5. den – úterý 28. srpna

Pisa, Lucca

... Druhý chod byl podobný, jen kroupy nahradily těstoviny penne a byl použit jiný druh sýra (obr. 131). Všechna servírovaná jídla byla studená. Talíře i příbory jsme si nechali a postupně jsme si na ně nabírali další chody. Ty začaly přicházet tak rychle, že člověk mohl buď fotit nebo jíst (obr. 132). Pokud by se věnoval první činnosti, nemuselo by na něho něco zbýt. Člověk si z mísy nahrnul a podal ji dál. Kdo zaváhal, mohl leda doufat, že tenhle chod nebude lidem moc chutnat a zbude. Tak prošly různé topinky, sýry, šunka a bůhvíco všechno dalšího.

Na závěr přišla káva nebo kapučíno. Přede mnou se objevila káva, tak jsem ten poloprázdný náprstek do sebe oklopil (obr. 133) a nijak jsem neřešil, že se tomuto nápoji normálně vyhýbám jak čert kříži. Možná to bylo množstvím vypitého vína obou barev, možná jsem začal věřit, že místní prostě vědí, co je dobré. Pak jsme se opět poskládali do autobusu a kolem půl dvanácté dorazili zpátky do našeho ubytovacího areálu.

6. den – středa 29. srpna

San Gimignano, Volterra

Ráno se odjíždělo opět v devět a nastupování u recepce se také změnilo v pravidlo. Autobus kličkoval po serpentinách nahoru do Volterry, pak zas dolů a hned zas nahoru. Jeli jsme takhle dvě hodiny. Ke konci se mi začalo dělat špatně při pomyšlení, že se na kolech vracíme celou cestu až domů (nebo že by to byly následky předchozího večera?).

V jedenáct bylo v San Gimignanu z našeho vleku vyloženo sedm kol a zbytek autobusu šel na prohlídku města. Po nahlédnutí bránou bylo jasné, že mezi tolika lidmi bychom kola museli jedině vést. A tak jsme si vyfotili pouze hradby zvenčí (obr. 134), sedli na kola, vyrazili severozápadním směrem a město věží, „Manhattan Toskánska“ jsme nechali za zády.

San Gimignano leží v nadmořské výšce 324 metrů a my z něj moc nesjeli a krátce za městem jsme opět začínali stoupat. Silnice kupodivu neklesala do údolí a většinu cesty jsme v pohodě po takových mírných houpáčcích absolvovali po hřbetech místních kopců.

Idyla skončila na křižovatce za vesničkou Vicarello, odkud jsme sjeli po krásné rovné silnici dolů (obr. 135 – foto po sjezdu). Rychlost 60 km/h sice znamenala rychlostní rekord za celou dovolenou, ale před sebou jsme při tom viděli Volterru, jak stoupá. Ta leží v nadmořské výšce 531 metrů a po dopoledních zážitcích z autobusu jsme předpokládali, že do ní budeme kličkovat po strmých serpentinách na skále.

Naše obavy se kupodivu nevyplnily. Silnice, která vede do Volterry ze severu, totiž stoupá terasovitě. Takže jsme vždycky jeli pár zatáček do kopce, pak si zase vydechli na rovině a pak zase kousek vystoupali. Město se stále přibližovalo (obr. 136) a až zhruba poslední kilometr před městem znamenal prudší stoupání a nejlehčí převody.

Když jsme se dostali až nahoru do města, samozřejmě jsme narazili na kostel (obr. 137) a k němu patřící věž (obr. 138), v další uličce jsme ovšem překvapivě zaregistrovali otevřenou restauraci. Jako téměř neuvěřitelný bonus nám připadalo dvoujazyčné menu. Tak jsme si objednali a dali si první italský oběd (obr. 139 – já s předkrmem). Jednoznačně to bylo nejlepší jídlo za celou dovolenou.

Po obědě jsme pokračovali v prohlídce města (obr. 140)...