Z WINDHOEKU NA MYS DOBRÉ NADĚJE 2012

Proč právě z Windhoeku na Mys Dobré naděje

Projekt 6 x 1000 km na 6 kontinentech má své základní pravidlo už v názvu. Pokoušet se ho naplnit někde v Maroku nevypadá jako moc velká zábava, tropické oblasti pro cyklistiku vhodné nejsou, takže zbývá jih kontinentu. Mys Dobré naděje je dobrý cíl a pak už stačí vymyslet, odkud se k němu dostat. Vhodné je výchozí město s vlastním letištěm, což hlavní město Namibie splňuje beze zbytku.

Co cestovní kancelář nabízela

Když Petr Chaloupka osondoval zájem ze strany účastníků evropské trasy a zjistil, že nás bude 18, zájezd se nenabízel ani v tištěném katalogu ani na internetu. Podmínky byly podobné: budeme mít všude zajištěno ubytování se snídaněmi, kvůli našemu vysokému počtu se cena navýšila o pronájem místního autobusu se řidičem, a dále služby průvodce, cyklomechanika, mapy a tričko. Dovolená zabrala 18 dní, z toho 14 dní cesty a 4 dny doprava tam a zpátky. Cena vystoupala na 34 350 Kč, plus 26 000 Kč za letenky a 1 500 Kč za vyřízení víza do Namibie. Největším omezením byl váhový limit zavazadel do letadla: 30 kg včetně kola; to jsme pak při balení přemýšleli, co opravdu budeme potřebovat.

Jak to probíhalo

Opět jsme byli průzkumníci v končinách, kde to nikdo z cestovní kanceláře na kolech nezkoušel. Ostatně v Namibii je prodejna kol pouze v hlavním městě, a vypadá to, že je to na druhou nejméně lidnatou zemi na světě akorát. Opět jsme měli každý den cílový bod našeho dalšího ubytování, jen na rozdíl od Evropy většinou existovala jediná cesta, kudy se tam dostat.

Doprovodný autobus měl pro nás výhodu, že jsme u něj mohli dotankovat vodu, ale první místní řidič Sam byl poněkud hovado, takže se na to nedalo spoléhat. Naštěstí jsme v půlce cesty dostali jiného řidiče a hned šlo všechno o poznání lépe. Cestou bylo pár společných autobusových zájezdů (okraj pouště Namib, Fish River kaňon) a dva celodenní přejezdy, jeden v Namibii a druhý z ní do Jižní Afriky.

Jaké bylo počasí

Počasí nás párkrát nemile překvapilo. Petr nás připravoval na ledacos, sám měl s sebou několik šátků proti prachu a počítal i se světly a čelovkami, kdybychom kvůli vedru museli vyrážet ráno už za tmy. Varoval nás i před možností deště, s tím že jde o krátké prudké lijáky, po kterých je za chvíli všude sucho. My jsme ale chytili celodenní drobný déšť vystřídaný k večeru celonoční průtrží mračen, což z našeho zájezdu na čas udělalo dobrodružnější expedici, než kdokoli z nás čekal.

Další liják a chlad nás zastihl až po dosažení cílové mety v Kapském Městě. Nečekal jsem, že mi v Africe při dopolední procházce městem půjde pára od pusy. S sebou jsem kvůli váhovému limitu zavazadel měl jediné triko s dlouhými rukávy a tou dobou už žádné kalhoty s dlouhými nohavicemi (o deštníku snad ani nemusím psát). Ale v Kapském Městě a okolí takovéto počasí prý už není nijak neobvyklé.

Jinak převažovalo jasné, slunečné počasí. Začínali jsme někde v 1 700 metrech nad mořem, takže nebylo žádné příšerné vedro. Toho bylo nejvíc asi na jihu Namibie v oblasti Fish River kaňonu. Dole v Jižní Africe nás dva dny trápil silný protivítr, proti kterému jsme museli pořádně šlapat a stejně jsme moc rychle nejeli.

Jaké jsou celkové dojmy

Nejbližší namibijský konzulát je ve Vídni. Naštěstí si nás Petr pozval měsíc před odletem do Prahy, kde jsme vyplnili formuláře pro udělení namibijského víza a spolu se dvěma fotografiemi a pasem je odevzdali Petrovi, který víza pak ve Vídni vyřídil pro všechny.

V Namibii i Jižní Africe platí levostranný provoz, tudíž jsme na asfaltových silnicích jezdili vlevo. Kde se jezdilo po uježděné hlíně, písku či jejich směsi, volili jsme cestu nejmenšího odporu a jezdili prostě tudy, kde cesta vypadala nejméně hrbolatá, bez ohledu na to, zda to bylo vlevo, vpravo nebo uprostřed silnice. Namibijské cesty jsou možná až zbytečně široké, běžně by tam mohla jezdit tři auta vedle sebe, takže těch pár aut, co jsme na nich potkali, mělo dost prostoru. Na jihoafrických písečných cestách jsme více dávali pozor a autům včas uvolnili půlku cesty, aby se nám mohla vyhnout.

V Namibii by bylo skoro umění zabloudit. Většinou jsme stihli potkat tak kolem tří křižovatek denně. Orientace v Jižní Africe byla těžší v blízkosti velkých měst, kde značení nebylo ideální a mapy odpovídaly realitě jen ve velmi hrubých obrysech. Nicméně se nikdo neztratil.

Jako mapy nám sloužily barevné kopie formátu A4 či zdarma dostupné mapky z turistických informací. S výjimkou třetího namibijského ubytování, které bylo výrazně jinde, než jsme ho čekali, se podle dostupných map a informací dalo docela v pohodě jezdit.

Rozdíly v kvalitě ubytování byly obrovské. Jediné, se kterým panovala obecná nespokojenost, bylo u jakéhosi Inda (byl to ten, co zřejmě ani nebyl schopen pořádně popsat, kde se ta jeho ubytovna vlastně nachází). Jinak bylo možné, že jsme jeden den spali v jakýchsi stanech v buši a druhý v hotelu pro naše potřeby snad až zbytečně luxusním. Rozhodně to bylo více pestré než hotelově monotónní.

Ochota místních obyvatel pomáhat turistům byla nečekaně vysoká. Jakoby problémy, které se nám staly na jejich území, pokládali za vlastní. A vůbec, když jsem hodinu postával u obchodu v malé namibijské díře, kde všichni chodili čistě oblečení a upravení a slušně nás zdravili, začal jsem přemýšlet, jestli je rozvojová Namibie nebo Česká republika (a podle čeho se to vlastně pozná).

Cyklomechanik neměl moc práce, snad jen Martin mu připravil složitější technický problém, se kterým si ovšem zdárně poradil. Během dvou etap v Jižní Africe jsme měli značné množství defektů. Mně se to tedy zaplaťpánbu vyhnulo, ale pár lidí to stihlo i osmkrát za den. A dvakrát jsem viděl, že někdo vyměnil duši v zadním kole, vše uklidil, nasedl a zjistil, že má prázdné přední… Začal jsem z toho být i trochu paranoidní a prohlížel oba pláště, ale nic.

Jižní Afrika vyniká pohlavně šířenými chorobami, násilím a kriminalitou. S těmi prvními dvěma položkami naštěstí žádné zkušenosti nemáme, ale na závěr zájezdu jsme byli v Kapském Městě okradeni. Z autobusu mimo jiné zmizela dvě celá kola, jeden fotoaparát a řidičova GPS navigace. Já jsem přišel jen o sedlo se sedlovkou a podsedlovou brašničkou, takže jsem ještě dopadl relativně dobře. Aspoň jsem si při balení před zpátečním letem nemusel dělat starosti s váhovým limitem zavazadel.

Základní informace o navštívených zemích

Namibie

Rozloha přes 800 tisíc kilometrů čtverečních (33. na světě) spolu s pouhými dvěma milióny obyvatel ze země dělá druhý nejméně lidnatý stát na světě (hned po Mongolsku). Z toho 322,5 tisíce obyvatel žije v hlavním městě, a tento počet se neustále zvětšuje na úkor zbytku země.

Hlavní město Windhoek leží přesně uprostřed země. O něco východněji probíhá zemí ze severu na jih pásmo hor. Za ním už se nachází poušť Kalahari, která má střed v sousední Botswaně. Na západě má země sice pobřeží Atlantiku, ale pro Namibijce je nedosažitelné, protože hned u něj začíná poušť Namib, která dala zemi jméno. To je zhruba 2 000 km dlouhý pobřežní pás písku od jihu Angoly až po sever Jižní Afriky, jehož šířka kolísá v rozmezí mezi padesáti a sto šedesáti kilometry. Namib je podle odborníků nejstarší pouští na světě, její duny dosahují výšky tří set čtyřiceti metrů a skrývají jediné bohatství země: naleziště wolframu, soli a diamantů. V menší míře se tu těží i uran, zlato, stříbro a další kovy. Proto je její jižní část uzavřeným a střeženým národním parkem.

Země se do roku 1915 jmenovala Německá jihozápadní Afrika. Její obyvatelé ovšem nečekali, až Německo prohraje první světovou válku a začnou se o ně handrkovat vítězové (k čemuž by vzhledem k nerostnému bohatství určitě došlo), a dobrovolně se připojili k Jižní Africe. To jim vydrželo až do roku 1990, kdy vyhlásili nezávislost a pojmenovali se podle své největší pouště. S Jižní Afrikou mají sjednanou měnovou unii (stejně jako Lesotho a Svazijsko), takže kurz namibijského dolaru a jihoafrického randu je vždycky 1:1, a v Namibii se běžně používají obě měny.

Jediným oficiálním jazykem je angličtina. Bílé obyvatelstvo tvoří asi 6,4%, náš dojem, že bílých a černých obyvatel potkáváme zhruba stejné množství, je prostě turisticky zkreslený. Většina (60%) bílých obyvatel mluví afrikánštinou (což je také jazyk s evropským původem, který vznikl z holandštiny) a třetina německy. Asi polovina ze všech obyvatel země mluví jazykem Oshiwambo a jako univerzální dorozumívací jazyk používá afrikánštinu. Mladí lidé běžně mluví anglicky. Jakkoli tato směs působí složitě, na žádné komunikační problémy jsme cestou nenarazili.

Namibie je také jedinou africkou zemí na jižní polokouli, která má zaveden letní čas. Ten platil i za našeho pobytu zde a srovnal nám hodinky do stejného časového pásma, které používá sousední Jižní Afrika. A jelikož i v České republice už začal platit letní čas, byli jsme sice daleko od domova, ale stále ve stejném časovém pásmu. Trochu nám to zkomplikovala jen taková drobnost, že jsme zemi nestihli opustit dříve, než v ní letní čas skončil. Ale víceméně jsme se dohodli, že na to kašleme, a na ten jeden den si hodinky přeřizovat nebudeme.

Jižní Afrika

Jihoafrická republika má rozlohu 1,2 miliónu kilometrů čtverečních (24. na světě) a k tomu přes 51 miliónů obyvatel, jejichž počet neustále stoupá, i když přesná čísla se v okolí největších měst zřejmě zjistit nedají. Nejšílenější je situace kolem Johannesburgu, který má necelé dva milióny obyvatel, ovšem po připočtení okolních slumů se dostaneme na hodnotu přesahující pět a půl miliónu lidí.

Jednoduché to není ani s hlavním městem. Prezident a vláda sídlí v Pretorii, parlament v Kapském Městě a soudní moc státu je soustředěna v Bloemfonteinu. Všechna tři města tedy mají nárok na označení za hlavní. Nás ovšem zajímal pouze západ státu, konkrétně jsme projeli provincii Severní Kapsko a pak jsme jezdili na kolech Západním Kapskem, jehož hlavním městem je Kapské Město.

Dějiny země jsou spletité, často se měnily názvy, administrativní uspořádání i rozloha země. Poslední velká změna přišla 16. listopadu 1989, kdy byla zrušena rasová segregace, čímž skončila politika Apartheidu. V roce 1994 byla vystřídána pozitivní diskriminací černošského obyvatelstva a v nejvyspělejší africké zemi vůbec se začala rozmáhat nezaměstnanost a kriminalita. Nelson Mandela sice hájil vznešené ideály, ale naplnit je nedokázal.

Jižní Afrika má 11 oficiálních jazyků, z nichž nejrozšířenější zulštinu používá 22,7% obyvatel. Angličtina je s 9,6% na čtvrtém místě. Bílé obyvatelstvo tvoří necelých 9% populace a toto číslo stále klesá. Může za to jak politika pozitivní diskriminace, tak vysoká kriminalita, díky které bylo jen mezi lety 1994 a 2000 zavražděno přes 2000 bělochů, většinou šlo o rodiny bohatých farmářů. Bohaté bílé obyvatelstvo se tedy stěhuje ze země a té v mnoha oborech začínají chybět odborníci. To je spolu s pandemií AIDS hlavním důvodem, proč to s jihoafrickou ekonomikou jde od poloviny devadesátých let s kopce.

Snad každý z turistů přijíždějících do země je už předem připravený na nejhorší. Země je první na světě v počtu vražd (zhruba 52 případů denně), přepadení i znásilnění. Těch je hlášeno asi 55 tisíc ročně, odhaduje se, že ve skutečnosti je jich ročně spácháno asi 500 tisíc. Také je první na světě v počtu dětských znásilnění. Teď si tato čísla spojte s pandemií AIDS a začnete se také bát tam jet. Navíc prý nikde na světě není tak snadné si opatřit střelnou zbraň. Denně umírá jeden až dva policisté. Všem těmto informacím navzdory jsme si většinou připadali bezpečně. Jen slumy v okolí Kapského Města vyvolávaly opačný pocit a ve městě samotném bych asi v noci také nevycházel sám.

Statistika na závěr

Za celou dovolenou jsem ujel 1015 km a v sedle jsem strávil 54 hodin a 9 minut (hodnoty ze začátku dubna jsem přehodil na začátek tabulky).