1. den – úterý 23. srpna

Balt

Naše cesta napříč Evropou měla začít setkáním v 7:00 na parkovišti obchodního centra Nové Butovice. Aby táta stihl projet zpátky Prahou, než vstanou místní obyvatelé, vyráželi jsme z domova v 5 hodin ráno a na místě byli o půl sedmé. Sundali jsme kolo ze střechy, vyložili má zavazadla, táta si nastavil navigaci na návrat domů a odjel. Do sedmé nás postupně přibývalo a objevil se i náš autobus s vlekem na kola. Protože plánovaný cyklomechanik si v neděli před odjezdem zlomil ruku, jelo se bez něho a nakládku kol si zajišťoval náš průvodce (a šéf cestovní společnosti S.E.N.) Petr Chaloupka.

Autobus byl přechodovou verzí mezi běžným modelem a mikrobusem, takže byl pro zhruba 25 cestujících. Jelikož nás bylo 20, bylo to akorát. Já jsem okupoval levou polovinu zadní čtyřky. Nakládka kol a zavazadel (obr. 1 až 3) dvakrát neodsýpala, přesto jsme zhruba v 7:50 vyrazili na cestu. Prokličkovali jsme na vltavské nábřeží, projeli Karlovo náměstí, minuli hlavní nádraží, připadal jsem si jako na poznávacím zájezdu po Praze. Pak jsme ještě zastavili na benzínové pumpě, a já si skočil koupit něco k snídani a pití na cestu. Zhruba hodinu po začátku naší cesty opouštíme hlavní město a začínáme směřovat k severu.

O několik objížděk později jsme se ocitli v Německu a po pár zastávkách (třeba na gulášovou polévku k obědu) vjíždíme v úžasně nudné krajině severního Německa do silného deště. Typická ukázka letošního léta. Připadám si, že v tom autobuse sedím už několik dní a přemýšlím, jak asi budu v říjnu přežívat autobusový transport do podstatně vzdálenějšího Španělska. Nakonec jsme po zhruba 700 km cesty dosáhli pobřeží Baltského moře. Je 18 hodin, zataženo, moc na cyklistiku už nevěřím.

Travemünde je největší německý přístav na pobřeží Baltu. My jsme zastavili pár kilometrů severněji, kde se podle mapy nachází jakýsi Niendorf. Jestli jde o součást sousedního města nebo samostatnou obec, netuším. Každopádně si dojdeme vyfotit moře pod temným zataženým nebem (obr. 4 až 8), ze kterého za chvíli začínají padat první kapky deště. Někteří v moři smočí i ruce či nohy. Petr bouchne šampaňské, ale to už se nás většina schovává před deštěm ve sprše, což zní i vypadá absurdně, ale fungovalo to. Začátek výletu jako malovaný.

Pak déšť přešel a podle silničních ukazatelů zhruba 15 km vzdálený Lübeck se najednou nezdá tak daleký. Objevují se první tři nadšenci, kteří chtějí vyrazit na kolech. Jsem číslo čtyři. Kolo mám přesně uprostřed vleku, takže se nejdříve musí vyložit tři jiná. Spousta lidí se přidala z důvodů typu „když už mám kolo venku“, takže nakonec naopak jeli autobusem jen tři lidé, zbytek krátce před devatenáctou hodinou startuje bez jakýchkoli map na první etapu (obr. 9), jejímž cílem má být hostel SleepIn YMCA na Große Petersgrube 11. Instrukce pro základní orientaci ve městě znějí: přejet přes koleje, pak dvakrát přes vodu a pak to bude kousek napravo před námi.

Metodou pokus-omyl se vymotáváme na značenou cyklotrasu, jejíž ukazatele nás chvíli docela frustrovaly. Měl jsem si počítat, kolikrát jsem viděl značku, že je to do Lübecku 15 km. Moje navigace není dvakrát přesná, takže se její údaje musí brát s určitou rezervou, ale tvrdí, že zhruba tam, co je na mapě Warnsdorf, jsme dosáhli dokonce nadmořské výšky 19 metrů. Každopádně jsme naši výpravu roztrhali na několik samostatných skupinek, z nichž každá dosáhla cíle jinudy. Ivana nevybrala zatáčku a (ne)pěkně si narazila pravý bok a rameno, Martin přetrhl řetěz, fakt inspirativní začátek. Závadu, která by mne naprosto vyřadila ze hry, měl za pár minut opravenou, a pokračoval dál. Při pohledu na blesky po naší pravici jsme do toho celkem šlapali, rychlost nám klesla až při kufrování v Lübecku. Ale dopadlo to dobře, nezmokli jsme. Cíle jsme dosáhli po 26,7 km a necelé hodině a půl jízdy.

Kola jsme zamkli na dvorku restaurace studentské ubytovny a šli se zabydlet. Pokoje se jmenovaly podle měst, takže ač v Lübecku, bydlel jsem v Gdyni (obr. 10). To byl čtyřlůžkový pokoj, se dvěma normálními postelemi a jednou patrovou. Spal jsem nahoře, pode mnou Ivana, na dalších lůžcích manželé Sváťa a Petr. Společná sprcha (dvě sprchy v jedné místnosti) byla na chodbě, voda tekla buď moc teplá, nebo studená, ale nám to stačilo. V přízemí byl jakýsi koncert, ale my radši vyrazili do nějaké restaurace. Ani jsem se neobtěžoval s jídelníčkem a vybral jsem si něco, co bylo napsáno křídou na jedné z tabulí. Byly to nějaké tortellini, rozhodně tedy nešlo o nic typicky německého. Kolem půl jedenácté dojíždí poslední dvojice cyklistů, kterým se na tom kousku povedlo najet přes 62 km. Kdo umí, umí…