ve kterém jsme plánovali obědovou nebo aspoň pitnou pauzu. Ivana se ovšem dala do řeči s nějakým místním cyklistou, následkem čehož jsme si museli nechat zajít chuť. Nabídl se totiž, že nás protáhne nejkratší cestou městem. To jsme tedy spíše minuli a sjeli ze 725 metrů až k hrázi na řece Lech (675 metrů – obr. 92 až 94) a nechali město s největšími papírnami v Evropě za sebou. Následovalo stoupání lesem, pak jsme z jihu objeli město Peiting, kde se Romantická stezka rozděluje na dvě samostatná ramena. My si museli hlídat, abychom jeli po tom východním, směřujícím na Rottenbuch, kde jsme měli v plánu Romantickou stezku definitivně opustit (ta končí o něco západněji ve Füssenu).

O kousek jižněji jsme přesně v místě, kde cyklostezka přestávala kopírovat silnici a začala prudce stoupat do lesa, zahlédli příhodnou kavárnu či něco takového. Vodu jsem neprozřetelně dopil už na začátku Schongau, takže bych kolem rozhodně jen tak neprojel. Kromě obvyklého radlera si dáváme i zdejší polévku dne, což je nějaký vývar, ve kterém je místo u nás běžné zavářky jakýsi masový závitek. A jako druhý chod teplý jablečný štrúdl s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. Polévka byla chutná, dezert výborný. Během oběda nás dojela dvojice Petr a Sváťa. Ti se ovšem moc nezdržovali a ignorujíce cyklostezku uháněli rovnou po silnici dál. Pak už byla voda dočepovaná, oběd zaplacený a mohli jsme si dát nejnepříjemnější kus stoupání za celý den. Výjezd do 791 metrů byl samozřejmě následován sjezdem (z něj pochází obr. 95), i když jen do 751 metrů. Ale to už jsme byli ve městečku Rottenbuch, kde nebylo nádraží, ale Libor zaparkoval přímo u cyklostezky. Byl tam sám, protože tady už Pepu a Tomáše vyhodil, ať si aspoň ten zbytek dojedou na kolech. Petr a Sváťa ho nejspíš minuli po silnici z druhé strany a ani o sobě nedali vědět. O jednu plzeň později jsme pokračovali dál.

Po chvíli cesty jsme překročili řeku Ammer (obr. 96), která nás bude provázet značnou částí naší další cesty. U městečka Bad Bayersoien jsme jeli podél jezera (obr. 97). Občas byly kousky značené cyklostezky, jinde se muselo jet po silnici. To se nelíbilo zejména Ivaně. Za městem Saulgrub jsme dosáhli nadmořské výšky 903 metrů. Kousek za městečkem Wurmansau se Ivana chytla jednoho místního cyklisty, který nás protáhl po jakýchsi kozích stezkách, s výjimkou několika dřevěných schodů jakžtakž průjezdných i na krosovém kole. Docela se mi ta terénní vložka líbila. Ještě nám vysvětlil, kudy máme jet dál. Vpravo od cesty už se nacházely první alpské vrcholy (obr. 98). Ale hned v další vesnici (Unterammergau) už jsme zase nevěděli kudy dál. Měli jsme kliku a našemu místnímu navigátorovi to nedalo a zase nás dojel a vyvedl na cestu vedoucí podél řeky Ammer do sousedního Oberammergau. Za ním nás čekalo poslední menší stoupání z 830 do 874 metrů, ve kterých leží vesnice Ettal.

Myslel jsem, že cesta do horského střediska pod nejvyšší horou Německa bude vypadat úplně jinak, ale z Ettalu jsme po silnici celkem rychle sjeli, prokličkovali Oberau a skončili v nadmořské výšce 632 metrů. To byl rozhodně nejdelší sjezd německé části naší výpravy. V Oberau u nádraží jsme přitom najeli na úžasnou cyklostezku, která vypadala spíš jako projížďka dlouhým úzkým parkem, provedla nás kolem Farchantu a končila až na samém začátku Garmisch-Partenkirchenu. Na mapě města jsme zjistili, že ho musíme projet po silnici směřující na Innsbruck až téměř na konec, kde se nachází ta správná ulice. V cíli jsme zhruba v 18:50 a máme za sebou 138,4 km a více než 7 a půl hodiny cesty. Končíme v 717 metrech a i díky tomu máme v nohou více jak 2 km stoupání.

Bydlím na dost atypicky působícím pokoji, kde jsou tři patrové postele, ale bydlíme v něm jen čtyři. Tradičně zabírám vrchní pryčnu, povlékám si polštář a deku, a jelikož tu není moc prostoru, schovávám věci na kolo do jedné z uzamykatelných plechových skříněk. Se mnou tu bydlí Pavel, Pepa a Tomáš. Hned za hostelem vede železniční trať. Rovnou z okna (a ještě lépe z balkónu) máme parádní výhled na skokanský můstek a sjezdovku (obr. 99 a 100)…