8. den – pátek 31. srpna

Campíglia Maríttima, Castagneto Carducci

... Kostel v Castagnetu Carducci (obr. 191 a 192) má vlastní hradby, ale uvnitř není ničím zajímavý. Přímo proti němu stojí daleko menší a skromnější kostelík (obr. 193), pak už stačí po uličkách (obr. 194) a ulicích (obr. 195) sjet na náměstí, zjistit, že všechny nezavřené restaurace jsou obsazené, a může se pokračovat ve střemhlavém klesání (občas jsem si tu říkal, jestli to s tím sklonem nepřehánějí). Pod městem (obr. 196 a 197) jsme se znovu dostali na hlavní silnici.

O nějaký ten kilometr dále jsme z ní odbočili k severu a mezi vinicemi dorazili až k městečku Bólgheri. Z něho mi přišel nejzajímavější pohled, který nás přivítal (obr. 198). Po chvíli jsme definitivně vzdali poslední pokus se najíst a skončili jsme pouze s další zmrzlinou. Na mapě značenou odbočku k pobřeží jsme nenašli a tak jsme dojeli až do Bibbony a stejnou cestou jako předchozí den se vrátili domů. V areálu jsme dojeli až k moři, abychom si ho aspoň vyfotili (obr. 199 a 200). Když jsme ve tři čtvrtě na pět kola ustájili na balkóně, tachometr hlásil najetých 63,28 km.

Zatímco osazenstvo druhých dvou autobusů večer nakládalo kola do vleků, my si nechali všechnu práci na sobotu. V sedm večer byl sraz hrstky zájemců u autobusu a šlo se posedět a popovídat si před jednu z místních pizzerií (přesněji řečeno před sousední zavřenou cukrárnu, kam jsme si odnesli pití). Až tady jsem zjistil, že oba mechanici, kteří s sebou vzali i svou mamku, jsou jako já z Jičína. Ba co víc, bydlí jen o dvě ulice vedle. Svět je malej.

9. den – sobota 1. září

Cesta domů

Když jde člověk z tahu spát až časně zrána (je zajímavé kolik italských rodin i s malými dětmi člověk po půlnoci potkává venku), moc se mu vstávat nechce. Když jediné, co ho čeká, je balení a uklízení, situaci to moc nezlepší. Nicméně, do deseti musely být vyklizené (a uklizené) pokoje a od deseti se nakládala kola.

Všechny věci se nějak vešly do těch samých batožin, co na začátku cesty a poprvé jsme pokoj i jakžtakž uklidili. Narozdíl od ubytování nám nikdo z místních nepomáhal a všechno (včetně zapůjčeného povlečení) jsme k autobusu museli dotahat sami. Naložila se kola, následoval poslední rozchod, poslední zmrzlina a ve dvanáct se startovalo k domovu.

V autobuse nám vrátili kauce za pokoje a o čtyři filmy později nastávala poslední neklidná cestovní noc.

10. den – neděle 2. září

Návrat

Návrat do Prahy v časných ranních hodinách nakonec znamenal, že jsme na parkovišti před Hypernovou v Nových Butovicích zastavili ve 4:45. Pak už stačilo najít své kolo, posbírat všechna zavazadla a vyrazit na metro. Byl nás v posledním voze soupravy pěkný hlouček a všichni jsme mířili na Černý most. Nalomený blatník jsem cestou domů dorazil, takže jsem o pár dní později zakoupil nový a vyměnil ho.

Po návratu domů jsem si připadal jako po noční, tak jsem zalezl do postele a během dopoledne se dospal. Tak skončilo mé toskánské dobrodružství.