6. den – středa 29. srpna

San Gimignano, Volterra

... Ve Volteřře (obr. 141 a 143) jsme se po jídle už moc dlouho nezdržovali a vydali se na kličkování z kopce dolů (obr. 142). Tady jsme absolvovali asi jeden kilometr po hlavní silnici, kudy jel dopoledne autobus, a s úlevou odbočili na mnohem méně frekventovanou silnici vedoucí na západ.

Silnice vedla pustým krajem, kde se pouze občas vyskytla nějaká osamělá usedlost. Kdo by také chtěl bydlet v téhle měsíční krajině (obr. 144), která se rozkládala na obou stranách silnice? Jedinou známku života tu představovaly krávy (obr. 145), ale ani těm se tu nejspíš nelíbilo.

Zase jsme kousek jeli po hlavní silnici vedoucí rovnoběžně s pobřežím ze severu na jih a opět odbočili dál na západ. Začali jsme stoupat k městečku Montecatini (obr. 146) a bylo to stoupání daleko nepříjemnější než obávaný výjezd do Volterry. Aspoň že se nám cestou povedlo doplnit zásoby vody. Při sjezdu z Montecatini jsme se museli vyhýbat silničářům, kteří zde buď v pruzích pokládali čerstvý asfalt nebo jako u nás jen záplatovali díry.

Znovu jsme dojeli na hlavní silnici, po které jel dopoledne autobus, zase jsme na ní vydrželi jen asi kilometr a za nádražím městečka Ponteginori odbočili směrem k jihu. Tady se silnice pozvolna vlnila až do Bibbony, odkud jsme jeli přes La Califórniu do Mariny di Bibbona. Dorazili jsme asi ve tři čtvrtě na sedm a kola poprvé skončila na balkóně našeho pokoje. Podle tachometru jsme najeli 90,51 km – naše nejdelší etapa.

7. den – čtvrtek 30. srpna

Montescudáio, Casale Maríttimo

Podle zákona museli mít řidiči autobusu jeden den volno. To pro nás tedy znamenalo jedinou trasu, která nás vedla od našeho bydliště okruhem zase zpátky. Na devátou byl sraz u recepce, aby nás vedoucí po třech skupinkách (abychom najednou nevířili moc prachu) vyvedli z areálu na příbřežní lesní cestu směřující k severněji položené Cécině.

Lesní cesta po jehličí byla ideální pro cyklisty i všudypřítomné běžce (obr. 147 a 148). Na jejím severním konci jsme vjeli do Mariny di Cécina, kde jsme odbočili od moře a za chvíli jsme byli v Cécině. Tady chvíli trvalo, než jsme našli správný výjezd z města, ale povedlo se a my vyrazili po severní části silnice značené „strada del vino“. To byl zřejmě nějaký reklamní název, protože tu jedinou vinici, co jsem z ní zahlédl, jsem si pro jistotu vyfotil (obr. 149).

Na severovýchodním konci této silnice se nachází Montescudáio (obr. 150), které představovalo první zajímavější zastávku téhle cesty...