<< | Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 | >> |
161. Viki venku z bláta | 162. ??? | 163. Martin a koťata | 164. Martin a koťata | 165. Martin a koťata |
166. Viki krmí koťata | 167. Viki krmí koťata | 168. Kotě a paštika | 169. Viki krmí koťata | 170. Viki krmí koťata |
Zpět na hlavní stranu |
... Cesta známá (obr. 161), ale s pár novými překvapeními. Zatímco v neděli jsme v klidu přeskákali pár ostřejších kamenů v jakémsi vyschlém korytu kdesi kousek před Vabrigou, tentokrát jsme před tímto místem narazili na skupinku otáčejících se a zmatkujících německých cyklistů. A ejhle! On tam tekl potok. Zrovna jsem jel první a tak jsem si řekl, že když to šlo přeskákat nasucho, mohl bych tam nespadnout i tentokrát, a vjel jsem do vody. Překonání potůčku proběhlo bez potíží a tak rychle, že jsme se u toho ani nestihli vyfotit. No nic, stejně jsme tudy chtěli jet i zpátky.
Za Tarem (obr. 162) jsem rychle sjel k zálivu, kde se do moře vlévá řeka Mirna a čekal na zbylé dva společníky. Čtvrt hodiny a nic. Na mobilu žádná zpráva. Otočil jsem kolo a vyjel kopec až ke křižovatce před Tarem. Cyklisté žádní. Znovu jsem vytáhnul mobil, že zkusím zjistit, kam se poděli, a našel jsem zprávu, že prý nedávám pozor a oni jeli po značené cyklotrase doleva. Nevěděl jsem, kde ji našli (já myslel, že jedeme stejnou cestou jako v neděli a po žádné jsem nekoukal), jaký tam je povrch, jak je dlouhá. Zato mi bylo naprosto jasné, kde se pod kopcem napojuje zpátky na hlavní silnici. Ale budou tam dříve oni nebo já? Odepsal jsem, že se sejdeme v centru Novigradu a opět jsem se spustil dolů.
V Novigradu jsem seděl v parku celkem dlouho, takže jsem netušil, že Viki si s námi dá oběd, jelikož svojí paštikou nakrmila jakási hladová koťata (obr. 163 až 170)...