4. den – pondělí 27. srpna

Monte Argentario

... Nicméně, pokračovali jsme víceméně jižním směrem dál podél pobřeží (obr. 61 a 62). Když jsme před sebou viděli pěkné skály, přišla chvíle na pár cyklistických fotek (obr. 63 – ve skutečnosti jsme jeli opačným směrem než já na téhle momentce). Když jsme náhodou potkali ojedinělého živáčka, s mapou jsme se ho zkusili zeptat, kde jsme. Když ukázal na Le Cannelle (obr. 64) skoro na jižním konci západního pobřeží, dost nás tím překvapil. Byli jsme zhruba o čtvrtinu cesty kolem poloostrova dál, než jsme předpokládali. To byl možná částečně přechod na dvounásobně podrobnou mapu, ale stejně naprosto netušíme, kde a jak jsme přejeli žlutě značenou hlavní silnici.

Zbývá jen dodat, že před málo věcmi jsme byli varováni tolikrát, jako předtím, že na Monte Argentariu není kde doplnit zásoby vody. Všem varováním navzdory, kousek za Le Cannelle jsme byli oba na suchu. Na jižní straně poloostrova se nachází jeho nejvyšší hora – 655 metrů vysoký Il Telegrafo (obr. 65). Při čekání na Martina, který o kus zpátky něco fotil, jsem si na něj počkal s nachystaným fotoaparátem (obr. 66).

Také jsme byli mnohokrát upozorněni na asi tříkilometrový úsek cesty na jihu ostrova, kde není asfalt. Tak jsem před vjezdem na šotolinu povolil jinak napevno zamčenou přední vidlici a za chvíli jsem byl opravdu rád, že něco takového na kole mám. V některých částech byla cesta úplně v pohodě a stačilo jen uhýbat osobním autům, jejichž řidiči byli z povrchu viditelně mnohem nešťastnější (obr. 67 až 69). Jinde byla cesta na pokraji sjízdnosti na krosovém kole a kousek před jejím koncem jsme dokonce vedli kola z kopce.

Hned za opětovným začátkem asfaltu jsme na neznačené křižovatce zahnuli vpravo, abychom o něco níž zjistili, že je to slepá silnice vedoucí k nějakému soukromému areálu na pobřeží. Bez vody už jsme byli asi hodinu, slunce pražilo a my si ani nezkoušeli nic namlouvat a kola jsme, nejen zpátky ke křižovatce ale i na kopec za ní pokračující, vytlačili. Nahoře jsme narazili na stánek s občerstvením a dali si pár litrů vody (část do láhví na další cestu), nějaké to pivo a další várku sladkého pečiva coby pozdní oběd.

Po přestávce jsme rychle sjeli do druhého ze zdejších měst – Porta Ercole. Na bráně opravdu byl kohoutek s vodou, ale tu už jsme měli, tak jsme projeli na malé náměstíčko za kostelem, kde byl výhled na přístav i pevnost nad ním (obr. 70)...