2. den – středa 24. srpna

Kanál Labe-Lübeck

… Liják byl krátký, ale celkem vydatný (obr. 21). Chvilku po jeho konci doráží zbytek skupinky, kterou jsme opustili v Boizenburgu (obr. 22 a 23). Udělali jsme dobře, že jsme tam s nimi nezůstali sedět. Jelikož široko daleko nic není, večeře je pouze přímo v hotelu formou švédského stolu. Každý se nají podle svého hladu, rychlosti či osobních preferencí. Díky turisticky odlehlé lokalitě prý jde o jedno z našich nejlevnějších ubytování na trase. Rozhodně levnější než včerejší hostel.

3. den – čtvrtek 25. srpna

Z Polabí

Pavel naštěstí není ranní ptáče, takže vstávám až před osmou. Snídaně jsou všude formou švédských stolů a jsou si víceméně podobné. Dostáváme další mapu a s ní i nový cíl. Tím byl Hotel Rühen, ležící v obci Rühen na adrese Am Ehrenmal 5. Bingo, cílová obec je tentokrát i na mapě. Zhruba v půli trasy ve městě Salzwedel před nádražím měl stát náš autobus přes poledne, kdyby někdo něco potřeboval. Nádraží se tak stala dalším z typických míst, kde většinou parkoval náš autobus v předem dohodnutých časech (většinou dvouhodinová parkovací pauza).

Vyjíždíme opět před půl desátou směrem k obci Darchau, odkud přejíždíme přívozem přes Labe (obr. 24 až 26) do jejího jižního protějšku jménem Neu Darchau. Odtud se dalo jet do Hitzackeru buď podél Labe, nebo po trochu vzdálenější vyhlídkové silnici. Zvolili jsme (já, Sváťa & Petr a Honza) druhou možnost, ale realita nás převezla. Zatímco na naší silnici byly jen takové vlny a vlnky (ale po předchozím dni zaplaťpánbu za ně), cyklostezka blíž řece prý byla cyklisticky výživnější. I tak dosahujeme kousek za obcí s podivným názvem Wietzetze zatím rekordní výšky 96 metrů.

Cyklostezky se tu městům většinou vyhýbají, takže Dannenberg ani Lüchow neprojíždíme, ale míjíme. Takhle se bez problémů mírně zvlněnou krajinou dostáváme opět do bývalé NDR, konkrétně do města Salzwedel, kde my tři hledáme restauraci a Honza autobus, kde na něho čekal jeho tradiční spolujezdec, který první polovinu této etapy vynechal. K obědu jsem si dal pěkný plátek lososa (bonusem byla nejkrásnější servírka za celý zájezd) a pak jsme se také vydali navštívit našeho řidiče Libora a došlo na další pauzu na jeho instantní kávu.

Poté se nám podařilo vyjet z města (obr. 27) správným, jihojihozápadním směrem a vlastně nejbližší naše zastávka už byla opět za hranicemi bývalé NDR, které jsme dali naposledy sbohem. Ve městě Brome (obr. 28) je sice muzeum železné opony, my ovšem radši navštívili jednu zdejší cukrárnu a doplnili zásoby energie. Zamávali jsme kolem projíždějícímu autobusu s Liborem a Petrem na palubě (Petr většinou jezdil na kole první polovinu etapy a pak s řidičem přejížděl zajistit nám další ubytování, odkud se ovšem zhusta buď jeden z nich nebo oba vydával v protisměru naší jízdy a fungoval jako předsunutý navigátor) a pak pokračovali dál.

Z Brome už byla značená cesta na Rühen, pouze kilometry na ukazatelích opět skákaly bez jakékoli logiky střídavě nahoru a dolů, asi nějaké příhraniční hrátky pro zmatení případných východních soudruhů. Samotným Rühenem jsme projeli až skoro na jeho konec, kde jsme viděli u silnice stát náš autobus. Tentokrát tedy výjimečně žádné hledání. Najeto jsme měli 121,6 km a zabralo nám to skoro 6 a půl hodiny. Ubytování bylo ve třílůžkových pokojích (tentokrát na mě vyšli oba Moraváci Jura a Franta – obr. 29 a 30)…