Proč právě od Atlantiku k Pacifiku
Základní informace o navštívených zemích
V katalogu cestovní kanceláře S.E.N. na rok 2011 stálo u jihoamerické trasy napsáno Panamericana a příslušný červený oblouk podél pobřeží zhruba ze severní třetiny Peru do jižní třetiny Chile. Petr Chaloupka ale časem dospěl k závěru, že tohle sice jde jet, ale nemá to žádný zajímavý začátek ani cíl. Takže, pokud jsme jeli Evropu od moře k moři, proč nejet Ameriku od oceánu k oceánu? V cestě jsou navíc Andy, což je cyklisticky docela zajímavá překážka. Ostatně hlavní větev Panamericany také kousek severně od Santiaga uhýbá do Argentiny a končí v Buenos Aires, takže jsme se původnímu plánu ani tolik nevzdálili.
Cestovní kancelář už nenabízela vůbec nic a zájezd organizoval Petr Chaloupka za podmínek známých z předchozích ročníků. Cena tedy zahrnovala ubytování se snídaněmi, dopravu po Jižní Americe, služby cyklomechanika a tlumočnice, plus mapy různých zdrojů a kvalit. Délka zájezdu včetně cesty opět dělala 18 dní, fakultativně byla možnost si ho o několik dnů prodloužit výletem na Velikonoční ostrov. To se mi zdálo jako trochu drahá sranda, takže jsem zůstal u standardní varianty. Ta se vlivem nehorázně vysokých argentinských cen za dopravu vyšplhala na 44 900 Kč. K tomu je třeba připočítat 28 300 Kč za zpáteční letenky, plus 100 eur za přepravu kol směrem tam a 100 amerických dolarů za přepravu směrem zpátky (což nás tedy vyšlo o pětistovku levněji). Ale zase jsme si mohli v klidu vzít všechno potřebné, jelikož váhový limit zavazadel činil 23 kg, a pro krabici s kolem platilo totéž.
Trasy dával dohromady nějaký Argentinec, který prý něco takového kdysi absolvoval na koni. Na koni i na kole se sice jezdí v/na sedle, ale jisté podstatné rozdíly tu jsou. Jak se dovolená blížila, tak trasu i ubytování neustále měnil, ke konci prý i třikrát denně. To vedlo k tomu, že žádné pořádné informace o cestě neměl ani Petr Chaloupka, a tedy ani my. Ostatně finální seznam našich ubytovacích zařízení dostal Petr až 16. března, tedy v Buenos Aires. Naším limitem se tedy stala vzdálenost různých hotelů, zbytek jsme si řešili sami, protože bizarní itinerář od Argentince počítal i s tím, že budeme několikrát za den střídat cyklistiku a autobusový přejezd, což je ve skupině sedmnácti cyklistů nehorázná blbost.
Doprovodný autobus se dvěma řidiči (méně jich na dálkové trasy v Argentině jezdit nesmí) nám sloužil k několika delším přesunům, ale jinak jsme celých 13 dní v kuse každý den jeli na kolech. U většiny tras bylo domluvené nějaké místo zhruba uprostřed cesty, kde autobus několik hodin parkoval. Možnost jet tedy pouze polovinu etapy, případně zůstat v autobuse celý den, zůstala zachována. Nicméně oba řidiči byli naprostí idioti, takže v jejich společnosti nikdo moc času trávit nechtěl. Nehledě na to, že neuměli ani slovo anglicky a my zase španělsky.
Počasí dělalo, téměř co nám na očích vidělo. Třetí den cesty jsme sice z autobusu viděli déšť, ale to bylo ohledně srážek všechno. Ten samý den pozdě odpoledne jsme sjížděli z hor a nad dvěma tisíci metry nad mořem foukal studený vítr, takže došlo i na bundy a dlouhé nohavice. Zbytek cesty převládalo slunečné počasí, ale žádná nedýchatelná vedra. Kupodivu teplo (klidně i na krátké rukávy) bylo i při přejezdu And ve výšce zhruba 3 850 metrů nad mořem. V Chile mají snad každý den dopoledne jakýsi opar, takže není pořádně nic vidět a foťáky mělo cenu vytahovat až po obědě. A ta dopoledne tam tedy byla i výrazně chladnější. Jinak pohoda.
Jezdili jsme převážně po vedlejších asfaltových silnicích, ale vyzkoušeli jsme i dálnici. Některé argentinské vedlejší silnice byly v ještě horším stavu, než to známe u nás. První den jsme jeli pár úseků po nezpevněných polních cestách a museli jsme projíždět i kalužemi bláta. Takže kola přestala být čistá téměř okamžitě. Další trasa bez asfaltu byla až na hranicích, kde jsme překonávali andské sedlo. Vedle silnice často vedla udusaná štěrková cesta pro jezdce na koních, takže v případě potřeby jsme mohli vyklidit silnici kamiónu a chvíli drkotat „příkopem“.
Přes technické problémy byl největším expertem František, který během jediného dne nejdříve zjistil, že jezdí bez rychloupínáku v předním kole, aby o něco později ulomil přehazovačku. Mechanik mu z toho na místě udělal single speed a večer mu přehazovačku spravil. Dalším dvěma účastníkům výletu vytekla brzdová kapalina z kotoučové brzdy. Martinovi to v Andách spravil argentinský mechanik, Petr Virt měl smůlu a neměl ke své brzdě příslušné nářadí, tedy to musel dojezdit s jednou funkční brzdou. K defektům docházelo hned od prvního dne, mne opět žádný nepotkal.
Většinou jsme jezdili rozdělení zhruba na dvě poloviny našeho pelotonu. Před většími městy jsme byli varováni ohledně průjezdu zdejšími favelami, jenže na okraji Rosaria bylo asi pět horších baráků, a to bylo všechno. Před Mendozou jsme zase dostali policejní doprovod, se kterým jsme si to šustili po dálnici, takže těžko říci, zda tam nějaké reálné nebezpečí bylo.
Na některých mapách vypadaly všechny vesnice stejně, takže jsme se pak nestačili divit, když jsme tou „vesnicí“ projížděli čtvrt hodiny. Končili jsme ve větších městech a párkrát jsme dokonce hledali hotel ve velkoměstě. Kupodivu to bývalo snadnější, než jsem čekal. Přes Andy to bylo orientačně nejjednodušší, protože prakticky nebylo kam špatně odbočit.
Argentina i Chile jsou plné psů. Někteří mají své pány a domov, těch ostatních bude více. Většinou trpělivě čekají, jestli turistům něco neupadne, nebo jim dokonce něco přímo nehodí. Vděční jsou i za pohlazení, což platí i pro psy s domovem a majitelem, kteří asi moc nefungují jako hlídači. Ale dvakrát po nás nějací čoklové šli, takže úplně sluníčková idyla to také nebyla.
Ubytováni jsme byli většinou v hotelech. V Andách jsme jednu noc strávili ve funkčních kasárnách argentinské armády. To bylo schválně pro zpestření, i když s jednoznačným přijetím (ale ani odmítnutím) se to nesetkalo. Pouze ubytovna ve Valparaísu vypadala jako nouzovka pro nenáročné studenty. Té bych se propříště vyhnul. Snídaně byly s výjimkou závěrečného hotelu v Santiagu všude pouze symbolické.
K jídlu se všude nabízelo hovězí, nejen ve formě steaků, jakkoli to byla nejčastější varianta. Ale často jsme si mohli dát třeba kuře, ryby nebo různé těstoviny. Rychlé občerstvení typu hamburgeru, pizzy či lomo (tenký plátek masa, vypadalo to jako roštěnka, tedy dražší varianta hamburgeru) bylo skoro všude. Pivo se nikde netočilo, všude nosili lahvové. Zato skoro všude byly ty lahve litrové. Argentinské víno se u nás moc nevidí, a ke steakům jsme si dávali červené, převážně malbec, což je kromě řady dalších běžných odrůd taková vyložená argentinská specialita. Chilská vína bez problémů koupíte i všude u nás, možná jsou trochu sladší než moravská, ale to bude počasím. Problémem tedy bylo pouze to, že většina restaurací otevírá až ve 21 hodin. Naštěstí na mnoha místech naše tlumočnice Evita byla schopná zajistit lokál, který kvůli nám otevřel dříve.
Argentinci se zřejmě ve škole učí angličtinu (pár školáků si ji na nás zkoušelo), ale s někým dospělým, kdo na ni reagoval, jsme se za celou cestu přes tuto rozlehlou zemi setkali přesně dvakrát. V Chile nás namlsal první hotel, kde to bylo s angličtinou bez problému, ale ve skutečnosti ta komunikační bariéra není o moc slabší. Buď budete mluvit španělsky, nebo si s sebou radši také vezměte tlumočnici.
Argentinsko-chilská hranice je dobrodružství pro trpělivé, a minimálně tohle bychom tedy bez tlumočnice rozhodně nezvládli. Cestovatelům doporučuji vrátit se z And do Mendozy a přeletět hory letadlem. Možná to ani nezabere více času. Pod Andami vede jednosměrný silniční tunel (jezdí se od 8:00 do 20:00 z Argentiny do Chile a od 20:00 do 8:00 z Chile do Argentiny!) a hraniční přechod se nachází na jeho chilské straně. To dávkování aut vždy pouze z jednoho směru je vymyšleno pro usnadnění práce zdejších úředníků obou států.
Řidiči našeho autobusu byli dva postarší tupci, jeden šedovlasý, druhý holohlavý. Je mi jedno, jak se jmenovali, Pat a Mat byla z naší strany jejich nejslušnější jména. Autobus je vůbec nezajímal, takže jsme si mohli uvnitř dát kola kamkoliv, bylo jim to fuk. Ale také byli schopni si vepředu stoupnout do uličky, když jsme všichni vynášeli zavazadla (a kola) z autobusu. Nebo sedět s nohama nahoře, když jsme do autobusu vešli. Močení za jízdy do PET lahve jsem naštěstí neviděl. Neznali to nikde a mapám podle mne nerozuměli. I když jim Evita říkala, kam mají jet, stejně dvakrát třikrát ve městě zastavili a šli se někoho místního zeptat na cestu. Pak ji vysadili před hotelem a odjeli neznámo kam, objevili se za další půlhodinu, neměla to s nimi holka jednoduché. Obchvat kolem druhého největšího města Argentiny netrefili, takže jsme přišli o další spoustu času. Byli schopní si při přejezdu někde zastavit, jen aby si zakouřili. Kamióny, které měly na zádi nižší maximální rychlost než náš autobus, nás neustále předjížděly. Odřeli bok autobusu o jediný odstavený vlek, který parkoval na jinak pustém parkovišti. V Los Andes to vypadalo, že ani nezajedou k hotelu, ale Petr Chaloupka nakonec našel lék na jejich neschopnost. Vrcholem bylo, když nás odmítli odvézt na požadované místo, protože se jim tam nechtělo. Zabít málo. :-(((
Rozloha přes 2,78 miliónu kilometrů čtverečních (8. na světě) a přes 40 miliónů obyvatel (31. na světě). Název Argentina je odvozen od latinského argentum (=stříbro). Sice se tu žádná naleziště tohoto kovu nenacházejí, ale španělští dobyvatelé sem dorazili na základě pověstí o horách stříbra, tak to už zemi zůstalo. ;-)
Hlavní město Buenos Aires leží na pobřeží Atlantického oceánu pod ústím Río de la Plata, za kterým už se na severu nalézá Uruguay (Buenos Aires se přitom nachází na stejné rovnoběžce jako Kapské Město, takže mi ty dovolené plynule navazují). Río de la Plata vzniká soutokem řek Uruguay a Paraná. Řeka Paraná je druhým největším jihoamerickým vodním tokem po Amazonce. Severní část země tvoří úrodné pampy, jižní část podstatně drsnější krajina Patagonie, po celé západní straně se nachází pohoří And, včetně nejvyšší hory Ameriky Aconcaguy (6 960 metrů).
Bývalá španělská kolonie se osamostatnila květnovým povstáním, které se odehrálo v rozmezí od 18. do 25. května 1810 a vyvrcholilo sesazením španělského místokrále. Tehdy se jednalo o koloniální území o rozloze dnešní Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye dohromady. Samostatnost území byla ovšem formálně uznána až 9. července 1816. Od té doby si země prošla několika diktaturami a ani současná situace, kdy je prezidentkou manželka předchozího prezidenta, se spoustě lidí nezdá úplně čistá.
Obyvatelstvo bílé pleti (97%) se hlásí ke křesťanství (94%) a většina mluví španělsky. Argentinská španělština (stejně jako paraguayská a uruguayská) je ovšem poněkud šišlavá, protože „ll“ nebo „y“, které se normálně ve španělštině podle dialektů čtou od měkkého „l“ po čisté „j“, se tady vyslovují jako „ž“. To je podle mne značný rozdíl. A další gramatické odlišnosti už pochopí pouze ti, kdo španělsky aspoň trochu umějí. Ale asi 1,5 miliónu obyvatel se hlásí k používání italštiny, jestli vám to pomůže. Potomci původních jihoamerických Indiánů tvoří asi 1,5% populace.
Rozloha 756 tisíc kilometrů čtverečních (38. na světě) a přes 17 miliónů obyvatel (64. na světě). Zdá se, že hustota zalidnění tu není vysoká, ale uprostřed země to vypadá přesně naopak. Jedno město vedle druhého, často ani nejde poznat, kde jedno končí a začíná druhé. Ale zřejmě bude sever (třeba poušť Atacama) i jih země (Patagonie a Ohňová země) podstatně méně osídlen. K Chile patří také Velikonoční ostrov, ležící 3 600 km odtud v Tichém oceánu.
Chile je ta dlouhá tenká nudle mezi vrcholky And a pobřežím Tichého oceánu. Na šířku měří v průměru 144 km, ale od severu k jihu se táhne přes 4 300 km. Hlavní město Santiago leží zhruba uprostřed. Protože jde o v latinskoamerických zemích velmi obvyklý název, je pro nás častější v mezinárodním tvaru, jako Santiago de Chile. Ale v zemi samotné se s tímto dlouhým označením prakticky nesetkáte. V samotném hlavním městě žije asi 40% obyvatel země.
V Chile mi názvy semtam evokovaly Irsko, za což může chilský osvoboditel Bernardo O'Higgins, který 12. února 1818 vyhlásil nezávislost země na Španělsku, a jehož jméno se zde hojně vyskytuje v místopisných názvech. Stejně jako v sousedních zemích, i tady vědí, co je to diktatura. Svobodnou demokratickou zemí jsou od roku 1990 a docela jim to svědčí.
Chile se na přelomu tisíciletí stala ekonomicky nejsilnější zemí latinské Ameriky. Výhodou je zásoba nerostných surovin, zejména těžba mědi zemi vynáší spoustu peněz. Zemědělství je také zcela soběstačné. Nezaměstnanost by měla brzy klesnout pod 7%, což je stejně nízké číslo jako daňové zatížení obyvatelstva ze strany státní pokladny. Tohle by byrokrati v Bruselu nerozdýchali.
Chilané jsou běloši (95%), pestrý mix z různých koutů Evropy, náboženství převládá křesťanské (85% obyvatel). Zbývajících pět procent tvoří převážně Asiaté (zejména ze Středního východu, pak až Číňané, Japonci a Korejci), ale také Romové. Příslušníků domorodých kmenů žije v Chile skoro 700 tisíc. Zdejší španělština je sice také místním dialektem, ale má mnohem blíže evropskému jazykovému originálu.
Za celou dovolenou jsem ujel 1058 km a v sedle jsem strávil 52 hodin a 44 minut (kalkulačka v programu Cycling Diary má jiný názor, ale já jí nevěřím).
