9. den – sobota 13. září

Čekání na konec

... Ale slunce nikde. Zataženo, nevlídno. Viki nicméně roztahuje osušku, svléká tričko a v modrých bikinách se hodlá opalovat (obr. 191). No, mazat se opravdu nemusí. Zatím s Martinem courám po okolí a fotíme kdejakou blbost (obr. 192 až 198). Po chvíli se vracíme k Viki, která už zjevně také pochopila, že by dřív zmrzla, než se opálila (obr. 199). Tak se balíme a pomalu opouštíme pláž. Začínají padat první kapky.

V hotelu zjišťujeme, že kolárna je zamčená a klíče na recepci nejsou. Venku už slušně prší. Tak bloudíme po hotelu a nějakou dobu trvá, než mi bleskne, že jsem ráno slyšel někoho na chodbě česky říkat něco o tom, že klíče budou v autobusu. Zkouším to a bingo! Jsme zachráněni. Převlékáme se do kalhot, vytahujeme navrch mikiny či bundy, bereme karty a přesouváme se k některému z dobře zastrčených stolů.

Kolem druhé hodiny karban sbalíme a v (už opět jen mírném) dešti scházíme do restaurace pod hotelem. Jen vejdeme, venku se spustí provazy vody. Zdá se, že jsme uvízli na ostrově. Po obědě (obr. 200) tedy ještě chvíli sedíme v restauraci a když se nám zdá, že déšť trochu zeslábl, bereme to fofrem zpátky do hotelu. Už i já vytahuji nepromokavou větrovku.

Nakládka kol je naplánována na šestnáctou hodinu. My, kdo jedeme autobusem až do Písku, bychom měli nakládat první. Tak to tedy nezdržujeme a vyrážíme ještě před čtvrtou. Vzhledem k počasí každý, kdo se zbavil kola a bagáže, mizí v útrobách autobusu. V peněžence mám ještě 80 kun, které jsem plánoval utratit za něco na cestu, ale do sámošky už se mi definitivně nechce. Aspoň že jsme se zbavili všech místních mincí. Bankovky půjdou vyměnit i u nás.

Krátce před pátou vyrážíme na cestu k domovu. Viki opět téměř okamžitě usíná. To jí můžu jedině závidět. V 17:45 opouštíme Chorvatsko a vjíždíme do Slovinska. Tentokrát po nás pasy nikdo nechce. V 18:05 překračujeme hranice Itálie. Po osmé hodině se začínají ozývat hlasy vyžadující zastávku na záchod. Ve 20:25 vjíždíme do Rakouska, kde o pět minut později zastavujeme na dálničním odpočívadle. Začínám se děsit, v kolik asi dorazíme domů. Na odpočívadle je WC placené, takže jim tam v dešti trochu očůráme ploty. Ženská část zájezdu to má těžší.

V autobusu opět přichází ke slovu video. Tentokrát je to Policajt ze školky. Viki je po dobu projekce kupodivu vzhůru. O půlnoci další zastávka. Venku už neprší, zato je pořádná kosa. Skoro nikdo se venku nezdržuje déle, než pokládá za nutné.

10. den – neděle 14. září

Návrat

Ve 2:25 překračujeme české hranice. Autobusáci mají zřejmě o termínu „ráno“ jiné představy než já. Ve tři hodiny zastavujeme v Českých Budějovicích, kde vystupuje většina zájezdu. Jde jim to rychle a tak ve 3:20 pokračujeme v cestě. Ledárna jak v rakouských Alpách.

Ve 4:05 zastavujeme na naší přestupní stanici na autobusovém nádraží v Písku. Hned za námi přijíždí tatáž černá dodávka, která nás sem přivezla, i se stejným řidičem. Překládka také probíhá rychle, takže všechno je za chvíli zabouchnuté v zavazadlovém prostoru. Včetně mé ledvinky s mobilem. Zdá se, že mi to v časných ranních hodinách moc nezapaluje. O čase svého návratu do Prahy dám domů tedy vědět až z Prahy. :-(

Ve 4:20 už vyjíždíme z Písku a Viki se ptá na to, co zajímalo nás všechny. Tedy kdo a jak dal řidiči vědět, kdy pro nás má přijet. Původně věděl, že nás má vézt z Písku do Prahy v neděli dopoledne, pak ho ale jeho dispečerka vzbudila, že má být v Písku ve čtyři ráno. Dispečerku musel informovat některý z našich řidičů, protože „průvodce“ o takovýchto věcech evidentně nic nevěděl. Ke Smíchovskému nádraží dorážíme v 5:25. Chvilku předtím jsem nevěřícně zíral na digitální teploměr u silnice podél Vltavy. Hlásal tři stupně nad nulou. To byl celkem teplotní šok.

O deset minut později zabíráme prostor u posledních dveří soupravy metra a postupně se začínáme rozdělovat. Na Můstku nás opouští Viki, která přestupuje směrem na Dejvickou a na Florenci se loučím i s Martinem, který směřuje na Hlavní nádraží. V šest dorážím na Černý most, kde ještě půl hodiny čekám v krytém prostoru, než vycházím ven na mráz. Odhadl jsem to přesně, táta právě přijíždí na domluvené místo.

Ještě nejsem doma a od Viki už přišla esemeska, že má vybaleno a jde prát. Přemýšlím, zda je to provokace, nebo je nezničitelná, či se snad v autobuse tak dobře vyspala (později přiznala, že to vážně byla provokace). Dorážím domů, nic nevybaluji a hledám něco k snídani. Ostatní počká. Mám na to přece celý zbytek dne. A to je mnohem víc času, než měl Martin, který se dostal domů až někde po třetí hodině odpoledne.

Doma hned v neděli píšu na cestovku stížnost na jiné než připlacené ubytování. V následujících dnech postupně doráží jednak e-mail s omluvou a později i připlacená částka ještě navíc s 500 Kč jako odškodným. Budiž, ale o nedostatku pokojů s balkonem věděli už týden před naším odjezdem, tak nás měli varovat předem.