4. den – pondělí 27. srpna

Monte Argentario

... Když jsme se vynadívali a prohlédli si město i přístav (obr. 71 a 72), vrátili jsme se zpátky na silnici, popojeli jsme po ní kousek a znovu odbočili, tentokrát do přístavní části města. Tady jsme si v hospůdce dali další pivo a pak už byl nejvyšší čas vyrazit hledat autobus. Z Porta Ercole se opět jelo po hlavní silnici a třebaže provoz nebyl tak hustý jako dopoledne na severu, radši jsme se zbytečně nezdržovali a šlapali jsme svižným tempem k severu.

Minuli jsme nejjižnější odbočku k pevnině. Na tomto „prstu“ jsou kola jediným povoleným dopravním prostředkem, neboť je zde přírodní rezervace se zákazem vjezdu motorových vozidel. Druhá odbočka vede po mostě k městu Orbetello, konečně třetí vedla na silnici, kde jsme dopoledne začínali. Autobusy tam ale nemohly parkovat, takže jsme je našli o pěkných pár kilometrů dál, téměř přesně v dohodnutý čas – 16:30. Najeli (a natlačili) jsme 43,45 km.

Chvíli po příjezdu k autobusu se po mně chtělo vědět, jestli pozítří pojedu krátkou nebo dlouhou etapu. Jiné informace, než kolik kilometrů která trasa měří, jsem neměl, tak jsem zvolil dlouhou. Martin se po chvíli váhání přidal. Po naložení všech kol a dvou hodinách jízdy jsme byli o půl osmé vyloženi v Marině di Bibbona. Další den byl na programu turistický výlet bez kol, odjezd v 9:00, tentokrát jsme mohli nastupovat u recepce, což bylo od našeho bydliště o dobrých deset minut blíž.

Večer jsme obešli místní restaurace a došli k závěru, že bez italštiny se naprosto neobejdeme. Přijatelné restaurace byly obsazené, z těch prázdnějších jsme po pár letmých pohledech znechuceně vycouvali. Martin to vzdal a odešel na pokoj dojíst gulášovou polévku od včerejška, já zkusil místní obdobu fast foodu. Na italsky psaném jídelníčku jsem náhodně vybral několik řádků a počkal až mi „menu turistico mare“ připraví a zabalí. K tomu jsem koupil láhev ledového čaje a odnesl si jídlo na pokoj. Mořské potvůrky můžu a tohle mi taky chutnalo.

5. den – úterý 28. srpna

Pisa, Lucca

Odjezd o deváté se moc nepovedl a my vyrazili o půl hodiny později. Martin s námi nejel a zůstal na pokoji. Pisa byla vzdálená necelou hodinu jízdy autobusem a dostali jsme v ní rozchod na tři hodiny. Připojil jsem se ke dvojici v autobuse za námi sedících Brňáků, Zoltánovi a Katce. Nabrali jsme přímý kurz k atrakci, bez které by tu bylo o pár tisíc turistů méně a ne tahle „turistická jatka“.

Ten kousek trávníku jménem Piazza dei Miracoli, ve kterém stojí baptiserium, dóm a 58 metrů vysoká šikmá věž (obr. 73 až 78) mi přijde zbytečné popisovat. Kupodivu to vypadá, že turisty zbytek města nezajímá. Davy prořídly a zmizely během pár desítek metrů a my cestou kolem druhé z místních šikmých věží (obr. 79), která se v té úzké uličce prakticky nedá vyfotit, došli až k řece Arno. Přímo proti nám byl kostel, který původně stál na jejím břehu, ale při regulaci řeky byl rozebrán a znovu postaven o několik metrů výš (obr. 80)...