|
|
Na začátku února jsem začal surfovat internetem a hledat kam na dovolenou. Už léta mě lákalo Norsko a Martin překvapivě souhlasil. V neděli 15. února jsme se dohodli, že pojedeme s cestovní kanceláří Nomád v termínu od 17. do 31. července. 19. února jsem podepsal cestovní smlouvu a 23. zaplatil třetinu ceny jako zálohu.
Situace se zdramatizovala v pátek 5. června odpoledne, kdy nás z cestovní kanceláře mailem i telefonicky informovali o tom, že zájezd není naplněn, takže se spojili se zájezdem brněnské Alpiny a trochu změnili i termín na dny od 8. do 22. července. Oba jsme s Martinem přes víkend došli k závěru, že nám v práci pokus o takovýto posun termínu dovolené neprojde. Takže jsme byli opět na začátku. V pondělí jsem zavolal do Nomádu, sdělil jim, že do Norska za těchto okolností nepojedeme a že jim za týden sdělím, zda budeme chtít vrátit peníze nebo s nimi pojedeme někam jinam.
Rychle jsem zjistil, že plánované zájezdy do Norska v onom termínu zrušily i další cestovky (Alpina a Periscope). Alpina nabízela zajímavě vypadající trasu Černou Horou, ale měli poslední dvě místa rezervovaná. Čekat, zda si to dotyčná dvojice nerozmyslí, jsme nehodlali.
Mě lákala Bretaň od cestovní kanceláře Intertrans, ale Martinovi to připadalo nezajímavé. Reálně jsme uvažovali o Švýcarsku – konkrétně Bernských Alpách – s Eurocyklem, ale skončilo to, když jsme zjistili, že se dotyčná cestovní kancelář snaží programově oslovovat důchodce. Nakonec zbyli jediní dva skuteční kandidáti a to byla kombinace Anglie + Wales od osvědčené cestovní kanceláře S.E.N. a švýcarský Wallis od Nomádu. A jelikož u něj už jsme měli zaplacenou zálohu, vydali jsme se cestou nejmenšího odporu a v pondělí 15. června jsme to definitivně domluvili s lidmi z Nomádu.
Poznámka: Kanton na jihozápadě Švýcarska je dvoujazyčný, čemuž odpovídá i jeho název. Zatímco my máme blíž k Německu a většinou se u nás používá německý název Wallis, globálně se zdá situace opačná a častější bývá francouzská verze Valais (už proto, že bývá užívána i v anglicky mluvících oblastech).
Převzato z katalogu CK Nomád na rok 2009:
Trasa většinou vedla z kempu A přes stanoviště autobusu s polévkou B do cílového kempu C. Hlavní peloton jezdil s průvodcem, ale my k nim nepatřili. Hledat (a najít) bod B nebylo nutné, restaurací se cestou našlo dost. A pokud jsme našli bod C, mohli jsme si jezdit, kudy se nám zachtělo. Základní trasa byla rovinatá a bez problémů zvládnutelná i pro lidi bez fyzičky. Kdo chtěl, v okolí našel dost kopců, aby mohl protáhnout nohy.
Ze začátku bylo počasí slunečné a teplé. Po několika dnech se objevily mraky a sem tam se přihnala nějaká přeháňka. V noci ze středy na čtvrtek foukal tak silný vítr, že nejen trochu změnil itinerář zájezdu, ale také zničil několik stanů v našem kempu. Zato o den později jsme měli nádhernou vyhlídku na Matterhorn bez mráčku.
Cyklistická část sice vedla proti proudu řeky Rhôny, ale zato s větrem v zádech. Tudíž se o nějaké náročnosti nedá ani mluvit. My jsme si sice občas nějaký ten kopeček vyšlápli, ale i tak to byla naprosto pohodová cykloturistika.
Průvodce sice byl na tomto zájezdu už popáté, ale nebylo to na něm moc vidět. Informace, které nám říkal, četl většinou z papíru. Při jízdě s hlavním pelotonem prý každou chvíli zastavovali, aby z mapy zjistil kudy dál jet. Také jeho vyjadřovací schopnosti nebyly moc dobré, často něco nakousl, pak se zarazil a najednou pokračoval zase někde jinde o něčem jiném. Zdálo se, že pouze během těch dvou čistě turistických dnů ve švýcarských Alpách, byl ve svém živlu.
Orientovat se podle map, které jsme pravidelně dostávali, bylo velice obtížné. Šlo pouze o černobílé kopie pochybné kvality. A když se několik minut dohadujete, co je na mapě řeka a co dálnice, dají se označit za sotva použitelné.
Značení cyklostezek bylo místy jasné, jindy zase naopak. Pokud jedete po stezce číslo 1 a na dalším rozcestí máte směrovky označené jako B a D, moc vás to nepotěší. A ve městech je to ještě horší. Na jedné křižovatce jedete podle cykloturistické šipky, ale na další už je jen značka pro in-line bruslaře. A když z města nakonec vyjedete po cestě značené pro běžce, nemůžete počítat s tím, že půjde projet.
Většinou se dalo jezdit po cyklostezkách nebo málo frekventovaných vedlejších silnicích. A i těch několik úseků po frekventovanějších silnicích mi nepřišlo tak o život jako u nás. Většinou tam aspoň měli krajnice a ne bílou čáru těsně u kraje asfaltu.
Na programu byly i dvě celodenní pěší túry. O tom, že cestovka nepočítala se skalními cyklisty, kteří bez kola nedají ani ránu, svědčilo to, že na obou bylo něco od začátku placeného cestovkou; v jednom případě zpáteční jízdenka na vlak a ve druhém na lanovku.
Kempy byly celkem normální. Všude byly k dispozici (a na blízku) záchody i sprchy, někde byla i hospoda, občas bazén. A nebyl problém ani někde dobít mobily či foťáky. Pouze poslední kemp (kde jsme bydleli tři noci) nás v podstatě nechal postavit stany na nekryté (bohužel hlavně před větrem) ploše přes silnici proti vjezdu do kempu.
Polopenze znamenala jednoduchá jídla, jaká by si každý zvládnul uvařit sám. Šlo tedy pouze o zjednodušení, že každý nemusel tahat vlastní vařič (případně víc valut a plně spoléhat na stravu z místních zdrojů). Kromě snídaní a večeří se při cyklistických etapách (s výjimkou té první) podávala zhruba v polovině trasy i polévka.
Domluva s místními ve francouzsky mluvící části kantonu je téměř nemožná. Německy neumějí, o angličtině jen slyšeli a logicky předpokládají, že francouzsky přece mluví každý. Prakticky všude se tu dalo platit i eury (prostě taková malá Francie). V německy mluvící části se domluvíte německy i francouzsky a klidně zkoušejte i tu angličtinu. Tady to často k něčemu povede. A i s těmi eury si místní většinou nějak poradí.
Hned první den jsme vytvořili takovou samostatnou čtyřčlennou (občas i pětičlennou) skupinku. Nebyli jsme jediní, kdo nejezdili za průvodcem v pelotonu, a občas jsme i nějaké ty našince potkali. To bývalo neklamné znamení, že ještě nejsme příliš z trasy. V pátek večer (tedy poslední večer v posledním kempu) byl i jakýsi večírek, kde se nás vedení zájezdu snažilo trocho ovínit. Já bych podobné akce dělal spíš hned na začátku jako seznamovací.
Za celou dovolenou jsem ujel 218 km a v sedle jsem strávil necelých 14 hodin.
