3. den – neděle 26. srpna

Elba

... Po chvíli kličkování po lesní silničce jsme pod sebou viděli jižní pobřeží ostrova (obr. 51), zejména zdejší největší sídlo – Marinu di Campo (obr. 52). U Campa nell'Elba jsme přestali směřovat k pobřeží a kolem jakési ruiny (obr. 53) jsme zamířili k La Pile (obr. 54), za kterou je vidět i jediná letištní přistávací dráha na ostrově. Obr. 55 je typickou ukázkou silničky, po které jsme z hor sjížděli dolů.

La Pila leží na nejkratší spojnici severního a jižního pobřeží. Silnice mezi nimi tu měří pouhé čtyři kilometry. My byli kilometr od jižního a tak jsme vyrazili k severu. V Prócchiu jsme se napojili na pobřežní silnici, po které už jsme městečko projeli dopoledne a vrátili se zpět do Portoferráia. Tady jsme v přístavní kavárně počkali u piva tu zbývající půlhodinu, která zbývala do srazu stanoveného na 17:00 hodin. Konečný stav na tachometru ukazoval najetých 57,15 km, nohám to zatím přišlo v pohodě.

O něco později jsme se opět nalodili, zaparkovali kola a v půl šesté vypluli směrem k pevnině. Po hodině plavby jsme vystoupili v Piombinu, naložili kola zpátky do vleků a vyrazili k našemu bydlišti v Marině di Bibbona. Tam jsme dorazili zhruba o půl deváté večer. V autobuse jsme probrali i plán na následující den, kdy se mělo odjíždět ráno v 8:00. Strava nakoupená v Praze začala povážlivě docházet, ale na večeři (pytlíková gulášová polévka) i následující snídani to ještě muselo stačit.

4. den – pondělí 27. srpna

Monte Argentario

Ráno po čtvrthodinové procházce jsme v osm hodin vyrazili na dvouhodinovou cestu k poloostrovu Monte Argentario. Tento bývalý ostrov je třemi navezenými „prsty“ spojen s pevninou. My vystupovali na velice rušné silnici nejsevernějšího z nich. Na něm dokonce stojí dost domů a je tedy obydlený. Na tomto poloostrově jsme dokonce byli vybaveni dvakrát podrobnější mapou a byly tu dvě doporučené trasy, kratší okruh po západní straně a delší kolem celého Monte Argentaria.

Kolem půl jedenácté jsme tedy šlápli do pedálů, dojeli k samotnému poloostrovu a odbočili doprava na dost rušnou pobřežní silnici. Než jsme se stihli rozkoukat (a než nás někdo stihnul přejet), byli jsme v Portu S. Stefano (obr. 56), prvním ze zdejších dvou měst. Přímo od přístavu jsem vybral špatnou odbočku, Martin nic nenamítal, tak jsme po ní vyrazili nad město (obr. 57).

Když už bylo nad slunce jasnější, že jedeme špatně, nechtělo se nám se vracet. Rozhodli jsme se tedy držet jižní směr a nesjíždět zbytečně k pobřeží. Hřbet, po kterém jsme jeli, měl podle mapy nadmořskou výšku zhruba 300 metrů a proč tedy zbytečně sjíždět dolů, když hrozilo, že bychom se na něj o pár kilometrů jižněji museli drápat zpátky. Zanedlouho se pod námi objevilo pobřeží (obr. 58 až 60), což nás ovšem spíš znervóznilo. Podle mapy měly být mezi ním a námi dvě až tři další silnice. Bylo tedy na čase si přiznat, že naprosto netušíme, kde jsme...