2. den – sobota 6. září

Ubytování

... Po chvíli jsme zasedli do stínu a čekali, až bude čas vyrazit zpět do hotelu (obr. 11 až 15). Po ubytování jsme zjistili, že jdeme s klíčem k pokoji A13 od recepce tři patra dolů do jednoho křídla hotelu, zatímco Viki vyrazila patro nahoru jiným směrem na pokoj B160. Měli jsme s Martinem připlacený pokoj s balkonem (400 Kč na osobu), ale kdo by dělal balkony v přízemí (nebyl-li to suterén)? Tak jsme se ani moc nevybalovali (stejně v podstatě nebylo kam) a vyrazili jsme s Martinem na pozdní oběd v restauraci přímo pod hotelem (obr. 16).

Po obědě jsme našli plavky a ručník, přibrali Viki a vyrazili ještě jednou na pláž a do vody. Přístup do vody byl po naprosto příšerných šutrech, které se vydatně snažily zničit nám nohy. A dostat se z vody bylo ještě horší. Jednou mi to vykoupání stačilo.

O páté jsme se opět sešli u autobusu, abychom vyložili a uložili kola. Dostali jsme na ně celkem prostornou místnost a radši jsme v ní kola zamykali ještě k sobě. Místnost se nacházela nad bazénem jedno patro pod recepcí. Delegátce cestovní kanceláře jsme si s Martinem stěžovali na neexistenci připlaceného balkonu. Řekla nám, že do pondělka s tím nic nenadělá. Po ustájení kol jsme vyrazili kousek pod hotel prozkoumat místní samoobsluhu, kde jsme nabrali několik lahví či krabic s tekutým obsahem. Až na pár džusů a několik lahví ledového čaje se dá říci, že jsem většinou utrácel za víno.

Volný čas jsme trávili převážně na balkoně u Viki, kde se také konzumovalo to víno. Martin se sice účastnil, ale pil kolu. Večeře (většinou jsme na ni chodili kolem dvacáté hodiny) znamenala cestu jedno patro dolů směrem k recepci a pak zase jedno patro nahoru. Bufetový typ stravování není nic pro mne, protože znamená každodenní přežírání. U snídaně jsem se ještě krotil, ale večeře měly hodně chodů a ještě víc dezertů.

Poté jsme opět zasedli u Viki a vydatně jsme pokračovali v klábosení a popíjení občas až přes půlnoc. Když jsem nakonec lehl na postel, usnul jsem v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře. Než si Martin vyčistil zuby, už jsem prý chrápal. Jo, kdo pozdě chodí...

3. den – neděle 7. září

Do Umagu a zase zpátky

V nezměněné poloze (stále ležící na zádech na dece přímo uprostřed postele) jsem se probral o pět hodin později. Uvažuji o tom, že to bylo spíš bezvědomí než spánek. Pak už jsem se normálně zavrtal pod deku a pokračoval, dokud nezačala na chodbě pokřikovat česká a ruská ranní ptáčata (co je to za lidi, že i na dovolené vstávají před sedmou?) a venku za oknem krákat ti hnusní hluční šedí havrani.

Ráno vstáváme o půl osmé a v osm jdeme na snídani. Když jsme odcházeli, nikde jsme nemohli najít klíč od pokoje. Vzal jsem tedy za kliku, abych zjistil jestli jsme vůbec zamčení a ejhle! Klíč byl v zámku, ale z chodby! Celou noc nás mohl kterýkoli kolemjdoucí vtipálek zamknout (další možnosti si domyslete). To jsem si teprve říkal, jestli jsem kolem půlnoci nebyl společensky více unaven, než jsem si do té doby připouštěl.

Jídelna bývala celkem plná. Nabrali jsme si nějaké jídlo a pití (u mě při snídaních vyhrávalo müsli s jogurtem a džus) a šli ho spráskat. Po snídani jsme se zašli převléci do cyklistického, vyzvednout kola a o deváté u autobusu jsme čekali v houfu, co se bude dít. Nedělo se celkem nic. Průvodce nám sdělil, že máme jet při pobřeží na sever přes Novigrad do Umagu a pak zase zpátky. Kdo si to chce zkrátit, ať to otočí dřív. Skvělé, kvůli takovýmto informacím jsme se ani nemuseli obtěžovat na hromadný start. O něco později jsme se dozvěděli, že náš průvodce na Istrii nikdy nebyl. Opravdu paráda!

Nahodil jsem na brašnu na řídítkách příslušnou mapu a vyrazili jsme. Kousek pod hotelem jsme najeli na pobřežní stezku, která nás dovedla do nedaleké Poreče. Za ní to začalo být zajímavější a naším úkolem bylo pokud možno neztratit cyklistické značení a držet se ho při pobřeží (obr. 17 až 20). Značení vždy ukazovalo název nejbližší obce. Ne všechny byly na naší mapě...