|
|
V březnu jsem si vypracoval pořádně dlouhý seznam nabídek cestovních kanceláří na různé termíny od dubna do října, kdy mi přišlo reálné, že bych mohl dostat dovolenou. Seznam jsem 20. března cvičně poslal i několika přátelům a známým. Dva z nich (Martin a Viki) se toho chytili a poslali mi své požadavky, co se týká termínů, ubytování i lokací. Selektivní cestou se postupně dospělo ke druhému týdnu v září.
Vyhrála to u nás cestovní kancelář Extrem Tour s nabídkou chorvatských ostrovů v kombinaci kolo + loď. Konkrétně mělo jít o jižní trasu a s Martinem jsme se pomalu začali hecovat na výjezd na Sv. Jure (1762 m). To bylo v neděli 13. dubna. V pondělí Martin zavolal na cestovku a zjistil, že na tento zájezd zbývá poslední volné místo.
Ještě téhož večera jsme se domluvili na tom, že tedy u kombinace kolo + loď a Chorvatsko zůstaneme a pojedeme s Geotourem západní trasu. Na ní sice byly i ostrovy, které jsme už s Martinem projeli koncem května 2005, ale to nám zas tak nevadilo. Také tam ale nebyl žádný extrémní kopec. V úterý 15. dubna jsem tedy tuto cestovní kancelář kontaktoval já, abych se dozvěděl, že tento zájezd vyprodali v pátek.
Tím pro nás skončila kombinace kolo + loď. Ještě jsem mluvil s panem Loudou z Loudatouru ohledně Korsiky a v záloze byla i Provence s Velotours, ale zbylá dvojice mých společníků už byla asi příliš natěšená na Chorvatsko, takže jsme nakonec skončili u nabídky cestovní kanceláře Saturn a rezervovali si tři místa na jejich zájezdu na Istrii. Mně to sice moc lákavé nepřipadalo, ale pořád lepší jet s pár přáteli než sám.
Tištěný katalog (pokud existoval) jsem neviděl, ale tohle hlásaly internetové stránky Saturnu:
Jako běžná dovolená s ubytováním na jednom místě. Takže byly jisté doporučené trasy, které ovšem nebyly nijak omezující a každý se mohl svobodně rozhodnout, že pojede třeba úplně jinam nebo dokonce vůbec nikam. Jedinou výjimkou byla trasa s převozem do Puly, kde bylo třeba i dodržet stanovený čas návratu.
Na počasí si moc stěžovat nemůžeme, zkazilo nám pouze odjezdový den, kdy lilo opravdu hnusně. Převážně bylo slunečno, vítr nebyl silný, v neděli a v pátek k večeru sice trochu pršelo, ale to byl jen takový drobný deštík, aby se tolik neprášilo.
Cyklistická část nebyla nijak náročná, spíš bych neváhal ji označit za pohodovou. Kopce tu skoro nejsou a člověk by už musel být opravdu slabý, kdyby ho nějak rozhodila ta jediná výjimka na konci Limského zálivu.
Situaci dost zkazil fakt, že náš průvodce v dané lokalitě nikdy nebyl a nevěděl o ní prakticky nic, kromě pár věcí, které dostal písemně od cestovky. Naštěstí tu byla skupinka cyklistů, kteří na té samé dovolené byli v předchozím roce. Od nich jsme se tedy aspoň pár užitečných detailů dozvěděli. A ti také byli se stávajícím stavem nejvíce nespokojeni.
Dalším mínusem byly mapové podklady. Docela by mne zajímalo, odkud byly naše mapy zkopírované, ale realitě odpovídaly jen velmi volně. Některé odbočky vycházely z úplně jiných míst, než v nich bylo uvedeno. Případně města byla na jiné straně od vyznačené křižovatky. To se pak orientuje těžko. Naštěstí jsem s sebou měl autoatlas chorvatského pobřeží a Martin měl skládací mapu Istrie v průvodci.
Spousta silnic byla silně frekventovaná, ale po většině měst (a občas i mezi nimi) se dalo jezdit po chodnících či stezkách podél silnic. Co se týká značených cyklostezek, šlo těžko poznat, kam vedou. Vždy na nich byl jen název nejbližší obce. Na některých trasách byly dokonce značené jen v jednom směru, takže při jízdě z opačné strany to vyžadovalo větší míru pozornosti. My jsem občas jezdili i po nijak neznačených cestách a většina z nich opravdu někam vedla. Když ne, tak jsme se kus vrátili.
Hotel byl rozlehlý areál o tisíci lůžcích, takže první dny jsme postupně zjišťovali kudy kam a kudy je to kratší. Ubytování bylo takové turistické. Dvě postele a skříň, do které se toho moc nevešlo. Zato sprcha a záchod byly na každém pokoji. Pro daný druh dovolené naprosto postačující a zcela vyhovující.
Stravování formou bufetové polopenze se nedá moc vytknout. Ať už měl člověk jakékoli chutě, překvapilo by mě, kdyby si něco nevybral. Obědy jsme řešili v restauracích po cestě a všechno, co jsme si objednali, bylo dobré.
Domluva s místními je snadná, protože čeština a chorvatština jsou si dost blízké. Také Čechů jsou všude mraky (možná větší procento než v centru Prahy). Z toho důvodu jsem si tam ale nepřipadal moc jako na zahraniční dovolené.
Co se týká ostatních účastníků zájezdu, tak jsme se s nimi zdravili, občas i o něčem mluvili a na kolech se často potkávali. Přestože s námi občas jezdila ještě dvojice cyklistů na horských kolech z Písku, ani jsme se jich nezeptali na jména. Přijeli jsme tam jako trojice, neseznámili se s nikým a zase odjeli. Žádné společné posezení někde v/u hotelu, ale jen několik roztroušených skupinek.
Za celou dovolenou jsem ujel 378 km a v sedle jsem strávil 23,5 hodiny.
