NOVÝ ZÉLAND 2014

Proč právě Nový Zéland

Jižní ostrov Nového Zélandu byl v plánu projektu od začátku. Petr Chaloupka ovšem usoudil, že když už tam poletíme, byla by škoda se omezit pouze na jeden ostrov, a přidal do itineráře i Severní ostrov. Zřejmě nejen jemu připadal Nový Zéland cyklisticky atraktivnější než větší Austrálie.

Co cestovní kancelář nabízela

Cestovní kancelář opět nenabízela vůbec nic a zájezd organizoval Petr Chaloupka za podmínek známých z předchozích ročníků. Cena tedy zahrnovala ubytování, dopravu dvěma pronajatými auty po Novém Zélandu, trajekt mezi oběma ostrovy, služby cyklomechanika, plus mapy různých zdrojů a kvalit. Se snídaněmi v ceně se tentokrát nedalo příliš počítat. Navíc se na Nový Zéland nesmí vozit jídlo. Délka zájezdu včetně cesty tam i zpět měla opět dělat 17 dní, ale nakonec byl o den delší. Na Novém Zélandu není právě lacino, navíc je trochu z ruky, takže se cena vyšplhala na 72 000 Kč včetně zpátečních letenek. Kupodivu je to méně než za naši expedici po Jižní Americe. Váhový limit zavazadel 30 kg včetně krabice s kolem nám už byl znám z předchozích cest.

Jak to probíhalo

Základní metodou opět bylo dojet od jednoho ubytování k dalšímu. Petr a cyklomechanik Martin řídili naše doprovodná vozidla, takže jsme se nemuseli dohadovat s domorodými řidiči. Nebyl tedy problém kdykoliv zařadit nějaký automobilový přesun na turisticky zajímavější lokalitu nebo se při delších etapách nechat trochu popovézt. Zda budou auta k dispozici během cesty, a případně kolikrát, se domlouvalo každý den před zahájením cyklistické etapy. Všechno prostě bylo mnohem jednodušší a pružnější.

Jaké bylo počasí

Novozélandské počasí je značně proměnlivé. Na východě Jižního ostrova byla zvýšená vlhkost od oceánu, na jeho západě jsme i trochu zmokli. Severní ostrov se ze začátku neukazoval o nic teplejší, třebaže jeho severní pobřeží už patří do subtropické oblasti. Do Christchurche jsme přiletěli 5 dní po zdejších záplavách způsobených stoletou vodou po silných deštích. Takže se to asi vypršelo před naším příletem, a my jsme měli celkem příjemné počasí s denními teplotami kolem 20°C. Od začátku předpověď počasí strašila s deštivou nedělí, což se pár dní před ní změnilo na nedělní přechod cyklónu nad Novým Zélandem. Kupodivu z toho nic nebylo. Trochu jsme zmokli až o den později, a to byl déšť během asi 15 km na kole. Vzhledem ke srážkově vyššímu novozélandskému průměru to vypadá, že jsme opět byli klikaři. Vítr nás párkrát trochu zlobil, ale nebylo to nic extrémního. Nad Novým Zélandem je ovšem podobně jako nad Austrálií slabší ozónová vrstva, takže se ve slunečných dnech doporučuje používání ochranných prostředků s UV filtrem nejméně 30.

Jaké jsou celkové dojmy

Na Novém Zélandu funguje levostranný provoz, s čímž jsme se nesetkali poprvé, a nečinilo nám to potíže. Některé silnice vznikly jen pro potřeby turistů, další se ze stejného důvodu dočkaly asfaltového povrchu. Bez něj jsme se museli obejít pouze na cyklostezce po zrušené železnici v regionu Otago. Asi 12 km dlouhý úsek bez asfaltu nás ještě čekal na Severním ostrově v Zapomenutém světě. Asfalt býval v dobrém stavu, ale byl zřejmě nějaký hrubší, protože nás na něm hned několik sjelo pláště.

V zemi platí maximální rychlost 100 km/h a 50 km/h v obci. Dálnice má stejný rychlostní limit, jen se tam tou stovkou může jet i ve městě. Dočasná omezení představují hlavně práce na silnici. Pracovní místa byla častá, ale nikde jsme nenarazili na objížďku, všude se dalo projet, i kdybychom kvůli tomu museli být dávkováni v jednom směru. Běžné jsou také jednosměrné mosty, vždy dostatečně předem označené dopravními značkami i nápisem „one way bridge“ na vozovce. Provoz není tak silný, aby to v něm působilo problémy.

Značeno je všude všechno. Každá odbočující cesta má nápis buď se svým názvem, nebo směrem. Pokud kdesi za křižovatkou přestane být asfaltový povrch, jsou řidiči varováni už před touto křižovatkou. Dokonce i u každého mostu je cedulka, co za potok pod ním (možná na jaře) teče. Informací je zkrátka tolik, že se zde snad ani nedá bloudit. Možná proto s námi tentokrát často jezdil i Honza Pachner, který v Jižní Africe, Argentině či Vietnamu většinou jezdil sám bůhvíkudy.

Většinou jsme si tam připadali jako někde v Anglii nebo ve Skotsku, dojem exotiky veškerý žádný. Domorodci se těžko poznávali, protože v zemi je jednak spousta turistů, a také značné množství lidí tam přijíždí za prací. Jistí tak bývali jen Maoři. Ty jsme potkávali zcela běžně, a snad jen v Mangere byli tak neuvěřitelně obézní, že mi přišlo blbé si je fotit.

V zemi neřádí žádné exotické choroby, kvůli kterým by bylo třeba se dát očkovat. S čestnou výjimkou jednoho velmi vzácného a plachého pavouka tam nežije nic jedovatého. Nejsou tam žádní hadi, všichni zdejší zástupci plazů mají nohy. Šelmy tam jsou přesně ty, které do země zavlekli lidé, tedy psi, kočky, hranostajové, fretky a lasičky. Stejně malý je vačnatec kusu liščí, který patří mezi všežravce.

Jediné problematické stvoření tu pochází z říše hmyzu. Zdejší obyvatelé ho nazývají sandfly, biologicky patří mezi muchničky, a česky se mu prý říká koutule. Žije hlavně na západním pobřeží Jižního ostrova. Chlupatý hmyz velikosti komára bohužel nebzučí, takže si ho většinou všimnete, až když vás hryzne. Jsou to bolestivé štípance, často až do krve, a z těla mi zmizely až pár týdnů po návratu z dovolené domů. Naštěstí na něj zabírají repelenty.

Hotelů je tam málo a bývají jen ve větších městech, všude jinde fungují motely, resorty, chaty a podobné ubytovny. Jejich hlavní konkurencí jsou půjčovny obytných karavanů, takže se snaží cílit na stejné klienty. Také tím že nenabízejí snídaně, ale plně vybavené kuchyňky, protože karavanisté si také všude vaří sami. Obvykle je na pokoji alespoň jedna manželská postel, přičemž lůžka bývají dost měkká. Celkem dva hotely na Zélandu měly v ceně snídani, přičemž v jednom případě byla vyloženě ubohá. V dalších třech ubytovacích zařízeních se dala snídaně koupit. Všude byla minimálně rychlovarná konvice, čaj, káva a mléko do nich.

Novozélandská kuchyně prý existuje, ale my se s ní za celou dobu nesetkali. Všude jsme naráželi na jídla, jaká nám nabídnou všude jinde po světě. Několikrát jsme večeřeli v asijské restauraci, kterých je v zemi také značné množství. Jako rychlé občerstvení jsou nejběžnější prodejny fish and chips, které nabízejí smaženou rybu v těstíčku a hranolky. Z masa jsou obvyklá jehněčí a hovězí, trochu méně vepřové a zvěřina. Ryby a mořské plody jsou k dostání skoro všude. V obchodech je zejména spousta ovoce, zeleniny, sýrů a dalších mléčných výrobků. Skvělá byla zmrzlina z čerstvého ovoce.

Novozélandské točené pivo nevyrábí mnoho pivovarů, a ne vždy je dobré. Mnohem větší výběr i kvalitu mají piva lahvová. Bohužel jsme se celou dobu chovali jako Češi, a pokud bylo točené pivo, dávali jsme si právě to. Mnohem jednodušší je to s místními víny. Vynikající jsou hlavně bílá vína, ale červená bývají také dobrá. Vyhlášenými vinařskými regiony jsou třeba centrální Otago a Hawke’s Bay. V menší míře se nabízejí dovážená vína, kde hraje prim Austrálie. Zato běžná jsou dovozová piva, ať už z Irska, Belgie či dalších zemí. Také je všude dostatek kaváren. Platit kartou ale přece jen není možné všude. Ceny je lepší radši nepřepočítávat. Drahé je totiž všechno.

Cyklomechanik nemusel řešit snad žádný závažnější problém. Mně se sice povedly defekty obou duší, ale to jsem ještě zvládl dát do pořádku vlastními silami. Mimochodem to byly mé první defekty v průběhu celého tohoto cyklistického projektu.

Základní informace o navštívené zemi

Nový Zéland

Rozlohu 268 tisíc kilometrů čtverečních (75. na světě) obývá 4,5 miliónu obyvatel (123. na světě). Největší hustotu zalidnění představuje Auckland a jeho okolí, na druhé straně západní pobřeží Jižního ostrova je téměř pusté. Severní ostrov má rozlohu skoro 114 tisíc kilometrů čtverečních a zhruba 3,4 miliónu obyvatel. Jeho nejvyšším vrcholem je sopka Mount Ruapehu (2797 metrů). Jižní ostrov má rozlohu přes 150 tisíc kilometrů čtverečních a něco málo přes milión obyvatel. Zde je i nejvyšší hora země, která má anglický název Mount Cook, maorský název Aoraki a nadmořskou výšku 3754 metrů. Obydlený je i Stewartův ostrov úplně na jihu, ale nežijí tam ani čtyři stovky lidí. Menších ostrůvků jsou doslova stovky.

Země se oddělila od superkontinentu Gondwana asi před 100 milióny let, takže zde vznikl úplně jiný život než ve zbytku světa. Milióny let zde nežilo nic než rostliny, ptáci a pár druhů menších ještěrů. Ptáci tu neměli žádné predátory, takže jich celá řada zapomněla létat. Nejznámějším nelétavým ptákem je kivi hnědý, ale kdysi zde žili také obrovští ptáci moa, kteří vzrůstem převyšovali dospělého člověka, a byli schopni zabít nepřítele jediným klovnutím. Žije zde dokonce i jeden druh nelétavého papouška, kakapo soví. Z rostlinné říše si zmínku zaslouží jeden z nejmohutnějších stromů světa, damaroň jižní. Běžnějšími dřevinami tu jsou zejména pabuky a nohoplody.

Někdy mezi lety 1000 a 1200 sem připluli z některého polynéského ostrova první obyvatelé: Maoři. Ti svou novou domovinu nazvali Aotearoa, tedy Země dlouhého bílého oblaku. 13. prosince 1642 k západnímu pobřeží dorazil nizozemský objevitel Abel Tasman, který ostrovy zanesl do námořních map. Po střetu posádky průzkumného člunu s Maory se však rozhodl zde nepřisát. Až 6. října 1769 sem připlul James Cook a prohlásil ostrovy za britské území. Historici se domnívají, že to během toho století mezi těmi dvěma daty zkoušelo více mořeplavců z několika evropských velmocí, ale pokud sem vůbec dopluli, byli pobiti Maory a snědeni.

6. února 1840 byla s maorskými náčelníky podepsána smlouva z Waitangi, která ukončila dvacet let krveprolití. V letech 1839 až 1843 sem přišlo prvních 19 tisíc britských osadníků. Další vlna lidí sem vyrazila po roce 1861, kdy bylo na Novém Zélandu objeveno zlato. V roce 1893 se Nový Zéland stal první zemí na světě, která přiznala volební právo ženám. Roku 1947 získal Nový Zéland právo změnit vlastní ústavu bez konzultace s Velkou Británií.

Ostrovy se nesnaží zakrýt svůj vulkanický původ, ostatně na Severním ostrově je několik sopek stále aktivních, tedy mohou začít kdykoliv soptit. Výbuch dávné sopky Kawakawa před 26500 lety byl údajně největší sopečnou erupcí za posledních 70 tisíc let. Na stejném místě došlo i k největší erupci za posledních 5 tisíc let. Roku 180 mohli její odlesky sledovat na nebi i obyvatelé Říma, kteří o žádném Novém Zélandu samozřejmě neměli ani ponětí. S tím se bohužel pojí i zvýšený výskyt zemětřesení. Například centrum Christchurche je po sérii zemětřesení z let 2010 až 2012 stále uzavřeno, což potrvá přinejmenším do roku 2015. Ale kupodivu si nevyžádaly ani jednu oběť na životech.

Tetaumatawhakatangihangakoauaotamateaurehaeaturipukapihimaungahoronukupokaiwhenuaakitanarahu je 305 metrů vysoký kopec, který se díky svému názvu zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako místo s nejdelším názvem na světě. Překlad z maorštiny znamená přibližně „Místo, kde Tamatea, muž s velkými koleny, který se z hor klouzal, na hory se šplhal a hory polykal – známý jako zeměžrout – hrál na svoji flétnu pro svou milovanou“. Najdete ho v regionu Hawke’s Bay.

Na Novém Zélandu se těží zlato, stříbro, železná ruda, uhlí, vápenec, ropa a zemní plyn. Elektřinu dodává řada vodních, tepelných a geotermálních elektráren. Zemědělství je proslulé chovem ovcí, kterých tu je údajně přes 40 miliónů. Mně se nezdálo, že by dobytka bylo méně, ale ten nemůže být proslulý svojí merino vlnou. Mezi zemědělskými plodinami hraje prim vinná réva, ale snaží se i zdejší ovocnáři. Pěstují zde hlavně švestky, broskve, nektarinky, meruňky, třešně, jablka, černý rybíz a samozřejmě kiwi. Na severním pobřeží Severního ostrova jsou kromě kiwi vidět zejména avokáda, mučenky, pomeranče, maracuje, tangela a feijoy. Kiwi sice pochází ze severu Číny, ale na Zélandu se mu mimořádně daří a stalo se jedním ze symbolů země. Její obyvatelé si sami říkají Kiwi, stejně jako penězům říkají kiwi dolary.

Asi dvě třetiny obyvatel jsou potomci bílých přistěhovalců z Evropy. Maorů zde žije asi půl miliónu. Dalšími výraznými menšinami jsou Číňané, Indové a obyvatelé menších pacifických ostrovů. Zhruba polovina obyvatel se hlásí k některé z křesťanských církví, druhá polovina je bez vyznání. Počty hinduistů, budhistů a muslimů jsou zanedbatelné. Při sčítání lidu v roce 2013 přes 96% obyvatel uvedlo jako svůj jazyk angličtinu, takže i Maoři už ji většinou přijali za vlastní. K původnímu jazyku se jich aktuálně nehlásí ani 150 tisíc. Přesto má na Novém Zélandu skoro všechno i svůj maorský název.

Nejpopulárnější sporty jsou na Zélandu ragby, kriket a netbal. Za nimi následují fotbal, basketbal, golf, tenis a veslování. Zapomenout nesmím ani na dostihy. Mezi vodními sporty spolu soupeří o příznivce jachtink a surfování. Mezi zimními sporty jsou na prvních místech lyžování a snowboarding. Sportovní zvláštností je bowls, který se hraje v halách i venku. Je to něco mezi pétanquem (který se ovšem hází, ne koulí) a curlingem (který se ovšem hraje na ledě). V neposlední řadě jsou zde populární adrenalinové sporty: bungee jumping se tu skáče od roku 1988, na mnoha místech jsou nabízeny tandemové seskoky či tandemový paragliding, na mnoha řekách se jezdí rafting. A to jsem vynechal méně známé extrémní sporty. Cyklistika je někde na chvostu sportovních zájmů zdejších obyvatel. Provozují ji zde hlavně turisté. ;-)

Statistika na závěr

Za celou dovolenou jsem ujel skoro 1014 km a v sedle jsem strávil 52 hodin a 6 minut.